Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Vlastní katolická církev pravdu (odpověď na dotaz)?

Dostal jsem od stefana následující dotaz a ačkoli se jedná o dotaz katolíka a nikoli nekatolíka, jak je tu mnohem častěji zvykem, domnívám se, že bude lépe, zkusím-li na něj odpovědět alespoň krátkým článečkem:
Minule sa v kostole čítal tento biskupský list. A na týchto stránkach vznikla dosť búrlivá diskusia k tomuto listu. Tú diskusiu vyvolala táto veta: "Cirkev nehľadá podstatnú pravdu o Bohu a o človekovi – ona ju vlastní." Tak sme tam o tom trochu diskutovali a objavila sa ešte iná veta, na ktorú sa teraz chcem opýtať Vás. Je to táto: "Ak človek odmietne Cirkev a s ňou aj pravé nadprirodzeno, ktoré iba Cirkev dokáže priblížiť, dostáva sa do pozície nereálneho, jednostranného a nedostatočného pohľadu na život a na svet." Kritickými sa zdajú byť slová o pravom nadprirodzene, ktoré dokáže priblížiť iba Cirkev. Niektorí totiž argumentujú, že je to heretický názor, lebo protirečí dogme o prirodzenej poznateľnosti Boha zo stvorených vecí /KKC 36, Rim 1,19-20/. Čo si o tom myslíte? Ďakujem.

Pastýřské listy, církevní dokumenty a vlastně jakýkoli text obecně je nezbytné číst kontextuálně. Je důležité uvědomit si, co chce text na prvním místě sdělit. Text se vždy k někomu obrací a zaznívá v určité době, pronáší jej někdo, kdo má vůči posluchači určitý vztah. Ten, kdo je jeho autorem a kdo mu naslouchají, žijí v kontextu své doby a určité situace, kterou znají a ke které onen text nějakým způsobem promlouvá.

To, co píši zde velmi obecně, se konkrétně vztahuje i na onen pastýřský list slovenských biskupů k roku svatého Pavla, který byl v katolické církvi vyhlášen k dvoutisíciletému výročí jeho narození, aby křesťany povzbudil k novému zájmu o Pavlovu nauku, která stojí u počátků zvěstování Kristova evangelia. Zaznívá do této doby (rok 2008), na určitém území (Slovensko), k určitým lidem (katolickým křesťanům na Slovensku) od určitých lidí (slovenských biskupů zodpovědných za zvěstování víry a život církve v současné době na Slovensku). Z toho vyplývá, že já zřejmě nebudu ten, kdo je schopen interpretovat text úplně, protože nejsem Slovák a na Slovensku nežiji. Jsem snad ale schopen rozeznat, co je hlavním tématem a vodítkem celého listu. To tvoří otázka někde v jeho půli:

Drahí bratia a sestry, možno že sa teraz opýtate, čo budem mať – konkrétne a prakticky – z toho, že sa budem namáhať a poriadne žiť v Cirkvi? Nebol by som mimo Cirkvi bez mnohých záväzkov šťastnejší?

Nevím, proč se slovenští biskupové rozhodli ozvat se k tomuto tématu, to ale slovenský katolický posluchač pochopí lépe než já. Já se mohu pouze dohadovat, že např. mohou reagovat na rozšířený názor, že jako křesťan mohu žít i mimo církev a církev k ničemu nepotřebuji. Proto se dále snaží ukázat, co na církvi i pro dnešního člověka zůstává přítažlivé: pravda, společenství a nadpřirozený život.

Onu diskusi vyvolaly konkrétní věty, jež bez dalšího kontextu mohou dráždit – ani zde ale asi nejsem dobrým rádcem, protože ačkoli mám slovenské předky, slovenštině rozumím a léta jsem jí prostřednictvím rozhlasu a televize naslouchal, nejsem si jist, zda obsah jednotlivých slov a vět jako celku by se kryl s jejich doslovným překladem do češtiny. Proto nemohu reagovat na námitky, že text tohoto listu měl být zformulován tak, aby podobný překlad, o nějž se zde pokouším, nebyl nezbytný, ale posluchač mu správně porozuměl už na první poslech (s námitkou nelze než souhlasit).

Snad jen tedy krátce k dvěma bodům. Nejprve: vlastní církev pravdu? Církvi postavené na apoštolech bylo bezpochyby svěřeno tajemství Krista a jeho království. Církev je společenstvím těch, kdo Krista nalezli a rozpoznali v něm cestu, pravdu a život. Ten, kdo je součástí církve, byl tedy opravdu obdarován pravdou, totiž vtěleným Slovem božím. Církvi byl bezpochyby také svěřen poklad víry (srov. 2Tim 1, 14; 2Kor 4, 7), který má uchovávat. Lze tedy odpovědět: ano, církev vlastní pravdu, byla jí obdarována. Vlastní celou pravdu? Vlastní pravdu o Bohu a o Kristu nezbytnou ke spáse, to jistě. Bylo jí svěřeno celé evangelium, avšak Duch svatý ji provází v průběhu dějin tak, že se tajemství víry a poznání jednotlivých skutečností dále prohlubuje. V tomto smyslu církev není vlastníkem veškeré pravdy, ale uchovává svěřený poklad víry a hledá dále, znovu a znovu vzkříšeného Krista, který slíbil, že s ní zůstane až do konce věků. Církev není majitelkou Krista, avšak nelze popřít, že ten se jí znovu a znovu daruje. Církev je tedy místem, kde lze pravdu nalézt, protože se v ní pravda (o Bohu a o člověku) skutečně nachází.

Druhá věc se týká nauky církve a poznatelnosti Boha ze stvořených věcí (srov. Řím 1, 20). Pavel říká, že Boha lze s ohledem na stvoření a lidskou zkušenost rozpoznat. Přesto přichází Kristus a zjevuje Otce. Kdyby byl Bůh plně poznatelný pouze rozumem, pak by Kristovo zjevení potřebné nebylo. A Ježíš svěřil apoštolům hlásání evangelia, které je pozitivní boží výpovědí o sobě a o jeho záměru s člověkem. Ježíš poodhalil o Bohu mnohé, co je nám vzácné a na co bychom rozumem či pozorováním těžko přišli. Ty dvě věci tedy nejsou v rozporu. Druhá část citované věty se týká toho, že církev nehlásá Krista jednostranně. Pokud si někdo z křesťanské nauky vybírá to a ono a říká, že zbytek evangelia podstatný není nebo není potřeba, pak je ten, kdo si z Kristovy nauky pouze vybírá – provádí hairésis, jak by řekli Řekové, a je tak "vybírač", heretik. Obraz Boha, který získává člověk, který si z Kristovy nauky jen vybírá, je bezpochyby nereálný, jednostranný, nedostatečný. Autoři listu se zřejmě tedy snaží ukázat, že v církvi se křesťan dobere úplnějšího obrazu Krista, než kdyby hledal jen na vlastní pěst. 

To neznamená, že člověk musí přijmout všeho, na co v životě církve natrefí. Vše zkoumejte, dobrého se držte, říká opět Pavel (1Sol 5, 21). Kritická funkce rozumu není ani v životě církve vyloučena a naopak je jí bezpochyby zapotřebí. Jednotlivým nářkům v diskusi tedy rozumím, ale domnívám se, že jednotlivé argumenty leckdy dovozují závěry, které z řečeného nevyplývají.

Na závěr snad jenom poznámku "nezúčastněného" pozorovatele: směřuje-li list od někoho k někomu, lze na něj i odpovědět. Napíše-li mi někdo cosi, čemu zcela nerozumím, nebo případně co může být chápáno jako zavádějící, pak lze adresně odpovědět zpět, v tomto případě autorům listu, biskupům zodpovědným za život církve na Slovensku, napsat. V církvi neexistuje jen tok řeči od jedněch k druhým, ale může v ní existovat i velmi zdravá diskuse a dialog – ten nastane ale jen tehdy, když druhá strana začne také hovořit.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.