Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Víra a skutky

Včera se mi tu objevil nový dotaz, který se zaobírá vztahem mezi vírou a skutky. Domníval jsem se, že k tématu je již v sekci Spása dostatek, ale ukazuje se, že nikoli. Tazatel píše:
Souhlasím, že bez skutku je víra mrtvá. Jenže skutek, je až důsledkem víry a vztahu. ta je primární a od ní se vše vychází, víra a vztah nás mění k tomu konat skutky. Píšete: "Jan zase říká, že pouze ten, kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v lásce". A jaké jsou Ježíšova přikázání, jaké je Jeho evangelium?: Milujte Boha, milujte bližního svého. Milujte své nepřátele. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Děkuji, Roman
Jedná se v zásadě o klasickou pozici zastávanou mnoha protestanty: dobré skutky jsou jen důsledek víry, bez této víry dobrými nemohou být, naopak, pokud víra takové skutky neprodukuje, není to vlastně žádná víra. A tak se domnívám, že je dobré se znovu podívat na to, co jednotlivé biblické spisy opravdu o vztahu mezi vírou a skutky učí a co o něm učí katolická církev. Jedním z nejčastějších citátů z Písma, který je ze strany protestantů citován ohledně postulátu sola fide, totiž že člověk je spasen pouhou vírou, je následující:
Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2, 8-9).
Na první pohled tento citát popírá to, co se katolíkům obvykle vytýká, totiž důraz na dobré skutky. Jenže onen citát, i kdyby hovořil o „dobrých skutcích“ v konfliktu s katolickým učením není. V pavlovské teologii má totiž spása zjevně více časových rozměrů. Zde se jedná o vztah k minulosti, neboť list užívá perfektního tvaru ἐστε σεσωσμένοι este sesósmenoi, který označuje vztah dokonaný v minulosti, jehož výsledek je platný v přítomnosti („byli jste zachráněni, a tím pádem jste zachráněni“). Na jiných místech v pavlovských listech se hovoří o spáse, která probíhá, a také o spáse, kterou křesťan teprve přijme. Toto místo z listu Efezským hovoří tedy o počátcích víry, o prvotní víře, kterou člověk dostává, když přichází k Bohu. Katolická církev ovšem neučí, že by si tuto prvotní víru člověk zasloužil svými dobrými skutky, jak nalezneme v Dekretu o ospravedlnění Tridentského koncilu (z roku 1547):
Je pak řečeno, že jsme ospravedlněni zdarma, neboť nic z toho, co ospravedlnění předchází, ať víra, nebo skutky, nezasluhuje milost ospravedlnění, neboť „když z milosti, tedy ne na základě skutků, jinak,“ jak tentýž Apoštol říká, „by milost nebyla milostí“ [Řím 11, 6] (kap. 8).
Když ovšem Pavel hovoří o skutcích, nemá tím na mysli „dobré skutky“, ale skutky mojžíšského Zákona. Chce tedy říci, že dodržování předpisů mojžíšského zákona člověka nespasí, ale jedině víra v Krista Ježíše (srov. Řím 2, 6-11. 17-21. 25-29; 3, 21-22. 27-30). Z toho vyplývá, že se židé nemají proč před pohany chlubit tím, že mají výjimečný vztah s Bohem na základě dodržování požadavků mojžíšského zákona a obřízky. A tytéž pojmy „chlubení“ a „obřízky“ nalézáme i ve 2. kapitole listu Efezanům. Smyslem řádků listu je spojení židů a pohanů v jediném těle Kristově, a o vztahu víry a skutků (tedy dodržování mojžíšského Zákona) se zde mluví v tomto kontextu:
Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem (Ef 2, 11-18).
Skutky, o nichž se hovoří v prve citovaných verších, tedy budou zřejmě tytéž, o nichž se hovoří v listě Římanů v souvislostí s vychloubáním. Smyslem této kapitoly je tedy sdělení, že Bůh si nás tak zamiloval, že nás, židy i pohany, vzkřísil spolu s Kristem a uvedl nás na nebeský trůn, aby se ukázala velikost jeho milosrdenství, které není zasloužené dodržováním mojžíšského Zákona, ale je božím darem. Ani žid, ani pohan se tedy nemá proč chlubit před druhým. Namísto toho
Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil (Ef 2, 10).
Zmiňovaný úryvek tedy nepopírá katolickou nauku o ospravedlnění. Naopak, cosi opačného tvrdí list Jakubův, na jediném místě v Písmu, kde se hovoří o „pouhé víře“ (sola fide, zde ve vulgátním znění ex fide tantum:
Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! (Jak 2, 24).
Je evidentní, že ačkoli se jedná o jediné biblické místo, kde se hovoří o „pouhé víře“, je to místo, kde se takový pohled odmítá. Hovořit o ospravedlnění pouhou vírou se tedy ukazuje jako protibiblické. Zastánci teorie sola fide zde obvykle namítnou, že zde se jedná o „mrtvou víru“. Považují v zásadě za definici „mrtvé víry“ to, co stojí ve verši 17:
Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.
Podle tohoto názoru by platilo: Nerodí-li víra skutky, jedná se o mrtvou víru. A to, co Jakub učí, je, že nás taková mrtvá víra nespasí. Kontext ale ukazuje, že Jakub zde nepodává definici mrtvé víry. Pojem mrtvá víra se totiž v textu vůbec nevyskytuje. Pouze popisuje skutečnost, to nás ale neopravňuje k tomu, abychom si za slovo „víra“, kdykoli se v jeho textu objeví, dosadili „mrtvá víra“. To by byla jasná manipulace s textem, v lepším případě jeho špatná interpretace a nepochopení. Při takovém výkladu by se totiž lidé chlubili mrtvou vírou (v. 14), Jakub by se zbytečně opakoval, kdyby tvrdil, že taková víra je mrtvá (v. 17 a 26), bylo by zbytečné, kdyby znovu tvrdil, že víra bez skutků není k ničemu. Vybízel by posluchače, aby ukazovali svou mrtvou víru na svých skutcích (v. 18) a chválil by je za to, že mají mrtvou víru v Boha (v. 19). Tvrdil by vlastně, že Abrahámova mrtvá víra byla činná v jeho skutcích (v. 22) a že věřil v Boha mrtvou vírou, a to mu bylo připočítáno za spravedlnost. Takový výklad je pochopitelně absurdní. Někteří se zase domnívají, že se v pasáži jedná o nějaký nižší či méně hodnotný druh víry, neboť ve v. 19 Jakub hovoří o víře démonů:
Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.
O jakou víru zde ale jde? Jde o souhlas intelektu s nějakou pravdou. Démoni tedy věří v tom smyslu, že přitakají boží existenci, ale jejich víra nejde nikam dále. Pokud Jakub hovoří v celém úryvku o takovéto víře, nedává to smysl, protože v místech, která cituji již v předešlém odstavci, takový výklad postrádá logiku: nejde se chlubit intelektuálním přilnutím k ničemu, nakonec Abrahámův intelektuální příklon k Bohu nebyl tím, co mu bylo připočteno za spravedlnost. Obě řešení selhávají, a to z prostého důvodu: víra není pro Jakuba žádným problémem. Problémem pro něj ale je, pokud se jedná o pouhou víru a o nic jiného. Správné pochopení celého úryvku je možné pouze tehdy, pokud se nesnažíme do něj vpašovat nějaký špatný smysl. Souhlas intelektu s nějakou naukou není pro Jakuba opravdu problém. Avšak chlubí-li se někdo tímto souhlasem intelektu, je to pro Jakuba málo, protože bez skutků se jedná o cosi neplodného (v. 17. 20. 26). Může nabídnout, že ukáže svou víru na svých skutcích (v. 18). Dokonce pochválí druhého, že intelektem přilne k víře v boží existenci (v. 19a), ale zároveň dodá, že to nestačí, protože takto věří také démoni a přesto se třesou před božím hněvem (v. 19b). Může hovořit o tom, že Abrahámův souhlas intelektu byl činný ve skutcích a byl jimi dovršen (v. 22) a dojít k závěru, že člověk není ospravedlněn pouhým souhlasem intelektu (v. 24). Pro Jakuba je souhlas intelektu něco dobrého (v. 19a), není to ale něco, co nás samotné zachrání (v. 14. 17. 20. 24. 26). Katolická církev tedy učí něco, co se zcela zakládá na slovech Písma: Člověk je ospravedlněn vírou bez ohledu na skutky Zákona (Řím 3, 28), nejen vírou samotnou, neboť víra bez skutků je mrtvá (Jak 2, 24. 26), ale vírou, která se uplatňuje láskou (Gal 5, 6).

Několik otázek 

K otázce vztahu spásy, víry a skutků se můžeme ještě ptát následujícím způsobem: Jsme-li spaseni pouhou vírou, potřebujeme k tomu, abychom byli spaseni, lásku? Potřebujeme-li ji, nejsme pak spaseni pouhou vírou. Pavel říká v 1Kor 13, 13, že láska je větší než víra. Podobně 1Jan 4, 8: Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Jsme spaseni vírou a láskou, totiž vírou, která se uplatňuje láskou (Gal 5, 6). Kdybychom tvrdili, že člověk milovat ke spáse nemusí, pak bychom tvrdili, že může přijít do nebe, aniž by miloval Boha a svého bližního, což je vzhledem k Ježíšovým slovům (Mt 22, 37-40 par) absurdní. Spasí-li nás víra bez lásky, pak se převrací smysl již citovaného 1Kor 13, 13, protože pak by byla víra větší než láska. Písmo přitom tvrdí něco jiného. Nebo jinak: Má-li člověk víru, ale nemá skutky, může jej víra spasit, zachránit? Pokud bychom tvrdili, že ano, protiřečili bychom Písmu (Jak 2, 14-17). V opačném případě to však není samotná víra, která člověka spasí. Úryvku se pak věnujeme již prve. Kristus vykoupil svou smrtí na kříži všechny lidi. Přesto všichni lidé nejsou zachráněni, spaseni. Jaký je ale rozdíl mezi těmi, kdo jsou spaseni a vykoupeni, a mezi těmi, kdo jsou vykoupeni, avšak nikoli spaseni? Je tento rozdíl v tom, co vykonal Ježíš, nebo v tom, co vykonal každý člověk sám? Je-li to něco, co vykonal Ježíš, pak není možné vysvětlit, proč někteří spaseni jsou, a někteří nejsou, protože podle Písma Ježíš touží po tom, aby byli spaseni všichni (1Tim 2, 3-4). Je to tedy něco, co musí udělat každý člověk, aby byl spasen. Rozdíl mezi věřícím a nevěřícím není v tom, co udělal Ježíš, rozdíl je v tom, co věřící resp. nevěřící neudělal. Věřící prostřednictvím boží milosti uvěřil, ale s touto boží milostí musel spolupracovat. Pro tuto spolupráci s milostí za účelem vlastní spásy musel něco udělat. A nakonec snad ještě jedna otázka: je zapotřebí, abychom něco udělali, aby nám Bůh odpustil? Pokud bychom museli něco udělat, pak bychom nebyli ospravedlněni pouze vírou. Však také těžko můžeme být spaseni, nejsou-li nám odpuštěny hříchy, kterých jsme se dopustili. Z toho vyplývá, že jsme spasen vírou a alespoň jedním skutkem: odpuštěním těm, kdo se prohřešili proti nám, protože kdybychom alespoň toto podle svého mínění nemuseli, protiřečilo by to Mt 6, 14.

Několik biblických veršů

Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích (Mt 7, 21). A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: "Mistře, co dobrého mám udělat, abych získal věčný život?" On mu řekl: "Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání! (Mt 19, 16-17). Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat." (Jan 14, 21). Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají. Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu? Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. On 'odplatí každému podle jeho skutků'. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný (Řím 2, 2-7). A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní - nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. 13 Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí (Flp 2, 12-13).

7 komentářů:

  1. Nevím, kde berete představu, že víra rovná se intelektuální souhlas s nějakou skutečností. Víra je VZTAH k Bohu a zahrnuje celého člověka se vším, co je mu vlastní. Je proto absurdní stavět lásku a víru proti sobě. Opravdovost vztahu k někomu se něměří velkohubými prolášeními, ale postoji a činy. Že vztah k Bohu úzce a hluboce souvisí se vztahem k ostatním lidem a k celému Božímu stvoření, je z Písma zřejmé.
    Tak lze vidět biblickou řeč o skutcích jako objasnění toho, co to je víra a láska k Bohu. Evangelium nezná spásu na základě našich zásluh.
    Fakt si myslíte, že jste takový geroj, že se zachráníte sám?
    Je Ježíšova oběť nedokonalá, že potřebuje doplnit?
    Co jsou vaše skutky ve srovnání s Ježíšovým dílem?
    Mimochodem,jak se díváte na podobenství o hospodáři, co najímal dělníky na svou vinici? Někteří makali od úsvitu, jiní začli po obědě, jiní dorazili až těsně před západem slunce. A nakonec všichni dostali stejnou odměnu, ať dřeli víc či méně.

    OdpovědětVymazat
  2. Ale já přece netvrdím, že víra je jen intelektuální souhlas s nějakou skutečností; zároveň to ale do toho, co víra je, také patří. Vždyť souhlasím, že se jedná také, nebo především, o vztah k Bohu, jak to popisujete. A nehájím ani postoj, že jsme spaseni svými zásluhami. Možná jste si text pouze špatně, či příliš rychle přečetl(a). Na exegezi citovaných úryvků to ale nic nemění.

    OdpovědětVymazat
  3. Píšete:
    Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích (Mt 7, 21).

    Co je tedy vůle Otce, kterou máme činit?

    Roman

    OdpovědětVymazat
  4. To, co úryvku předchází (Mt 5-7), tj. viz Ježíšovo horské kázání.

    OdpovědětVymazat
  5. Anonymní píše: "Nevím, kde berete představu, že víra rovná se intelektuální souhlas s nějakou skutečností..."

    Vy píšete: "Ale já přece netvrdím, že víra je jen intelektuální souhlas s nějakou skutečností..."

    V článku máte: "Jedná se v zásadě o klasickou pozici zastávanou mnoha protestanty: dobré skutky jsou jen důsledek víry coby intelektuálního souhlasu"

    V textu tvrdíte, že klasický názor protestantů je, že víra je intelektuální souhlas, a s tímto Vašim tvrzením jako protestant nemohu souhlasit. Dovoluji si citovat z katechismu o učeních rozdílu církve evangelické a římsko-katolické: "Víra není jen za pravdu držení dějů a učení Ježíšovo, nýbrž spolu i mnohem více důvěra srdečná, kteráž si přivlastňuje milost Boži, a působí Duchem svatým a tudíž jest živá moc Boží, kteráž se osvědčuje pravou láskou k Bohu a k bližnímu."

    OdpovědětVymazat
  6. Co rozumí Evangelíci pod vírou?

    Víra není jen za pravdu držení dějů a učení Ježíšovo, nýbrž spolu i mnohem více důvěra srdečná, kteráž si přivlastňuje milost Boži, a působí Duchem svatým a tudíž jest živá moc Boží, kteráž se osvědčuje pravou láskou k Bohu a k bližnímu.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za upřesnění: chybu v článku jsem opravil. Nezapomínejme, že zde existuje společné luthersko-katolické prohlášení o ospravedlnění, které se tématu víra-skutky také týká.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.