Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Svatost a hřích v církvi

Ať již v běžně dostupných médiích, tak ze strany různých křesťanů [*] zaznívá často vůči katolické církvi výtka, že narozdíl od církve prvotní nežije svatým životem, ale hříšně. Toto hříšné chování, ať již v době Konstantinově, tak v "temném" středověku, aktuálně i v současné době, je pak důkazem, že se Kristovo evangelium v katolické církvi nenachází, ale naopak je jasným důkazem o tom, že katolická církev stojí ve službě satanově coby nevěstka babylónská (k tomuto tématu viz Nevěstka babylónská ). Tato svatost se podle klasického klišé měla vytratit v momentu, kdy pominulo pronásledování křesťanů a do církve byli přijati pohané, kteří přijali křesťanskou víru "pouze částečně". Takto satan obelstil církev a místo bohopocty ji přivedl k modloslužbě a celkovému morálnímu úpadku (tomuto názoru se šířeji věnuje článek Znečištění pohanstvím a Jaké myšlenkové principy stojí za kritikou apoštolské tradice ).

Nechci se zde stát obhájcem hříchu, to nikoli. Ale argument, že přítomnost hříšných (pseudo-)křesťanů v lůně té které církve svědčí o tom, že tato církev neuchovala evangelium nebo že je nástrojem ďáblovým, je naprosto lichý a může dokazovat pouze, že si případný kritik nevidí na špičku vlastního nosu. Novozákonní spisy samy přinášejí dostatek materiálu, který ukazuje na problémy a na hřích v církvi, který existoval a který se církev a její představitelé snažili potírat. Od počátku existovaly naukové nesrovnalosti či hereze, na které jednotlivé spisy reagují. Existuje-li potom nějaké podobné chování, neukazuje to na to, že by církev či církevní obce v novozákonní době nebyly již křesťanské, ale že se naopak snažily křesťansky žít i v případě, že "upadli". Pokřtění křesťané, ti, kteří přijali boží milost, hřešily. A neznamenalo to, že by ji přijali jen naoko, či byli obelháni. Prvotní církvi nechybějí svatí (viz např. mou přednášku Svatí – sláva prvních staletí ), ale ani hříšnici (viz článek Mýtus o ztraceném ráji ).

Díky chování prvních křesťanů jsme přišli velmi záhy o možnost společně slavit „agapé“ (srov. 1Kor 11, agapé mizí před koncem 2. století), protože ačkoli statisticky mohlo vycházet na jednoho účastníka takového společného slavení půl kuřete, ve skutečnosti často jeden kuře snědl celé a druhý nejedl nic. Teoreticky si sice (stejně jako dnes) všichni byli rovní, nebyl již „Řek či Žid, obřízka a neobřízka, barbar, divoch, otrok a svobodný“ (Kol 3,11), avšak zároveň list Jakubův (k. 2) ukazuje, že se i uvnitř církevních obcí hledělo na to, kolik kdo má majetku a podle toho se s ním zacházelo. Rituální předpisy nám nepřijdou tak důležité, avšak v obcích, kde bylo mnoho židokřesťanů a pohanokřesťanů, muselo společné stolování vyvolávat silná napětí a nedorozumění (srov. Řím 14,20). Všichni byli svatí: a zároveň již na počátku 2. století víme z Pliniova listu císaři Trajánovi (Ep. 96) o množství křesťanů, kteří jimi sice kdysi byli, ale již jimi dlouho nejsou. Křesťané prvních století měli problémy s modloslužbou; nedivme se – v římské společnosti to pomalu nešlo jinak, protože jakékoli trochu formálnější setkání začínalo obětí. Nevyhýbaly se jim ani problémy manželské (srov. Řím 7,3) či sexuální (srov. např. 1Kor 5; 7,9); v tom se nám velmi podobali. 1. list Klementův je svědectvím o závisti a nevraživosti uvnitř korintské a římské církevní obce v 2. polovině 1. století, z textu je možné vyvodit, že sváry a žárlivost vedly ke smrti apoštolů Petra a Pavla (!). O všední realitě a vlažnosti prvních křesťanů přináší dostatečné svědectví 1. kapitoly Apokalypsy…

Mohli bychom samozřejmě pokračovat. Romanticky vyzdvihovaná "strana Donatova" v církevním schismatu v Severní Africe na začátku 4. století, "církev svatých", čistý a neposkvrněný "zbytek církve" měla jako jednu z nejvlivnějších osobností biskupa Purpuria z Limaty, který byl známý jako zbojník a povraždil část své rodiny [*]. Pastýř Hermův, spis z polovny 2. století, řeší v zásadě jediný důležitý problém – jak je to s možností pokání těch, kdo padli? To svědčí o tom, že se církev s hříchem jednotlivých oveček Kristova stádce musela vyrovnávat velmi záhy (srov. též článek Viditelná a neviditelná církev ).

Křesťanští spisovatelé – tzv. církevní Otcové – označují církev za "čistou nevěstku" (casta meretrix), právě proto, že církev je zároveň svatá a neposkvrněná, a zároveň se její členové proviňují, den ze dne, proti božímu Slovu (srov. Př 24, 16). Vždycky taková byla. Jednotlivá provinění, ať už současná, nebo minulá, nejde brát na lehkou váhu. Ale nelze na ně ukazovat prstem a říkat: "Takový já nejsem." Nemohu druhého soudit, tím, kdo má soudit, je Bůh. K nám se snad obrací jiné Kristovo slovo o míře, kterou měříme druhé – tou nám naměří Bůh (Lk 6, 38). Odsuzujeme-li ale dnešní církev či církve kvůli pochybením a hříchů jejich členů, pak nezapomeňme odsoudit i církev novozákonní a apoštolů, ba dokonce společenství Dvanácti, neboť i jeden z nich byl Jidáš.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.