Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Služba biskupů, kněží a jáhnů

V nicejsko-konstantinopolském vyznání víry církev o sobě vyznává, že je apoštolská, totiž že je vystavěná na apoštolech a prorocích a Kristus Ježíš je její nárožní kvádr (srov. Ef 2, 20). Co to ale znamená. Řecké apostolos znamená zkrátka poslaný; a je-li církev apoštolská, pak to také znamená, že ona sama je poslána, aby hlásala radostnou zvěst o Ježíši Kristu světu. Zároveň je ale církev apoštolská ještě v jiném významu: je založena na apoštolech, protože věrně zachovává a hlásá učení apoštolů (církev hovoří o své víře jako o víře apoštolů, apoštolském podání či apoštolské tradici). Církev je apoštolská ovšem i v tom smyslu, že vykonává a zachovává autoritu, kterou Ježíš dal svým apoštolům, kteří ji dále svěřili svým nástupcům (více v článku apoštolská posloupnost). Můžeme se tedy ptát: jakou autoritou církev učí a jedná? Katolík na tuto otázku odpoví: církev učí a jedná autoritou Ježíše Krista, který ji svěřil apoštolům a kteří ji opět svěřili svým žákům a nástupcům. Bůh Otec poslal svého Syna s plnou autoritou hlásat a založit boží království na zemi. Pouze odtud může pocházet veškerá autorita církve. Ježíš si vyvolil dvanáct apoštolů, aby pokračovali v jeho poslání a jednali s toutéž autoritou, kterou mu Otec svěřil. Tito apoštolové ustanovili další muže, aby pokračovali v jejich službě a poslání. Skrze modlitbu a vzkládání rukou volali apoštolové k Pánu, aby těmto novým představeným církevních obcí dal stejnou autoritu vyučovat a vést církev, jakou obdaroval je a kterou přijali přímo od Krista. Jak ukazují spisy Nového zákona, první generace křesťanů věřily, že tito mužové jsou obdařeni autoritou od Boha. Pán pak v průběhu dějin stále uděloval svou autoritu nástupcům těchto mužů, které ke službě ustanovili apoštolové - a činí tak doposud. Církev tyto představené pak označuje od novozákonních dob jako biskupy. Církev tedy má od nejranějších dob představené, jimž byla Kristem svěřena autorita nad církví, jak ukazuje již jeden z nejstarších Pavlových listů:
Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo (1Sol 5, 12-13).

Podobně v úvodu listu Filipanlm posílá Pavel pozdrav

všem bratřím v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, i biskupům a jáhnům (Flp 1, 1).

Tento úřad biskupů a jáhnů musel být důležitý, protože na mnoha místech se hovoří o kvalitách, které biskup či jáhen má mít (1Tim 3; Tt 1, 9; Sk 6, 3). Biskupové měli zvláštní zodpovědnost za výuku autentického evangelního poselství a obranu proti falešným výkladům a dezinterpretacím křesťanského učení. Velmi záhy, někde již na přelomu 1. a 2. století (jak svědčí především list Klementa Římského Korinťanům a listy Ignáce z Antiochie), se ustanovily tři služby, které získaly obecně v křesťanských obcích na důležitosti: biskupové (episkopoi), starší (presbyteroi) a jáhni (diakonoi). Ke konci 2. století bylo již v podstatě pravidlem, že každou církevní obec vedl jediný biskup, kterému v tomto úkolu pomáhali starší a služebníci (jáhni). Toto schéma zůstalo v církvi stálé po mnoho staletí a mnohé církve toto zřízení dodnes zachovávají (kromě církví katolických také církve pravoslavné, východní, církve anglikánského společenství apod.). V těchto církvích pak ony tři služby představují tři stupně tzv. svěcení (či přesněji ustanovení). Biskup má ve své místní církvi úlohu pastýře, reprezentuje pro církev jedinou hlavu církve, jíž je Ježíš Kristus. To neznamená, že by biskup nahrazoval Krista či stavěl se na jeho místo, ale reprezentuje jej, totiž pokračuje v Ježíšově pastýřském poslání skrze autoritu, kterou přijal skrze apoštoly a jejich nástupce od Ježíše samého. O této úloze biskupa hovoří již jeden z prvních křesťanských mučedníků, antiochijský biskup Ignác na začátku 2. století:

Když posloucháte biskupa jako Ježíše Krista, připadáte mi ne jako lidé, nýbrž jako sám Ježíš Kristus, který za nás zemřel. Tím že jste uvěřili v jeho smrt, unikli jste smrti. Jak až dosud činíte, tak i nadále nedělejte nic bez biskupa. I starší poslouchejte jako apoštoly Ježíše Krista, který je naší nadějí, a v něm nalezneme život. Jáhni jako služebníci tajemství Ježíše Krista se musí líbit všem ve všem. Nejsou služebníky jídel a pití, nýbrž služebníky Boží církve (list Tralleským 2).

Ve svém listě Smyrnenským pak uvádí obdobný příklad:

Buďte všichni jednotní s biskupem, jako Ježíš s Otcem a jako kněží s apoštoly. Mějte v úctě jáhny, jako máte v úctě Boží zákon. Kdo patříte k církvi, nečiňte nic bez biskupa. Nechť je za pravou eucharistii považována ta, již koná biskup a koho tím pověřil. Kde biskup, tam ať je i lid, jako kde je Kristus, tam je i katolická církev. Bez svolení biskupa není dovoleno ani křtít ani konat hody lásky. Co on schválí, to je milé i Bohu a proto i pevné a jisté (kap. 8).

Toto rané svědectví tedy ukazuje, že biskup nahradil apoštoly a jejich nástupce jako předsedající při bohoslužbě, jako učitel místní církve a že mu v tomto úkolu pomáhali starší a jáhni. V dalších staletích se pak starší začali označovat jako kněží, nikoli pro podobu s kněžstvím starozákonním, nýbrž protože se jejich poslání předsedat eucharistii začalo chápat v těsné souvislosti s posláním Ježíše Krista, jediného velekněze nové smlouvy. Biskupové jako celek pak měli zodpovědnost také za celou, světovou církev Ježíše Krista. Podobně jako apoštolové společně, i oni dohromady měli úkol hlásat evangelium celému světu, a že je přitom "jeden Pán, jedna víra, jeden křest" a jediná církev Ježíše Krista (srov. Ef 4, 4-5; 17, 20-21). Proto již velmi záhy se biskupové začali scházet, aby společně diskutovali o otázkách, které se týkaly křesťanské víry, discipliny a uspořádání církevních obcí. Společně sepisovali vyznání víry, shrnutí toho, v co společně věřili; pod vedením Ducha svatého hledali jednotu v nauce a praxi pro církev. Vylíčení prvního takového setkání nalezneme ve Skutcích 15, kde se apoštolové scházejí, aby rozhodli v důležitých otázkách. V dalších staletích se podobně budou scházet biskupové z celé oblasti a v některých případech z celého známého světa (oikúmené), aby rozhodli ohledně sporných otázek (místní synody a ekumenické koncily). Podobně jako apoštolové se modlili, diskutovali o otázkách, rozhodli a poslali dopisy církvím: Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné... (Sk 15, 28). Katolická církev věří, že pokud se církevní představení sejdou a podobně diskutují o problematických otázkách, které se týkají víry, hledají pod vedením Ducha svatého Boží moudrost, Bůh se jasně a srozumitelně jejich prostřednictvím vyjádří, podobně jako se tomu stalo na setkání apoštolů v Jeruzalémě, jak je líčí Skutky. Tímto způsobem Duch svatý povede církev k "plnosti pravdy" a uchrání její víru. Věroučné otázky zodpovězené ekumenickým koncilem tak církev považuje za neomylné: biskup se může mýlit, skupina věřících se také může mýlit, avšak biskupové coby nástupci apoštolů a jako celek se v otázkách víry mýlit nemohou, pokud se v otázkách víry či mravů slavnostním způsobem shodnou. Jako příklady můžeme uvést rozhodnutí nejstarších ekumenických koncilů, setkání biskupů celého světa. Roku 325 koncil v Nikaji odsoudil názory alexandrijského kněze Areia, který tvrdil, že Ježíš není v božství roven Otci. Konstantinopolský koncil roku 381 potvrdil proti jiným názorům, že Duch svatý je Bůh a že má být "s Otcem a Synem společně uctíván a oslavován". Chalkedonský koncil pak roku 451 proti názorům Eutychovým slavnostně vyhlásil, že Ježíš byl zcela Bůh a zcela člověk. Avšak tak, jako některé otázky přestaly být pro církev aktuální, některé koncilní výroky církev přestala zachovávat, jak se děje i v případě některých disciplinárních opatření zmiňovaných i v 15. kapitole Skutků. Služba biskupů, kněží a jáhnů není tedy, jak jsme viděli, v rozporu s učením Písma, nepředstavuje pokroucení pravdy. Církev se přirozeně ve změněných podmínkách, v nichž žije, vyvíjí a nechává se vést Duchem svatým cestou, kudy má jít, aby se stále více uskutečňovalo boží království.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.