Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Neposkvrněné početí Panny Marie

Pravoslavná ikona Panny Marie z 13. století z Jaroslavli, nazývaná též "Panagia", "celá svatá", je svědectvím o tom, že křesťané si jsou dávno vědomi toho, že Maria, která nese ve svém životě Krista, Svatého Božího, nemůže mít v sobě hříchu.

Katolická církev učí, že Ježíšova matka Maria byla počata bez poskvrny prvotního hříchu. Tato nauka vyvolává nesouhlasné reakce jak na straně mnoha nekatolíků, tak je tato nauka nesrozumitelná i pro velké množství katolíků samotných. Abychom mohli porozumět tomu, oč se jedná a co katolická církev chce velmi stručným termínem „neposkvrněné početí“ skutečně sdělit, musíme společně ujít několik kroků. Bude nezbytné nejprve zjistit, co chce katolická církev tímto pojmem popsat. Dále bude užitečné zjistit, zda se jedná o nauku, kterou církev začala učit teprve v nedávné době, či zda se jedná o nauku starší, případně, jak k ní katoličtí křesťané dospěli. Námitky proti této nauce se zakládají jednak na skutečnosti, že tato nauka není biblická, jednak na domněnce, že se jedná o nauku, kterou některé biblické pasáže přímo popírají. Bude proto nezbytné se věnovat nauce o neposkvrněném početí Panny Marie v kontextu Písma. Nakonec bychom se rádi krátce zamysleli nad tím, jaký může mít tato nauka význam pro nauku o spáse a zvěstování evangelia obecně.

Co je obsahem nauky o neposkvrněném početí?

Co se tím chce říci? Podle katolíků Bůh zabránil, aby Maria postrádala posvěcující milost, kterou člověk ztrácí hříchem. Papež Pius XII. ve své encyklice Mystici corporis z roku 1943 výslovně píše, že Maria byla svobodná od jakéhokoli osobního nebo dědičného hříchu. Z toho důvodu katolíci také označují Ježíšovu matku Marii za „plnou milosti“ či „milostiplnou“ (srov. Lk 1, 28).

Tuto nauku lidé poměrně často chybně považují za něco docela jiného. Neposkvrněné početí neoznačuje panenské početí Ježíše Krista, ani se jím nechce říci, že byla – podobně jako Ježíš – počata z Ducha svatého, a nikoli obvyklým způsobem.

Katolíci chtějí touto naukou pouze říci, že Maria žila od počátku své existence v boží milosti, kterou byla zcela vykoupena. Díky Kristově vykupitelskému dílu, vztaženému na ní od prvopočátku jejího života, tak mohla žít v dokonalém vztahu s Bohem. Maria není jediná, kdo byla „neposkvrněně počata“. Na základě biblického vyprávění o stvoření je možné říci, že počátek vlastní existence, prostý jakéhokoli hříchu, byl darován také prvním lidem. Také oni žili v dokonalém vztahu a harmonii s Bohem, s tím rozdílem, že vlastní neposlušností boží milost a tento dokonalý vztah s Bohem ztratili.

To, že podle katolické církve Maria byla vyňata z dědičné viny, která od počátku tíží lidské pokolení, neznamená ani, že by pro své vykoupení nepotřebovala Kristovu vykupitelskou oběť. Nebylo to pro její vlastní zásluhy, ale kvůli poslání, které jí Bůh svěřil, totiž aby mohla nést a přinést na svět božího Syna, Pánova Mesiáše.

Kdy se tato nauka objevuje?

Tato nauka se stala oficiálním dogmatem katolické církve až roku 1854, kdy jej za dogma prohlásil papež Pius IX. To ovšem neznamená, že by katolíci této nauce nevěřili už dříve. Dogma samotné bylo vyhlášené až jako odpověď na dotaz, který byl učiněn všem tehdejším katolickým biskupům, zda je tato nauka součástí katolické víry.

Svátek početí Panny Marie začínají křesťané slavit na Východě mezi 6. a 8. století, na Západě pak zřejmě v Anglii od 9. století. Nauku o Mariině svatém či neposkvrněném početí poprvé formuloval Eadmer, životopisec známějšího arcibiskupa Anselma z Canterbury (1033–1109). Křesťané vždy viděli již ve Starém zákoně množství předobrazů hovořících o Marii, mezi nimi měl pro nauku, jíž se zde věnujeme, výjimečný význam kromě dále citovaného Lk 1, 28 citát z Písně písní, aplikovaný na Ježíšovu matku:

Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není (Pís 4, 7).

Křesťanští teologové o otázce hodně diskutovali a ne všichni s ní souhlasili. Mezi těmi, kdo ji ve 12. a 13. století odmítali, nalezname např. sv. Bernarda z Clairvaux, Alexandra z Hales či sv. Bonaventuru. U Tomáše Akvinského nalezneme místa, kde nauku obhajuje (in I sent. c. 44, q. 1 ad 3), avšak na jiných místech k ní vznáší výhrady (S.Th. III, c. 27, q. 2 ad 2). V této teologické disputaci obhajovali Mariino neposkvrněné početí oxfordští františkáni William z Ware a bl. Jan Duns Scotus.

Právě Duns Scotovo vysvětlení, jak takovou nauku smířit s vírou ve všeobecnou Kristovu spásu, se stalo klasickým. Duns Scotus tvrdil, že neposkvrněné početí nevyjímá Marii z Kristova spásného díla, ale že Marii se dostalo milosti spásy vzhledem k jejímu výjimečnému místu v dějinách spásy jiným způsobem než ostatním, totiž v předstihu, předtím, než Kristus za všechny lidi zemřel. Ačkoli se nejedná o biblickou nauku, nelze tvrdit, že by byla v rozporu s ní. Nemůžeme popřít, že Bůh toto mohl učinit – máme důvod věřit, že podobným způsobem Bůh Kristovo vykupitelské dílo vztáhl i na mnohé další spravedlivé Staré smlouvy.

Veřejné mínění se stavělo za tuto nauku a na konci 15. století se vyučovala na mnoha teologických fakultách. Svátek, při němž si katolická církev připomíná tuto událost dějin spásy, byl zaveden Sixtem IV. již v roce 1476. Sixtus IV. ani později Tridentský koncil ovšem nedefinovali tuto nauku jako dogma a nechali katolíkům svobodu v této věci věřit, či nevěřit. Je zajímavé, že v neposkvrněné početí věřili i někteří z prvních protestantských reformátorů, jako například Martin Luther:
Mariina duše byla vlita bez prvotního hříchu... Od prvého okamžiku svého života byla prostá veškerého hříchu (Promluva na den početí Matky boží).

Jak již bylo uvedeno, v katolické církvi zůstala tato nauka přítomná až do současnosti, tak jak se o tom zmiňuje mj. papež Jan Pavel II. (1978–2005):

Maria, předem vyvolená, aby se stala matkou vtěleného Slova, je současně prvním plodem jeho vykupitelské činnosti. Milost Krista Vykupitele v ní byla účinná s předstihem a ochránila ji od prvotního hříchu a od jakékoli poskvrny viny (8. prosince 2003).

Nauka nezůstala cizí ani protestantské tradici a společná zpráva katolických a anglikánských teologů z roku 2005 říká, že tato nauka není v rozporu s Písmem a může být pochopena pouze v jeho světle:

S ohledem na [Mariino] povolání stát se matkou Svatého (Lk 1, 35), společně potvrzujeme, že Kristovo vykupitelské dílo zpětně zasáhlo Marii v jejím bytostném nitru, a to od nejranějších počátků. Není to v rozporu s učením Písma, a může tomu být porozuměno pouze ve světle Písma. Římští katolíci v této skutečnosti mohou rozpoznat, co tvrdí dogma – jmenovitě, že Maria byla „ochráněna veškeré poskvrny prvotního hříchu“, a to „od prvního okamžiku svého početí“.

Mariina neposkvrněnost v Písmu

Hledáme-li v Písmu narážky na neposkvrněné početí, můžeme objevit jedno zvláštní Mariino oslovení v andělově pozdravu, kterým se k ní obrací, když jí zvěstuje narození božího Syna. Anděl Gabriel říká Marii:

Buď zdráva, milostiplná, Pán s tebou (Lk 1, 28).

Výraz „milostiplná“ je překladem řeckého κεχαριτωμένη (kecharitómené). Tento výraz (participium perfekta mediopasiva) označuje stav, který nastal a který stále trvá. Sloveso χαριτόω znamená někoho velmi obdarovat, zahrnout milostí, aniž by si to adresát tohoto požehnání sám zasloužil.

Latinský starověký překlad, Jeronýmova Vulgata, tedy poměrně zdařile překládá tento tvar jako gratia plena, tj. „plná milosti“ – někoho, komu byla zcela svobodně projevena milost, jíž se mu i nadále dostává. České katolické překlady předkládají výraz obvykle jako „milostiplná“, kralická bible „milosti došlá“, ekumenický překlad jako „milostí zahrnutá“, Nová bible kralická „milostí obdařená“. Oproti tomu překlad KMS slova překládá až příliš volně jako „přízní obdarovaná“, o biblické parafrázi Slovo na cestu ani nemluvě.

Není pochyb o tom, že výraz označuje milost, která byla Marii jednou a natrvalo dána a která je čímsi zvláštní (výraz se v Písmu jinde nenachází). Zároveň nelze tvrdit, že tato milost byla Marii dána andělovým navštívením, neboť tvar se vztahuje k minulosti, jejíž účinek přetrvává v současnosti. A jak tvrdí katolíci, tímto okamžikem v minulosti bylo Mariino početí a mohla tak žít v boží milosti celý svůj život.

Proč by Bůh něco takového dělal?

Proč by měla mít Ježíšova matka takové výjimečné místo? Proč by ji vlastně Bůh měl takovým způsobem ochránit od hříchu, když tak neučinil v případě ostatních? To přece není spravedlivé a protiví se to zásadě, že všichni jsou si před Bohem rovni...

Marii bezpochyby škodí, když se jí někteří teologové snažili zahrnout různými výsadami a privilegii. Z toho, jak Písmo o Ježíšově matce hovoří, je patrné, že ona, „služebnice Páně“ by byla poslední, kdo by si pro sebe rezervoval nějaké výsady. Maria ale není žádný nadzemský tvor, nýbrž byla prostou nazaretskou dívkou, která dobře poznávala, o čem je obyčejný lidský život.

Podíváme-li se do textů modliteb, které se církev společně modlí, když si připomíná tuto událost spásy, uvidíme tam:

Bože, tys ochránil Pannu Marii od dědičné viny, aby byla důstojným příbytkem tvého Syna... (vstupní modlitba).

Bůh si vyvolil Marii, aby se stala matkou jeho Syna, jenž bude vyzkoušen ve všem a přesto se nedopustí hříchu, jenž bude Svatý (srov. Žd 4, 15; Lk 1, 35). Jak by se ale Maria mohla stát důstojnou partnerkou Ducha svatého a jak by mohla porodit neposkvrněného syna, kdyby sama nebyla bez hříchu? Víme dobře, že hřích deformuje lidský charakter. Měl-li být boží Syn zcela lidský, musel stejně jako ostatní děti přijmout od své matky nejen fyzické tělo, ale i další dědičné rysy, temperament, psychiku. Zdá se logické, že do plánu láskyplného Boha patřilo i to, aby jeho Syn mohl od své matky bez výhrad přijmout vše, co mu dává. Byla-li Maria opravdu svatá žena, pak se dávala bezvýhradně v lásce svému synu. Kdyby bezhříšná nebyla, mohl by Ježíš jakožto její syn opravdu skrze její činnost přijímat vše, co je opravdu lidské?

Biblické námitky proti Mariině neposkvrněnosti

Odpůrci nauky o Mariině neposkvrněném početí nacházejí argumenty především ve dvou biblických verších:

Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Řím 3, 22-24).
Maria řekla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení (Lk 1, 46-48).

První citát jasně tvrdí, že „všichni zhřešili a jsou daleko od boží slávy“: jak pak mohou katolíci o Marii tvrdit opak? V Mariině chvalozpěvu pak slyšíme, jak oslavuje „Boha, svého spasitele“: avšak spasitele, zachránce, potřebuje jen hříšník, a proto i ona zhřešila.

Nejprve se budeme věnovat druhému citátu z Lukášova evangelia. Ano, Maria potřebovala Spasitele, jako každý jiný člověk. Stejně jako na ostatní potomky Adama a Evy se i jí týkala dědičná vina. Podle katolíků ale byla Maria této viny a poskvrny prvotního hříchu svých předků uchráněna zvláštním božím zásahem v okamžiku svého početí. I podle tohoto učení tak byla vykoupena Kristovou milostí, avšak – jak jsme již uvedli v jedné z předchozích částí – zvláštním způsobem, s předstihem.

Použijeme přirovnání: Představme si člověka, který spadne do hluboké jámy. Někdo jiný jde kolem a vytáhne ho z jámy ven. Onen člověk byl zachráněn (tj. staročesky „spasen“) z jámy. Představme si pak, že jde kolem, dejme tomu, jiná žena. Také ona má už už spadnout do jámy, avšak právě, když už by do ní spadla, jí někdo jiný zachytí, takže do jámy nespadne. I ona byla zachráněna z jámy, ale evidentně lepším způsobem: nebyla z jámy pouze následně vytažena, ale někdo zabránil, aby do ní spadla a pádem se pochroumala a umazala. Tohoto přirovnání křesťané již po staletí užívají, aby se pokusili vysvětlit způsob, jakým byla Maria zachráněna Kristem. Tím, že přijala Kristovu milost při svém početí, dostalo se jí této milosti předtím, než by se mohla poskvrnit dědičným hříchem a vinou.

Totéž nalezneme i v Katechismu katolické církve, podle něhož Maria „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého Syna“ (KKC 492). Má tedy o to více důvod volat k Bohu jako ke svému Spasiteli než my ostatní, neboť ji Bůh zachránil zářivějším způsobem než nás.

Pak tu máme ještě onen citát z listu Římanům: „všichni zhřešili“. Je to pravda? Opravdu všichni lidé spáchali hřích? Představme si dítě, které je tak malé, že dosud neužívá rozumu. Neumí-li se samo svobodně a rozumně rozhodovat, rozlišovat, co je hřích, a co nikoli, nemůže hřešit, protože aby člověk zhřešil, musí být schopen chtít hřešit. Totéž píše o něco později v listu Římanům sám Pavel, když hovoří o čase, kdy Jákob a Ezau byli dosud nenarozenými dětmi, jako o době, kdy nemohli činit nic zlého:

Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého (Řím 9, 11-12).

Další výjimku z pravidla „všichni zhřešili“ představuje... sám Ježíš (Žd 4, 15). Platí-li tato výjimka pro „nového Adama“, Krista, není důvod, proč by nemohla existovat pro „novou Evu“, totiž Marii, jak ji označují starokřesťanští autoři již od 2. století (Justin Mučedník, dial. 100; Irenej z Lyonu, a. h. III, 22, 4).

Pavlův výrok může mít dva významy. Buďto se nevztahuje na úplně každého, ale prostě na lidstvo jako celek (pak by jednotlivé výjimky, jako např. malé děti, Ježíše, případně Marii, nemusel vůbec vypichovat). Pokud by se výrok vztahoval na každého, a to bez výjimky, pak by byl každý podroben dědičnému hříchu, což je pravda ohledně malých dětí, a to i nenarozených, a dokonce je to pravda i ohledně Marie – s tím rozdílem, že ačkoli byla podrobena dědičnému hříchu, byla od něj a od jeho poskvrny podle katolíků ochráněna. Ani jeden z možných významů Pavlova výroku se nestaví proti nauce o neposkvrněném početí Mariině.

Existuje ale ještě další námitka: pokud byla Maria bez hříchu, byla by rovná Bohu. Avšak na počátku Bůh stvořil Adama, Evu a anděly bez hříchu, a přitom Bohu rovní nebyli. Většina andělů nikdy nezhřešila. Člověk či anděl, který je bez hříchu, neubírá Bohu na jeho slávě a majestátu; naopak je zjevením díla, které Bůh vykonal, když posvětil své stvoření, tj. zahrnul jej svatostí. To, že člověk hřeší, jej nečiní více lidským, naopak – právě tehdy, když je člověk bez hříchu, pak je plně tím, kým jej Bůh zamýšlel.

Historická námitka ke stáří nauky

Nauka o neposkvrněném početí byla oficiálně prohlášena papežem Piem IX. roku 1854. Pokud někteří odpůrci této nauky tvrdí, že ji církev vynalezla teprve tehdy, je zjevné, že nechápou správně dějiny dogmat a důvody, kvůli kterým církev čas od času definitivně prohlašuje určité pravdy víry za závazné. Není pravda, že by určité nauce, která je v některém okamžiku oficiálně vyhlášena, lidé začali věřit až teprve v okamžik, kdy se vyhlásí.

Církev v průběhu celých svých dějin formálně definuje svou nauku pouze v případě, že existuje spor, který je třeba vyřešit, nebo v případě, že církevní autorita, tj. obvykle biskupové shromáždění na koncilu, usoudí, že je věřícím ku prospěchu, aby se vypíchl ten který moment v nauce církve. Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie bylo vyhlášeno z druhého důvodu: nikoli proto, že o ní mnozí pochybovali, nýbrž proto, že papež dostával z celého světa množství žádostí, kteří chtěli, aby tuto nauku oficiálně vyhlásil za nauku církve. Pius IX. se nejprve zeptal 603 biskupů, zda má tuto nauku vyhlásit jako dogma, z nich mu 546 (tj. 90%) odpovědělo, že ano. A Pius IX. tak učinil, v naději, že tato nauka druhé povzbudí ke vztahu k ní a k tomu, aby viděli, jak veliká je boží moc a boží moudrost (na což odkazuje již název buly, jíž tuto nauku vyhlásil, Ineffabilis Deus, tj. Nevýslovný Bůh):

Nevýslovný Bůh [...] od věků vyvolil a určil za matku svého jednorozeného Syna Marii, aby v ní jediné našel zalíbení své nejmilostivější vůle. […] [V]yhlašujeme, zvěstujeme a definujeme učení, které zavazuje, že nejblahoslavenější Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí jedinečnou milostí a výsadou všemohoucího Boha vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení, uchována prosta vší poskvrny dědičné viny.

Proč se neposkvrněným početím Panny Marie vůbec zabývat?

Nakonec se musíme pozastavit nad jedním faktem: jestliže katolická nauka o neposkvrněném početí Panny Marie je pro nekatolíky – a nakonec i pro mnohé katolíky – problémem, proč na ní církev tolik trvá? Nebylo by lepší se takové nauky vzdát? Neumožnil by ústupek katolické církve v této oblasti větší porozumění mezi křesťany?

Katolická církev učí, že jednotlivé body křesťanské nauky jsou více či méně důležité vzhledem k tomu, jaký mají vztah se základem, středem evangelia. Dokument o ekumenismu, který schválil v 60. letech 20. století 2. vatikánský koncil, shromáždění více než dvou tisíc katolických biskupů, k tomu říká:

Při porovnávání nauk ať [teologové] pamatují, že existuje stupnice neboli hierarchie pravd katolického učení, protože jejich spojitost se základem křesťanské víry je různá (Unitatis redintegratio, 11).

Nauka o neposkvrněném početí Panny Marie v tomto ohledu není tak významná, jako střed křesťanské zvěsti, tj. hlásání příchodu božího Syna na svět a jeho utrpení, smrti a vzkříšení za spásu světa. Střed takového hlásání je podstatný, křesťanství si bez něj nelze představit, jiné pravdy, ačkoli tvoří součást dějin spásy a božího plánu s člověkem, nezbytně nutné a podstatné nejsou. Pro katolíka je mnohem podstatnější otázkou Kristova smrt a jeho zmrtvýchvstání, než konkrétní způsob, jehož Bůh použil, aby prostřednictvím této Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání vykoupil Ježíšovu matku Marii.

Pro katolickou církev je ale mj. Mariina bezhříšnost velkolepým obrazem boží slávy a milosti a zároveň obrazem dokonalého vztahu vykoupeného člověka s Bohem, člověka Bohem vykoupeného sola gratia, pouhou milostí. Písmo o tomto postoji Marie, která přijímá boží Slovo a uchovává ho svém srdci hovoří velmi hezky. Bezpochyby je pro nás velmi důležité soustředit se na to, co o Panně Marii hovoří Písmo a již to nám může poodhalit, že Maria je opravdu vzorem „služebnice Páně“, která žádá, aby se s ní stalo podle boží vůle. Jsou-li nám příklady mnohé starozákonní osobnosti, proč by jím nemohla být právě také Marie, která znala Krista velmi důvěrně, prožila s ním na zemi nejdelší čas jeho života z jeho učedníků, milovala jej jako matka?

A to je nakonec cosi, co se třebas s pomocí jazyka, který nám – postmoderním lidem – již není tolik blízký, snaží vyjádřit církev, když hovoří o milosti, kterou Bůh Marii zahrnul, jako o jejím neposkvrněném početí. Této milosti Maria znovu a znovu říkala své „ano“, a může tak být i dnešnímu člověka obrazem „člověka, který je plně s Bohem“. A to je cosi, co dobře dosvědčuje o Marii i Písmo.

Další odkazy

23 komentářů:

  1. Nauka o neposkvrněném početí Panny Marie se opírá pouze o slovo anděla "milostiplná" (pomineme-li dogma). To mi přijde nedostačující. O Štěpánovi čteme ve Skutcích, že byl obdařen Boží milostí a mocí. Znamená to, že byl milostí obdařen od početí? Stěží.

    Moje hlavní námitky jsou ale didaktické. Sám připouštíte, že mnoho katolíků nerozumí tomuto dogmatu správně. Pro většinu představuje toto dogma vyvýšení kvality Marie jako polobožské bytosti a nikoliv vyvýšení spásného působení Boží milosti v Ježíši. Podle mého názoru, vede tato nauka k chybnému náhledu na Krista. Ohrožuje správné nahlížení na plnost Ježíšovy lidské přirozenosti. Spolu s podivnými gynekologickými představami mnohých katolíků o zrození Ježíše Marií vždypannou (Ježíš jaksi vyzářil a neprošel porodními cestami jako jiná miminka) pak vede k představě mimozemské bytosti, která si jen oblékla lidské tělo a odehrála tu svůj part. A to je velmi zásadní desinterpretace, kterou klady tohoto dogmatu (jsou-li nějaké) stěží mohou vyvážit.
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  2. K "milostiplná": to, co se snažím ukázat, je jak se tato nauka v katolické církvi objevila. Role tohoto slova je zde dost rozhodující. Jak zde stále opakuji, nekladu si takové ambice, abych dokázal bez jakýchkoli pochybností to či ono dogma či praxi v katolické církvi, ale snažím se pouze ukázat, že daná nauka není v rozporu s Písmem. A případně, jak jsem už napsal, jak se v církvi objevila, a že to nemusí být tak nelogické.

    Ke Sk 6, 8: Díky za poznámku. Řecký text dokonce uvádí plérés charitos kai dynameos, tj. naplněný milostí a mocí. Z kontextu je ale zjevné, že se jedná o obdarování, k němuž došlo v určitém okamžiku, který lze spojit se křtem či naplněním Duchem svatým. U Marie však takovýto předchozí moment zřejmý není.

    K "didaktice": To, o čem hovoříte, jsou nesprávné interpretace tohoto dogmatu. Jenže v minulosti i dnes mnoho křesťanů obecně chápe špatně i christologická dogmata: znamená to, že by bylo lépe se jich zbavit? Možná kvůli tomu, že tenhle bod nauky je špatně chápán, a to i katolíky, se pokouším o určitou interpretaci, která ukazuje, že dané dogma je něčím, a to velmi, přínosné. Zdaleka ne všichni tohle dogma chápou špatně, a ke špatnému názoru na Krista je to nevede. Neposkvrněné početí pak přímo nesouvisí s naukou o Mariině věčném panenství, což je nauka, která se mimochodem stala dogmatem mnohem dříve (a pak je otázka, jak jej interpretovat, ale každopádně nikoli způsobem, který uvádíte).

    Katolickost pro mě znamená, že se do katolické církve vejdou i názory, s nimiž nesouhlasím, přesto pokud nejsou v rozporu s evangeliem, tak mám důvod "nechat je žít". Katolictví se vyhýbá pohledu "buď-anebo", ale snaží se harmonizovat protiklady či zdánlivé rozpory ("i-i"). Tj. mnohé názory a proudy v katolické církvi (či jinde) mi nejsou vlastní a můžu se domnívat, že jsou zavádějící, přesto: mám právo je zavrhnovat jen kvůli tomu, že mi nevoní? Co ale můžu udělat – a tenhle článek je toho trochu příkladem – je, že se pokusím onen aspekt víry vyložit tak, aby zavádějící nebyl.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za odpověď.

    Je možné, že Marie byla uchráněna Boží milostí před poskvrnou dědičným hříchem. Jistá si tím nejsem. Váš výklad slova milostiplná není podle mého názoru dostatečně průkaznou "indicií". Nechám se překvapit a v nebi se uvidí (budou-li nás takovéto malichernosti ještě zajímat). Nemusím koukat Pánu Bohu do kuchyně. Katolické teologii chybí z mého pohledu určitý druh studu a má potřebu dořešit vše do poslední mrtě a přitom k hlubšímu porozumění to málokdy přispívá.

    V podstatě souhlasím s vaším pohledem na Pannu Marii. Jen pro mě je tento pohled stěží prostředkován tímto podle mě nedostatečně podloženým dogmatem.

    Omlouvám se předem za úkrok stranou. Mám pocit, že pro pochopení rozdílu v nazírání je důležité pochopit, kdy a proč se Marie stává problémem v porozumění mezi katolíky a protestanty. V době reformace mariologie nepředstavovala sporné téma. Luther Marii ctil stejně jako náš Jan Hus. Přesto je v současnosti vnímána jako kámen úrazu a to i přesto, že rozpory v náhledu na Pannu Marii nejsou nepřekonatelně velké. Kdy k tomu došlo a proč?

    Pavla

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Pavlo,

    velmi si vážím Vašich reakcí, považuji je za teologicky vnímavé a inteligentní. Proto nepovažujte to, co následuje za kritiku, či polemiku, ale spíše představení mého, resp. katolického pohledu.

    Článek nemůže z Písma dokázat s jistotou, že "tomu tak je". Proto jsem se pokusil nabídnout, jak se historicky k tomuto dogmatu přišlo: tam pojem kecharitómené, resp. latinské gratia plena měl svou velkou váhu, společně s alegorickým výkladem Písně písní. Existují-li v Písmu výroky, které tomuto dogmatu zdánlivě protiřečí, pokusil jsem se ukázat, že tomu tak nutně není. Tedy, že je možné, že Maria byla uchráněna hříchu. A nakonec jsem se snažil ukázat, že obraz Marie uchráněné hříchu a žijícího z boží milosti je cosi, co se křesťanství jednak nepříčí, jednak může být vnímáno velmi kladně právě jako obraz člověka před Bohem ve své úplnosti (tj. hřích nečiní člověka lidským, ale právě naopak).

    Stejně jako Vám se příčí i mně rozpitvávání jednotlivých tajemství dějin spásy a protiví se mi to, co jste Vy sama nazvala "gynekologickými představami". Do teologie podobné věci nepatří. Nicméně v jiných dobách byl tento pohled člověku asi bližší, nevím. Pravdou je, že v určitých proudech katolické teologie – mně blízkých – je nedořčenost vítaným protipólem příliš zvědavému pozitivismu. V tomto s Vámi zřejmě zcela souhlasím. Problém je asi v tom, že "sedlácké teologii" leckdy patřičný ostych či respekt před božím tajemstvím chybí. Mně, coby studentovi patristiky, mi přijde podobná zvědavost velmi podobná dikci některých novozákonních apokryfů, které se snaží doslovit právě to, co v kanonických spisech zůstává nevysloveno – lze to nejspíš považovat za projev už tehdy existující "lidové zbožnosti". Přesto je i ta nějakým způsobem součástí či kulturním projevem církve, a není ji možné plošně zavrhovat, jako spíš kultivovat (což se daří jen stěží, stačí poukázat jen na oblibu kýče v sakrálním výtvarném umění či hudbě).

    K Marii coby kamenu úrazu mezi katolíky a protestanty: kladu si tutéž otázku, a zatím jsem neobjevil žádnou studii, která by se tématu věnovala. Nejsem odborníkem na Kalvína a kalvinismus, ale nemůže to mít spojitost s šířením právě tohoto směru i v rámci reformace? Podobně nemám ani dobrý přehled v tom, zda a jak jednotlivé církve vzešlé z reformace užívají postavy Marie jako příkladu podobně jako užívají příkladu starozákonních postav. Je-li brán jako příklad Pavel či Jan, proč už ne tolik Maria (vzpomínám si jen, jak o ní v dobrém hovořila biskupka CČSH Šilerová). A ptám se vážně, zda tím kamenem úrazu není ani tolik Maria, jako spíš my katolíci.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za odpověď.
    Jsem ráda, že naše pohledy na Pannu Marii jsou tak blízké.

    Pokud vím, ani Kalvín neměl s učením o Panně Marii problém. Učení ekumenických koncilů akceptoval. Někde snad píše, že titul Bohorodička může svádět k modlářství, ale teologicky s ním problém nemá.

    Jediné, co bylo a je pro většinu evangelíků problematické je Panna Marie jakožto prostředník a adresát modliteb. Ale to už se tu řeší někde jinde.

    Pavla

    OdpovědětVymazat
  6. Ja by som chcel najprv uviesť len takú drobnú gramatickú poznámku, ktorá nie je nijak zvlášť podstatná pre celkovú diskusiu, skor to uvádzam len pre presnosť. Tvar kecharitómené nie je pasivum, ale mediopasivum, pretože perfektum v klas. gréčtine, ako aj prézens na rozdiel od aoristu a futura nemá samostatný tvar pre pasivum, ale spoločný pre medium aj pasivum (ale to asi viete).
    Samuel
    Druhá poznámka je závažnejšia. Smeruje k celkovej stavbe článku. Vaša argumentácia je tak špekulatívna a miestami tak vzdialená od pevnej zemi, že ju nemožem akceptovať ako teologicky plausibilnú. Sú v nej podľa mojho názoru aj zjavné chyby a miestami je logicky inkoherentná. Nemám dostatok času sa teraz nejak obšírnejšie vyjadriť, ale keď mi to časové okolnosti dovolia učiním tak.

    OdpovědětVymazat
  7. K prvnímu: na věci to nic nemění, ač máte pochopitelně pravdu. Nepředpokládám však, že byste chtěl tvar kecharitómené překládat v mediálním významu, totiž jako "ty, která ses zahrnula milostí". V perfektu se tvarů media používá i pro vyjádření pasiva, tudíž význam zůstává tak, jak uvádím.

    K druhému: odhalené logické chyby rád uvidím: nic mi není vzdálenějšího než krytí nepravdy. Pokud se Vám zdá argumentace vzdálená od pevné země, pak mějme na paměti, že podobně ve vzduchu mohla teologům 4.-7. století znít argumentace o dvojí Kristově přirozenosti a její řešení: přesto to má svoje důsledky a boží jednání to nezpochybňuje. Přirozeným závěrem článku je jen tvrzení, že Maria je příkladem člověka, který žil před Bohem pouhou milostí, sola gratia, což jistě nebude křesťanovi zatěžko přijmout.

    OdpovědětVymazat
  8. V prípade tej mojej prvej poznámky máte samozrejme úplnu pravdu. Význam slova je jednoznačne pasívny, akurát ten tvar ako taký je gramaticky mediopasivum. Preto tu moju prvú poznámku neberte prosím ako kritiku, či polemiku, ale len ako takú gramatickú poznámku na okraj (mám rád presnosť: tzn. ako tvar je to mediopasivum, ale v tomto prípade je jeho význam jednoznačne pasívny).
    Kritická je, ale pochopiteľne moja druhá poznámka. Ako som povedal, keď mi to čas dovolí vyjadrím sa obšírne k celému článku, obzvlášť k tomu čo sa mi javí ako najviac problematické.
    ad teológovia 4.-7. st.: Nie som síce odborník, ale podľa mňa chalkédónska christológia má svoju logiku, ktorá je dosť zjavná. No napriek tomu súhlasím, že si zasluhuje určitú kritiku pre svoju statičnosť a bolo by vhodné ju nanovo interpretovať pomocou modernej filozofie, tak aby bola dynamickejšia (Sobrino, Rahner, Kung, Schillebeeckx). A takisto myslím, že mnohé koncepty teológov neskorej antiky, si ktiriku zasluhujú. Napadá ma napr. kritika teológie cirkevných otcov od jezuity Jona Sobrina.

    OdpovědětVymazat
  9. Co se chalkedonské christologie týká (ta není přímo tématem článku, ale budiž), je zvláštní, že moderní katoličtí teologové, které citujete, a to včetně Sobrina, jsou schopni předložit možná negativa chalkedonské formule, nicméně sami nejsou schopni předložit katolicky přijatelné řešení vlastní (a to například navzdory tomu, že by jej byl Rahner schopen na základě moderní teologie); u Sobrina se domnívám, že jeho kritika teologie prvních staletí je poplatná jeho tezi, která zpochybňuje Kristovo božství. Nicméně bych také rád upozornil na to, že ačkoli mnozí velebí, či naopak zatracují chalkedonské vyznání, neuvědomují si, že současná církev a církve, které uznávají alespoň prvních sedm ekumenických koncilů, rozumí chalkedonské formuli ve smyslu, jaký ji dává až 2. konstantinopolský koncil (553), a to včetně posunu v chápání subjektu vtělení (u Chalkedonu osoba Ježíše Krista, u 2. Konstantinopole vtělený Logos). Právě tato interpretace je také již mnohem "dynamičtější" či "historičtější", jak novodobí teologové požadují: popisuje rozhodující okamžiky dějin spásy, totiž vtělení, život a působení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Nemyslitelná je určitě revokace christologických formulí 5. a 6. století, ta by byla i překážkou ekumenismu, ale pokud někdo nabídne nějaký lepší koncept... Ona se teologie obvykle vyvíjí v souvislosti s herezemi, téměř vždy pouze v takovém případě se církev nějak závazně vyslovuje a zároveň precizuje a obohacuje svou nauku. Nikdo nebrání teologům, aby se pokusili vytvořit vlastní christologii, pokud bude slučitelná s názorem, který církev (chápaná v širokém časovém období, vč. starověku) může přijmout.

    Mám-li to vztáhnout na nauku o neposkvrněném početí Panny Marie, domnívám se, že pro dnešního člověka není lehko srozumitelná a těžko vysvětlit, proč je i toto součástí evangelia, které je církev povolána hlásat. Proto se snažím ukázat, jak se historicky tato nauka v církvi vzala, proč se stala součástí pokladu víry, abych posléze mohl nabídnout i interpretaci, která je současnému člověku (a třeba i nekatolíkovi) pochopitelná a představuje výraz určitého bodu evangelia, jeho zdůraznění. Tím je v tomto konkrétním případě - dle mého názoru - příklad Marie coby služebnice Páně, která prožívá svůj život od počátku do konce z čiré boží milosti a spolupracuje s ní. To je prvek víry, který je pro běžného křesťana snadno pochopitelný, může jej vnímat jako potřebný a ryze evangelní, může být povzbuzením v jeho naději, že Bůh nás opravdu zdarma zahrnuje milostí a vposledku spásou, životem věčným.

    OdpovědětVymazat
  10. ad chalkédónska christológia: nie je predmetom článku, preto sa tomu nechcem nejak zvlášť venovať (vy ste spomenuli dvojí prirodzenosť, ja som len reagoval). Čo sa týka nejakej revokácie tak s Vami v podstate súhlasím a myslím, že som sa aj dosť jasne vyjadril, že sa staviam v podstate za chalkédónsky koncept. Moja kritická poznámka bola skôr naokraj. Ide mi, ako som povedal, skôr o novú reinterpretáciu, pomocou nových pojmov.
    ad citovaní autori: Neviem čo by povedali na Vašu namietku. Myslím, že všetci štyria považujú (v prípade Rahnera považovali) svoje koncepty za prijateľné, a to ako po stránke teologickej (chápane diachronne ako to píšete), tak po stránke ekumenickej (napr. Sobrino sa teší značnej obľube v evanjelických kruhoch). Ešte otázka na okraj: Mám Vaše vyjadrenie chápať tak, že Rahnerov koncept sa Vám javí ako prijateľný?
    ad Sobrino: Sobrino nepopiera Ježišovo Božstvo. Domnievam sa, že toto Vaše tvrdenie vyplýva skôr z nedostatočnej znalosti Sobrinovho konceptu (ja osobne som jeho spisy tiež nečítal, čerpám v jeho prípade len zo sekundárnej lit.). Doporučujem prečítať si stručnú analýzu Petra Hünermanna publikovanú v Getsemanoch, ktorá ukazuje, že to tak nie je (obzvlášť exegetickú poznámku Rudolfa Schnackenburga). http://www.getsemany.cz/node/1138
    ad 2. koncil v Konstantinopoli: máte zrejme pravdu
    ad prirodzený záver článku: myslím, že ostáva diskutabilné, čo je prirodzeným záverom článku. Ak by ním bolo LEN tvrdenie, že "Maria je příkladem člověka, který žil před Bohem pouhou milostí, sola gratia", tak nemáme potom o čom diskutovať, pretože to je naozaj téza akceptovateľná snáď každému kresťanovi (s tým s Vami úplne súhlasím). Ak by šlo len o to, tak by sme nemuseli teraz debatovať o nepoškvrnenom počatí Márie, ale zrejme tomu žiaľ tak nie je.
    S pozdravom Samuel

    OdpovědětVymazat
  11. Dobrý deň, ja som čakal pár dní, ale už ste nereagovali. Viem, že to nesúvisí s témou článku, ale môžem sa ešte spýtať aspoň na Váš názor na Rahnerov koncept. Zdá sa Vám teda "katolícky" prijateľný? Prípadne vôbec na celý jeho koncept Trojice. Naznačili ste, že áno, preto sa pýtam.
    Ďakujem
    Samuel

    OdpovědětVymazat
  12. Omlouvám se za "zpoždění", nicméně chtěl jsem si k věci najít více, protože konkrétně Rahnerovu kritiku Chalkedonu jsem studoval někdy v roce 2003 nebo 2004 a má hlava není bezedná. Rahner staví svou kritiku na tom, že dnešní význam "je" v tvrzení "Kristus je Bůh, Kristus je člověk" je chápán jinak než v klasické filosofii, a proto je nutné jej přeformulovat. O to se v rámci své filosofie pokouší, přičemž ovšem trvá vždycky na tom, že chalkedonskou formuli není možné stornovat či opustit. Jeho koncept mi přišel jako přijatelný a je otázkou času, zda přežije (ostatně jako u kohokoli jiného). Rahner byl katolický teolog, ovlivnil do značné míry vznik několika dokumentů 2. vatikánského koncilu, jeho katolicitu nemám proč zpochybňovat. Rahnerovský "Grundaxiom" o identitě imanentní a ekonomické Trojice mi přijde jako správná poznámka a vzhledem k tomu, co píše ve svém článku v Mysterium salutis, se jedná i o reakci na tendenci mnoha křesťanů jeho doby nedoceňovat (nebo snad až nepotřebovat) Boha jako Trojici. Tady je klíč k tomuhle jeho tvrzení. Osobně se domnívám, že tento koncept domyslel v zásadě až Urs von Balthasar, když ukázal, že Bůh se člověku nejenom sám sděluje, tj. obsahem sdělení není pouze informace o něm samém, ale v zásadě on sám je sdělením (s důsledky pro christologii a soteriologii), ale že se mu dokonce sám daruje. Obojí pojetí pak – dle mého názoru – navazuje na starověkou nauku církve o zbožštění člověka (θεωσις), a nachází potvrzení i v liturgické tradici církve. Nedomnívám se přitom – nakolik jsem pouze "červ" – že by Rahnerovo pojetí Trojice mělo blízko k modalismu, a to už jen proto, že to je pojetí, proti němuž Rahner svou teorii vytvořil.

    Sobrina jsem – ovšem stejně jako Vy – podrobněji nestudoval, mé poznatky jsou také pouze ze sekundárních pramenů, takže se v tomto zdržím komentáře.

    Hovoříme-li o reinterpretaci Chalkedonu, pak totéž možná platí o Mariině početí: já svou reinterpretaci, jak sám uznáváte, přijatelnou pro každého, přináším, a domnívám se, že nejsem v tomto osamocen. Zároveň nechci vytvářet žádné velké teorie, jen nevidím, v čem je tato nauka protibiblická či neevangelní – vzhledem k mému závěru se domnívám, že pravdou je opak.

    OdpovědětVymazat
  13. I ja sa ospravedlňujem, podobne reagujem s oneskorením. Ďakujem za odpoveď v prípade Rahnera (obzvlášť čo sa týka Urs von Balthasara - to mi nebolo známe). Rahnerov koncept som vnímal podobne (i keď ho poznám žiaľ zatiaľ tiež len zo sekundárnej literatúry).
    Čo sa týka Sobrina, súhlasím, ale dodám ešte jednu poznámku k Sobrinovej kredibilite. Je zvláštne, že editori časopisu Concillium opakovane potvrdili Sobrinovu katolicitu a správnosť jeho záverov, ako aj viaceré katolické teologické spoločnosti (Catholic Theological Society of America, The European Society for Catholic Theology). Podobne sa za Sobrina postavil aj vrchný general jezuitov a vyjadril znepokojenie nad vatikánskou notifikáciou. Aj z toho môže čiastočne vyplývať, že to v prípade Sobrinovej kredibilite nemusí byť až tak zlé. Ale to len poznámka na okraj.
    ad Conceptio Immaculata (CI): ja som nepovedal, že prijateľná je Vaša reinterpretácia CI, skôr naopak. Povedal som len, že pohľad na Máriu, aký ste na konci článku predstavili je pre mňa prijateľný (no nie je vôbec viazaný na učenie o CI). A takisto si myslím, že je problematické zrovnávať reintepretáciu chalk. christológie a reinterpretáciu CI. Ale to tiež len poznámka na okraj.

    OdpovědětVymazat
  14. Ad Sobrino: notifikaci Kongregace pro nauku víry je potřeba vnímat v kontextu toho, že se jeho Jesús liberador začal v Latinské Americe stávat výchozí učebnicí christologie v kněžských seminářích a na teologických fakultách. To chápu, že se nemohlo líbit, protože tamní adepti služby v církvi a snad i budoucí teologové by přece jen měli přijít k pořádnému poznání katolické teologie - řekněme - v klasičtější formě. Ovšem výhrady, které se naleznou v oné Notificatio já sám - pokud správně Sobrina citují - schvaluji. Sobrino pro mě neobstojí ani z hlediska dějin dogmatu, co se týče jeho konceptu Ježíšova božství v NZ, tam zcela jistě při interpretaci činí chyby. Nesouhlasím s tím, že by pojem "království božího" byl autonomní na Ježíšovi (spolu s Órigenem a na základě biblických textů jej považuji za vtělené království boží (ἀυτοβασιλεία). Ovšem ještě není všem dnům konec: doposud jsem nestihl přečíst jeho nejnovější článek v Concilium právě o království božím...

    Ad CI: Závěr mého článku je plně možný pouze v návaznosti na CI, resp. CI je možné vysvětlit pouze z tohoto pohledu. Jde o dvě skutečnosti, které se navzájem vysvětlují (tedy nikoli circulus vitiosus). Protože CI lze vysvětlit pouze jako milost, která je nejprve dána a na kterou člověk odpovídá spoluprací či nespoluprací s touto milostí. V plné míře je toho schopen ale pouze člověk, jehož přirozenost není porušená. Nicméně to neznamená, že by takový člověk nepotřeboval milosti plynoucí z Kristova kříže...

    OdpovědětVymazat
  15. ad Sobrino posledná otázka: teda nestotožňujete sa so závermi krátkej kritiky notifikácie od P. Hunermanna (ktorú som tu uviedol)? Hunermann poväčšinou problematizuje výčitky notifikácie. Takisto je to aj v prípade interpretácie kľúčových pasáži NZ, kde odkazuje na Schnackenburga (v biblistike) a Welteho a Grillmeiera (v dogmatike). Osobne sa mi zdá jak Schnackenburgov tak Sobrinov záver o implicitnej výpovedi veľmi správny.
    Čo sa týka kráľ. Božieho tak podľa Hunermanna Sobrino nehovorí o tom, že by bolo na Ježišovi autonómne, práve to vyvracia. Sobrino tiež používa Órigenov termín ἀυτοβασιλεία. Naozaj odporúčam si tu Hunermannovu analýzu prečítať.

    OdpovědětVymazat
  16. Může být, posuzuje jen podle toho, k čemu jsem se dostal, a přiznávám, že tohle je zrovna oblast teologie, která mě dost nezajímá (když se v christologii od 7. století resp. Maxima Vyznavače nic zásadního neděje, tak šance, že se uděje, je dost malá). Já opravdu končím o pár set let dříve :). Tím to nezpochybňuji, jen pro to zřejmě nejsem kompetentní.

    OdpovědětVymazat
  17. Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není (Pís 4, 7).
    Tak argumentovat tímto je docela slabé. Mám přítelkyni, máme se moc rádi a výše zmíněná věta se na ni plně hodí.

    OdpovědětVymazat
  18. Onen verš z Velepísně ovšem není použit jako argument pro neposkvrněné početí Mariino, ale pro vysvětlení, že se tato nauka v dějinách církve objevila mj. také na základě tohoto verše, což je jiná věc. Ona část, na níž narážíte, se snaží jen popsat, jak se tato neuka v dějinách vyvinula, nic víc.

    OdpovědětVymazat
  19. Dobrý den Davide,

    mám jednoduchou otázku a prosím Vás o jednoduchou odpověď: zhřešila někdy Marie, nebo ne? Neptám se na Váš názor, ale na oficiální učení řkc.
    Díky Vašek

    OdpovědětVymazat
  20. Maria podle katolické víry nebyla zatížena ani dědičným hříchem, ani hříchem osobním, nezhřešila. Přesto Kristovu spásu potřebovala (viz článek).

    OdpovědětVymazat
  21. Děkuji za jasné slovo.
    Ano, máte pravdu. Podle katolické víry. Podle Bible ovšem "všichni zhřešili" (Ř 3:23, Ř 5:12)- tedy i Marie. Pokud říkáte, že Marie nezhřešila, budete muset ze svojí Bible tyto verše odstranit.
    Jediný Bůh je podle Bible svatý, tj. bez hříchu:
    1 Samuelova 2:2 "Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh".
    Zjevení 15,4 "Kdo by se nebál tebe, Pane, a neoslavoval tvé jméno? Vždyť ty jediný jsi svatý!"
    Opět zde máme jasný rozpor s KKC:
    Par.2677: "Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k „Matce milosrdenství“, která je celá svatá."
    To, co uvádíte v článku je velmi chatrná konstrukce. Ovocem této konstrukce je pak římskokatolická praxe zbožšťování Marie a její uctívání. Viděl jsem fotku, na níž se před její sochou hrbí sám "zástupce Krista na zemi". Marie byla příkladná žena a je nám v mnohém vzorem. Dnes je však mrtvá. Je sice živa u Boha, ale modlitba k ní není ničím jiným, než Bohem zapovězeným spiritismem (např. 1.Sam 28:8-11).

    Vašek

    OdpovědětVymazat
  22. @Řím 3, 23 atd.: Otázce se věnuji v samotném článku; Marie není jedinou, která nezhřešila. Samotný fakt, že nezhřešila, tedy není proti Písmu.

    @Mariina svatost: Problému se též věnuji ve článku: být svatý neznamená být roven Bohu. Pojem „matka milosrdenství“ se vztahuje ke Kristu, jenž je výrazem božího milosrdenství a jehož je Maria matkou, pojem „celá svatá“ k Bohu, neboť Maria byla vyčleněna pro Boha, žila zcela z jeho milosti. Jako „svatí“ jsou v Písmu označováni i všichni křesťané (viz začátek několika Pavlových listů). V rozporu s Písmem a boží svatostí tedy označení Marie jako „celá svatá“ není.

    @Chabá konstrukce: proč? Z čeho tak usuzujete?

    @Zbožšťování Marie: katolíci Marii nezbožšťují, nečiní jí božstvem, neuctívají ji jako Boha. Marie však patří do církve a žije u Boha: křesťané se k ní a ke svatým obraceli již od prvních staletí a neviděli to jako cokoli, co stojí v rozporu s vírou a úctou k Bohu.

    @Modlitba ke svatým: viz článek a diskuse k tématu: prosba o přímluvu zemřelého křesťana, který žije u Boha, není spiritismem.

    OdpovědětVymazat
  23. Diskuse dále pokračuje v diskusní skupině Apologia služby Google skupiny. Další příspěvky vkládejte, prosím, již tam.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.