Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Královna Panna Maria?

Poměrně častou výtkou tzv. biblických křesťanů vůči katolíkům je obvinění z pohanství, které se podle nich vztahuje k Ježíšově matce Panně Marii. Toho se katolíci (a mimochodem také pravoslavní a zřejmě i část luteránů) dopouští tím, že označuje Marii za královnu nebeskou. Pro některé to představuje jasný důkaz modloslužby v katolické církvi a proniknutí starověkých pohanských kultů do jejího učení, protože jako královna nebes byly označovány ve starověku rozličné bohyně plodnosti (např. Ištar, Aštarte, Innana, Ísis apod.). Proti kultu královny nebes se pak vyslovuje kniha Jeremiáš, která jej označuje zřetelně za modlářství:

Synové sbírají dříví, otcové zapalují ohně a ženy hnětou těsto, dělají obětní koláč pro královnu nebes a přinášejí úlitby jiným bohům, aby mě uráželi (Jer 7, 18).

Titul královny nebes je tedy v Písmu jasně vyhrazen pro pohanskou bohyni a pokud tohoto titulu užívá církev pro Ježíšovu matku, je to jasným důkazem toho, že se odchýlila od evangelní Domnívám se, že bude zapotřebí se u tohoto tématu zastavit, a vysvětlit, jak dané označení vzniklo, kde se objevilo a co jím katolíci a pravoslavní mají na mysli.

Toto označení Panny Marie musíme vnímat v kontextu církevní nauky, že Maria byla po svém pozemském životě přijata s tělem i duší do nebe:

„Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů a vítězi nad hříchem a smrtí.“ Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů (KKC 966).

Jak tedy ale církev k takovému poznatku dospěla? Možná překvapí, že na základě Písma. Vezměme jednotlivá místa popořádku. V Lukášově evangelii je Marii při zvěstování narození Mesiáše řečeno:

Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce (Lk 1, 31-33).

Podle všech křesťanů na Ježíše tedy přešel královský titul jeho předka Davida – Ježíš byl tedy očekávaným králem. Maria je tedy bezpochyby matkou krále-mesiáše. Již v izraelských dějinách pak existoval institut královny matky, kterou staří Izraelci označovali jako גברה, gebírá. Protože je Ježíš králem všehomíra a byl dědicem izraelských králů, bez potíží můžeme na jeho matku pohlížet jako na královnu matku. Písmu se takové označení naprosto nepříčí, naopak. Církev začala poměrně brzy spatřovat tento obraz v několika biblických textech. Protože raná církev vykládala Starý zákon vzhledem k Novému, tedy ke Kristu (christologicky) a tímto výkladem se jí dařilo řešit i výklad míst, která v doslovném smyslu nedávala smysl, nebo byla historicky omezená, vykládala christologicky, tedy duchovně, také některé žalmy. Mezi nimi např. zvláště žalm 2 ke královské korunovaci, žalm 109 [110] („Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici...“) a pochopitelně také žalm 22 [23], začínající slovy, která Kristus pronesl na křiži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil...“ Podobně církev začala vykládat i žalm 44 [45], který opěvuje krásu a sílu královu a který lze chápat ve vztahu ke Kristu. V 10. verši pak slyšíme:

Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici.

Verš je pochopitelně možné vztáhnout na svatbu Krista s jeho církví, avšak nechybějí biblické výklady, které v textu vidí postavu Ježíšovy matky–královny. Druhým obrazem, který byl v dějinách církve vykládán jak ekleziologicky (tedy ve vztahu k církvi), tak mariologicky (ke vztahu k Panně Marii) je text 12. kapitoly knihy Zjevení:

A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12, 1).

Když katolická církev něco tvrdí o Panně Marii, tvrdí v zásadě totéž i o zbytku církve. Když označuje Marii za králvonu, říká tím implicite, že nadějí každého křesťana je, že i on bude jednou korunován ve věčném království. Existuje množství biblických míst, které o tom hovoří, za všechny snad jen dva, jeden starozákonní, a jeden novozákonní:

On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě [= korunuje tě] svým milosrdenstvím a slitováním, po celý věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla (Žalm 102 (103), 3-5).
Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky, toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1 Pt 2, 9).

V Marii tedy církev vidí naplnění své naděje, totiž na království, které nepomine a které pochopitelně náleží v prvé řadě Kristu, který je ale daruje jako dědictví svému lidu (více viz např. zde).

Nakonec pro mnohé čtenáře asi nejdůležitější otázka: jedná se tedy ale o titul, který by církev přijala z pohanství? Zde je odpověď nasnadě: když dva dělají totéž, není to totéž. V pohanských náboženstvích starověku se podobně užívalo pro označení božstva či božského krále taktéž titulů syn boží, král králů, spasitel a v prvé řadě Pán. Přitom křesťané, vztahují-li tyto tituly na Krista, se v žádném případě modloslužby nedopouštějí a mezi „Baalem“ a „Hospodinem“ je podstatný rozdíl, ačkoli označení mohou být tatáž (hebrejské בעל ba‘al znamená doslova „pán“). Existuje-li v některých kultech plodnosti panenské narození božského krále, neznamená to, že by křesťané či konkrétně autoři evangelií byli pod vlivem pohanských kultů. Uzdravuje-li běžně Kristus v evangeliích, ba budí k životu, přesto není jeho život plný pohanských symbolů, ačkoli totéž podle Filostrata prováděl Apollonios z Tyany. Podobně existují-li zobrazení Ísis nikoli nepodobná zobrazením Ježíšovy matky Marie s dítětem v náručí, neznamená to v nejmenším, že by Marie byla převtělená Ísis. 

Maria je pro křesťany velmi silným obrazem toho, co pro ně Bůh připravil. Maria přijala boží slovo do svého života s takovou otevřeností, že se stalo tělem – a přebývalo mezi námi. Jako posluchači vtěleného Slova neděláme vlastně nic jiného, než ona. Označujeme-li ji jako královnu, pak vždy ve vztahu k jejímu synu, který je naším Zachráncem, Vykupitelem a bratrem. 

Věříme-li, že nám připravil dary větší, než jsme s to si představit, dokonce sám sebe (Řím 8, 32), proč bychom neměli věřit, že tím samým neobdařil také svou matku, která nejenom naslouchala jeho slovu, ale která s ním dlouhá léta žila v takové blízkosti, o níž se nám může jen zdát, a která jej přijala a vyznala jako svého Pána a Spasitele? Kdo mohl mít z Ježíšova vzkříšení větší radost než jeho matka, když viděla svého syna mezi živými? Kdo mohl mít ze svého syna větší radost, když jej Bůh posadil při nanebevstoupení po své pravici? Tuto velikonoční radost vyjadřuje krátký zpěv, který se v katolické církvi od středověku zpívá po Velikonocích, oslavě Ježíšova vzkříšení, když se k Marii obrací se slovy:

Raduj se, královno nebeská, aleluja! Protože splnil Pán slova svá, aleluja! Z mrtvých vstal, matko, Ježíš tvůj, aleluja, u něho za nás oroduj [= přimlouvej se], aleluja.

Maria je zde obrazem církve, která se raduje z vítězství svého Krále, kterému Bůh položil k nohám všechno. Marii se – podobně jako nám – dostalo z Kristovy milosti, a to milost za milostí; dokonce tak, že ji Bůh učinil matkou vševládného Krále, a ona tak může být nazývána – ve vztahu ke Kristu-králi – sama královnou.

Článek byl přejat též na web maria.cz, který návštěvníkům vřele doporučujeme.

6 komentářů:

  1. Nezlobte se, ale podle mého si za výtky "biblických křesťanů" může katolická církev sami. Jedna věc je, jak oficiální teologie Marii a její kult vysvětluje, druhá pak duchovní život mnoha katolíků, který je jednoznačně pohanský a jednoznačně jde proti duchu evangelia. Stačí se projít po krásném chrámu ve Křtinách a shlédnout pár verzí Královny nebes chránící své děti před mečem či šípy rozlíceného "Krista". Znám katolíky, kteří se modlí k Marii, ale mají problém s božstvím Ježíše Krista. Zajímavý je taky don Gobbi a jeho kniha "Kněžím, přemilým synům Panny Marie".
    Nebylo by nejlépe začít nejdříve s kritikou do vlastních řad, pojmenovat jasně, co je v kultu Marie OK a co už stojí mimo rámec křesťanství?

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za Vaši reakci. Tyto stránky jsou určeny především těm, kdo se chtějí seznámit s katolickou církví, ačkoli nejsou její součástí. Ale domnívám se, že podstatu právě onoho titulu královny tento článek dobře popisuje i pro katolíky; jeho hlavním smyslem je ale ukázat, že podobné označení Panny Marie nestojí proti Písmu a evangeliu jako takovému.

    Pohanský život mnoha katolíků: excesy a zneužití se najdou ve všem, souhlasím. V katolické církvi, i mimo ni. Jedním excesem je proti Marii se stavět a priori, případně ji "radši přeskočit", druhým extrémem je přiznávat ji místo, které není vztažené ke Kristu. Obě pozice jsou extrémy. A věřím tomu, že i tento článek může pomoci – podobně jako i další články na těchto stránkách – poučit, případně přesvědčit ty, kdo mají mylné pojetí jednotlivých témat či záležitostí. Dobře víte, že ne všechno, co katolíci produkují (však víte, jak je katolická církev rozmanitý celek), je kvalitní a prospěšné: jenže katolík to samozřejmě přijímat taky nemusí. Jak říká Apoštol: všechno zkoumejte, dobrého se držte.

    Může sama: to je otázka, co bylo pro druhé pohoršením: jestli chybná praxe, nebo nepochopení zvenčí. Mohli si křesťané za výtky pohanů v prvních století sami, když tvrdili, že je jen jeden Bůh a jejich Pán je ukřižován, nebo výsměch, kterého se jim dostávalo, byl dán nepochopením nekřesťanů? Uvidím někoho políbit sochu Panny Marie, a usoudím, že se jedná o modloslužbu, případně o exces. Jsem si jist? Jak smýšlí ten člověk, který to dělá? Může být motivován špatně, ale proč bych měl předpokládat, že je to špatně a proti křesťanství? Je-li onen polibek projevem lásky ke konkrétní Marii jako někomu blízkému Bohu, ke komu mám vztah (podobně jako manželce, rodičům či dětem – i těm z lásky přece můžeme dát polibek), pak to proti evangeliu podle všeho nebude. Může to být prostá touha být před Bohem jako Maria – něco, co člověk nepodniká jen rozumem, ale také srdcem. Sám to dělat nemusím, a snad mě k tomu nikdo nutit nebude, proč bych ale měl bránit druhým? To jsem opravdu natolik přesvědčen, že žijí v tmářství a k Bohu nemají žádný vztah, naopak, že je to pohanským projevem? Nevím: jak jsem už napsal, když dělají dva totéž, nemusí to být totéž.

    Kritika do vlastních řad: myslím, že probíhá (a vždy probíhala), a je to jeden z autorů jak církevní autority, tak teologů, případně i jednotlivých katolických křesťanů. Sám jsem ale nikdy k podobným skupinám neměl blízko, a proto běžnou situaci nevidím zřejmě tak černě jako Vy. Katolická církev není monolit. A projevy života některých okrajových skupin nejsou obrazem života katolíků jako celku.

    Na závěr snad ještě jedno povzbuzení: všichni jsme na cestě, vyvíjíme se, dospíváme ve víře, ta se prohlubuje, očišťuje. Objevujeme smysl jednotlivých věcí spojených s vírou, poznáváme hlouběji Krista a jeho tajemství, jsme snad schopni stále lépe uvádět jeho slovo do svého života. A víme, jakou Bůh má s námi trpělivost, víme, kolikrát jsme se mýlili a neviděli věci jasně. To, že někdo ve svém životě víry nevidí vše dobře a dosud celý svůj život neodevzdal Bohu, není automaticky pohan. V pokoře vím, že zbývá mnoho zákoutí mého srdce a života, která jsem Bohu nevydal. Neměl bych s ostatními mít totéž slitování, jako má Bůh se mnou? Jestli těch pár odstavců, které jsem napsal, pomůže někomu alespoň k malému kroku směrem k Bohu a k obrovským darům, které nám přislíbil, pak Bohu díky za to. Nepohoršujme se ale nad tím, že vše ještě není OK, protože v čím životě vše OK vlastně je?

    Každopádně díky za Vaši podnětnou reakci.

    OdpovědětVymazat
  3. Zdá se mi, že mlžíte. Nejde přece o pranýřování ubohých kostelových babiček. Je jistě v pravomoci kněze či biskupa odstranit závadné obrazy či nepovolit podivná kněžská hnutí zaštitující se Pannou Marií.

    Je-li toto tolerováno a leckde i podporováno, proč bych měla věřit vám, že na kultu Panny Marie není nic pohanského a protikřesťanského. Je samozřejmě správné tolerovat slabší ve víře ve věcech méně podstatných (jako je odmítání masa obětovaného modlám), ale zde jde o zásadní zkreslení obrazu Ježíše Krista jako našeho milujícího Spasitele. Tolerovat někomu víru, že ho Matka Boží chrání před trestajícím Kristem, znamená zamlčovat mu základní pravdu evangelia.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za Vaši odpověď. Chtěl bych jen předeslat, že jsem rád, že se ozýváte, a že jsem Vás k reakci vyprovokoval, vždyť v podtitulu těchto stránek nakonec stojí: "Co se vám nelíbilo na katolické církvi a báli jste se zeptat". Za druhé pak podotýkám, že sám jsem poměrně kritický duch a nemám důvod se praktik, které kritizujete, zastávat. Zda mi pak uvěříte, či nikoli, je jiná věc. A za třetí: stránky se jmenují Apologia – takže ona obrana onoho katolického je nakonec jaksi už v názvu.

    V církvi (a to v každé církvi, podotýkám) se vždy vyskytly názory a názory, se kterými církev a církevní autorita konkrétně nesouhlasila. Mohu připomenout např. Jáchyma z Fiore a hnutí fraticellů hlásajících bezpodmínečnou chudobu po vzoru Krista, jansenismus, nebo i poměrně méně "škodlivé" názory jako ten, že náš Pán nechodil ve své dokonalosti na záchod (což je názor zavánějící silně dokétismem). Podobně se dnes církev staví s velkou nedůvěrou na množství tzv. mariánských zjevení a kromě dvou míst s nimi spojenými (Lurdy a Fatima) žádné další oficiálně nepodporuje, naopak v mnoha případech varuje, že není jasné, o co se v daných případech jedná.

    Mezi takové názory patří ovšem i koncept "matky zadržující trestající ruku boží". Přiznám se, že ve Křtinách jsem nikdy nebyl, a těžko si udělám přesný obrázek, oč jde (a v jakém kontextu ony obrazy mohly vzniknout). Domnívám se, že je to důležitá otázka, když zkoumáme jakýkoli koncept či názor. Jak se k podobnému obrazu mohlo dojít? Nejspíše existovalo období, kdy v kázání převažoval důraz na boží soud a trest za hřích. Nemůžeme říci, že by chybělo kázání o Bohu milujícím a milosrdném, ale je pravděpodobné, že u někoho mohl tento obraz trestajícího Boha natolik převážit, že se božího soudu začal obávat. Pak je pochopitelné, že hledal nějakou "pomoc" v konkrétní tíživé situaci (hřích, ale třeba i pohroma, chápaná jako trest za onen osobní hřích). To je jedno možné vysvětlení, které mě napadá: nazval bych to teorií neúplného evangelia.

    Druhé se týká dějin spásy obecně (v podobné variantě, à la biskupy již naštěstí před lety letoucími zakázaná píseň Matičko zadrž boží hněv). Situace Starého zákona a stav neusmíření mezi Bohem a lidmi. Maria jako ta, která přivádí na svět Vykupitele, projev boží lásky, který si tak zamiloval svět, že... nakonec přinese usmíření a opravdu (rve to uši, ale zkuste číst po smyslu) "zadrží boží hněv". Což se nakonec stalo, a není k tomu zapotřebí ani básnické licence (při vědomí, že vše dobré činí nakonec Bůh, ovšem: takže nakonec i tuto teorii lze přeinterpretovat, že je to Bůh, který se rozhodl přinést prostřednictvím Krista, jenž přišel na svět prostřednictvím Marie, usmíření – takže to je nakonec ovšem sám Bůh, kdo zadržuje svou trestající ruku, ovšem).

    Nezastávám se oněch obrazů, o nichž píšete (považujete-li je opravdu za natolik pohanské, pak bude na místě obrátit se na místní duchovní správu, případně na příslušné biskupství). Jen se psychologicky a dějinně spásně snažím ukázat, že se nemusí v nejmenším jednat o pohanský koncept a že v určitém smyslu zobrazuje určitý aspekt křesťanské nauky, byť možná nikoli cele a odpovídajícím člověkem pro současného člověka. Jedná se o vyjádření necitlivé, neúplné, avšak nikoli pohanské (zřejmě). Vy jste však chtěla, aby nakonec někdo pověděl, jak by úcta k Panně Marii měla vypadat – myslím, že se to snaží ukázat právě tento článek a další ze sekce Maria a svatí. Chceme čisté evangelium, ale zároveň bychom neradi s vaničkou vylili i dítě, takže tu mohu ukázat či vysvětlit aspoň to minimum.

    Budu se těšit na Vaši reakci a případně konkrétní podněty k tomu, co jsem mohl nedokonale či špatně vyjádřit. Jak jsem ale pochopil, s obsahem článku samotného problém zřejmě nemáte?

    OdpovědětVymazat
  5. Keďže "biblickí kresťania" ešte asi tieto stránky neobjavili, tak tu v ich mene položím nejaké otázky ja. Oni ich položili mne a musím povedať, že som zatiaľ uspokojivú odpoveď nenašiel.

    Prvá je klasická - katolícka cirkev učí, že Panna Mária bola počatá bez poškvrny dedičného hriechu. Fundamentálna výpoveď Písma však znie, že "všetci zhrešili". Ako sa vysporiadať s touto otázkou?

    Druhá otázka už nie je taká bežná. Katolíci radi hovoria o svojom vzťahu k Panne Márie a o jej vzťahu k nim z pohľadu materstva. Božie materstvo teda znamená, že nie len tu na zemi bola Mária matkou Ježišovi, ale, že aj po svojom nanebovzatí zostala k Ježišovi vo vzťahu matky. Avšak sám Ježiš hovorí, že v nebi sú ľudia ako anjeli, neženia sa a nevydávajú, čo môže implikovať, že pozemské vzťahy (jak manželstvo, tak materstvo) nie sú aplikovateľné na nebeské vzťahy. Logiku to trochu má, predstavme si, že napríklad niekoho otec a matka nebudú v nebi - dokáže taký človek prežívať dokonalé šťastie?

    OdpovědětVymazat
  6. Milý stefane, díky za Váš dotaz.

    K prvnímu: mám v plánu se otázce obšírněji věnovat a snad se mi v následujících týdnech podaří k tématu něco napsat a zde publikovat.

    Ke druhému: tvrdí-li Ježíš, že v nebi se již lidé nežení a nevdávají, neimplikuje to, že vztahy, které tu na zemi mají, zaniknou. To dost možné není – Vaši rodiče zůstávají už zkrátka navždy Vašimi rodiči, Ježíšův výrok znamená, že Vy sám se již v nebi rodičem nikoho stát nemůžete (nejspíš). K otázce dokonalého štěstí Vám nemohu odpovědět já, ani nikdo jiný: mohu ale odpovědět protiotázkou: Dovedete si představit, že byste pro spásu svých blízkých udělal cokoli a z lásky k nim nedopustil, aby se jim vedlo špatně, či byli zavrženi. Bůh je miluje neskonale více než my: nesnaží se snad on sám o totéž?

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.