Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Viditelná a neviditelná církev

Mnoho nekatolických křesťanů nevěří, že by Kristus založil viditelnou církev a tvrdí, že zaslíbení, která dal Kristus církvi, se týkají církve neviditelné. Tuto "neviditelnou" církev si podle nich Bůh shromažďuje, ona je tvořena svatými, ospravedlněnými, vyvolenými k věčné spáse. Viditelná církev pak nehraje z hlediska spásy žádnou roli – není rozdílu mezi tím, ke které církvi člověk náleží, hlavně aby náležel k církvi neviditelné, aby patřil k počtu vyvolených. Citují při tom často starozákonní verš, podle něhož
Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce (1Sam 16, 7).

Ty, kdo patří k církvi Kristově, nevěstě Beránkově, podle nich zná jen Bůh a my nejsme schopni rozlišit mezi skutečnými věřícími a pokrytci. Svatá církev je tedy neviditelná a nemůže být ztotožněna s žádnou církví či s nimi se všemi. To je však jen jedné vysvětlení problému. Podle tradičních protestantů nemá církev, kterou Kristus založil, žádnou zřetelnou podobu či historickou autoritu – církev nemůže podle tohoto názoru autoritativně rozhodnout případné neshody či spory, pokud není možné tuto církev vymezit či identifikovat. Podle mnoha nekatolíků ukazují Pavlovy listy, že v apoštolské době existovalo mnoho církví, nejen jedna, ale že všeobecná církev byla jakýmsi předivem, které tyto církve drželo pohromadě. Přesto však Pavel hovoří o "jediné víře" (Ef 4, 5) a první velké církevní shromáždění, které se sešlo někdy kolem roku 50 v Jeruzalémě (Sk 15), bylo bezpochyby vyjádřením viditelné církve. Apoštolové, viditelní představitelé církve, tehdy učinili jedno z nejstarších všeobecných rozhodnutí, které zprošťovalo křesťany ze zachovávání mojžíšského zákona. O viditelné církvi však hovoří také antiochijský biskup a pozdější mučedník Ignatios, když před rokem 107 popisuje vůbec poprvé církev jako všeobecnou, katolickou:

Kde biskup, tam ať je i lid, jako kde je Kristus, tam je i katolická církev (Ign. Římanům 8, 2).

Ignácovy listy vůbec jsou velmi pozoruhodné právě pro důraz, který dá na viditelnou církev a na její místo, na její představitele a autoritu, která je jim svěřena (velmi doporučuji si tyto listy přečíst jako velmi stará svědectví o křesťanské víře na přelomu 1. a 2. století, k dispozici jsou např. i na internetu zde). Pro mnoho nekatolíků, zvláště tzv. biblických křesťanů, reformovaných či protestantů, je představa, že Kristus založil viditelnou církev, kterou obdařil autoritou, nepředstavitelná, nehledě na to, že o tom jasně vydávají svědectví rané křesťanské spisy. Je-li Kristova církev viditelná, jak tvrdí katolíci, pak by nemohla být touto církví žádná církev vzešlá z protestantské reformace nebo na ni navazující, protože historicky nemůže sahat k počátkům církve. Někteří však také tvrdí, že pokud křesťan může číst biblické spisy sám, není takové historické kontinuity ani zapotřebí. Pokud ale Písmo samo, a stejně tak i rané dějiny ukazují, že zde byla viditelná církev se svými viditelnými představiteli a strukturami, založená Kristem, pak argument neplatí – křesťan se sice může sám vyloučit z církve a nic s ní nemít společného, je pak ovšem otázka, zda toto jeho chování je inspirováno Písmem a Kristovým příkazem. Kdybychom připustili, že Kristus založil viditelnou církev, pak by bylo nutné řešit otázku, která je tedy ta Kristova církev, a pokud by se ukázalo, že taková církev existuje, pak by bylo zapotřebí její autoritu přijmout, protože z různých míst evangelií (např. Mt 16, 18; 18, 18; 28, 18-20; Jn 21, 15n.) vyplývá, že Kristus svěřil své církvi jistou autoritu a jistá zaslíbení. Avšak to je právě důvod, proč zřejmě mnozí na toto tázání vůbec nechtějí přistoupit. Novozákonní spisy a raně křesťanské spisy ukazují, že viditelná církev existovala. Reformační a poreformační církve buď mohou připustit, že vznikly oddělením od nějaké církve, která dříve existovala a která s církví apoštolů má historickou kontinuitu, tedy že vznikly v podstatě oddělením od katolické, všeobecné církve, nebo že z ní nevznikly, ale pak nemohou připustit, že v Novém zákoně existují místa o viditelné církvi, které svěřil Kristus autoritu a svá zaslíbení. Přitom však tyto nekatolické církve, ať chtějí, nebo ne, přijaly od katolické církve to nejvzácnější, co mají – Písmo svaté. Proč? Byla to právě historická, viditelná církev, která v prvních staletích rozpoznávala, které biblicky spisy jsou inspirovány Duchem svatým, byla to rozhodnutí viditelné, katolické církve, která na koncilech a synodách vymezovala rozsah těchto biblických knih – i to je dědictví viditelné církve, které se těmto nekatolíkům dostává. Krom toho postavou, která by předreformační období křesťanství velmi dobře vystihovala, by byl mnich, opisující ve skriptoriu svého kláštera Písmo. Námaha spojená s opisováním Písma byla před vynálezem knihtisku tak veliká a tak finančně nákladná, že "mít doma bibli" byl luxus, který si mohli dovolit pouze králové. Přepsání Písma trvalo zručnému písaři rok až dva, a opisování Písma bylo jednou z hlavních činností těchto mnichů, díky nimž se nám texty Písma zachovaly. Písmo mohlo být autoritou pro běžného křesťana pouze zprostředkovaně – protože mu je doporučila církevní autorita a protože je mohl slyšet při bohoslužbě a mohl slyšet jeho výklad v kázání, které je živým projevem učitelského poslání viditelné církve. Přijmout princip sola scriptura a říci si: já církev a výkon jejího učitelského poslání nepotřebuji, protože mohu jít k pramenům a sám poznat, co učí apoštol Pavel či kdokoli jiný v Písmu, nedává smyslu, pokud Kristus založil viditelnou církev, které svěřil poslání, aby jednala v jeho jménu až do konce věků:

Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal (Lk 10, 16).

Avšak pokud jedinou církev, která může smysluplně tvrdit, že je v ní tato viditelná církev přítomná, je zapotřebí nebrat na vědomí, protože ne všechno její učení můžeme přijmout, potom je zapotřebí přijmout jedinou možnou variantu, jak se stalo i v případě protestantských reformátorů: všeobecná církev musí být neviditelná. Proti tomuto přístupu to má ovšem katolík těžké a zažije si nejednu chvíli plnou frustrace, protože zjistí, že jeho argumenty pro skutečnost, že katolická církev je historicky spojena s církví apoštolské doby, neprojdou. Je-li církev totiž neviditelná, žádná církev tu nebyla nejdřív a žádnou z nich Kristus nezaložil. Všechny církve a všechny denominace jsou pak uskupeními, která vznikla v průběhu dějin, protože to bylo z různých důvodů pro křesťany dobré, avšak žádná z nich je pravou církví. Postavíme-li však vedle sebe pojetí všeobecné neviditelné církve a princip sola scriptura, pak musíme dojít k nevyhnutelnému závěru, kterému se každý rozumný křesťan (v této chvíli protestant) bude chtít vyhnout: Kristus nedodržel svůj příslib, když slíbil jedenácti apoštolům:

A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku (Mt 28, 20).

Tato slova bezpochyby platila nejen apoštolům, ale celé církvi, která skutečně existovala, protože jinak by neřekl až do skonání tohoto věku. Krom toho by obyčejného křesťana pořádně ošálil, protože by, platí-li princip sola scriptura, křesťany v jedněch dobách zanechal zcela nebo zčásti bez Písma (když ještě neexistovalo) a později bez reálné možnosti buď Písmo číst (odhaduje se, že ve starověku 85-90% lidí neumělo číst), nebo se k němu z finančních důvodů dostat. I Písmo se totiž dostalo pozdějším generacím pouze díky úsilí a lásce viditelné a skutečné církve k božímu slovu a těžko potom tvrdit, že tato církev neexistovala nebo pro spásu člověka nebyla důležitá a v božím plánu. Další argument, že viditelná církev má místo v božím plánu a že jí je určeno poslání, autorita a zaslíbení dané Kristem, je následující:

Dám ti klíče království nebeského (Mt 16, 19).

Co by prospělo, kdyby Ježíš svěřil klíče království jakési beztvaré, neviditelné církvi, kterou je schopen rozpoznat jen Bůh a nikdo jiný? To by nedávalo smysl, vždyť křesťan by pak nemohl rozpoznat, komu jsou tyto klíče svěřeny. Podobně hovoří Kristus o viditelné církvi, když nabádá, jak řešit spory mezi jednotlivými věřícími:

Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník (Mt 18, 17).

Opět, toto slovo by nedávalo smysl, pokud by nikdo nemohl rozpoznat, která je ona církev – musí se jednat o učedníky, kteří vytvářejí skutečnou, viditelnou, rozpoznatelnou církev. Této církvi patří také slovo:

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích (Mt 5, 14-16par).

Rozpoznatelnost, viditelnost církve, je otázkou nesnadnou: stojí za ní jasný dotaz: Co je poslední autoritou křesťanské víry: bible, nebo církev? Ostatní sporné otázky, které se katolíkům vytýkají, stojí na této otázce. Katolíci zde tvrdí, že autoritu a poslání hlásat a ochraňovat křesťanskou víru, dostalo od Krista nikoli Písmo, ale církev. Církev, která není v žádném případě viditelná, nemůže mít logicky žádnou autoritu, protože nikdo nemůže být vázán, aby se jí podřídil, aby jí naslouchal, když vyučuje a rozhoduje ve sporných otázkách. Taková církev je pak ovšem nemůže naplňovat Kristovo poslání, je jak peříčko – skoro by to vypadalo, že Ježíš, zakládaje církev, pořádně nevěděl, co dělá. Pouze viditelná církev obdařená autoritou mohla položit pilíře, podpírající křesťanskou víru a praxi v běhu staletí. Proč?

  1. Jak jsem již řekl, samotný rozsah Písma a rozpoznání jeho inspirace Duchem svatým, je rozhodnutím viditelného a autoritou obdařeného seskupení, totiž biskupů církve. Bible nespadla z nebe, nezískala si autoritu sama ze sebe. Byla to viditelná církev ustanovená Kristem, která rozpoznala, které spisy obsahují boží slovo.
  2. O sporných otázkách církev rozhodovala na mnoha koncilech a synodách – tam se vyjadřovali skuteční, viditelní lidé – biskupové – k obtížným otázkám, které křesťané té které doby řešili. Rozpoznání nauky o Otci, Synu a Duchu svatém jako Trojici či dvou přirozeností v Kristu jsou výsledkem tohoto rozhodnutí viditelné a skutečné církve.
  3. Křesťané začali v určitém okamžiku slavit den Páně, neděli, namísto zachovávání židovské soboty. Toto rozhodnutí bylo opět rozhodnutím učiněným církví viditelnou, která k tomu měla autoritu.

Jsou křesťané Kristovou církví viditelnou či neviditelnou? Existuje církev, které Kristus svěřil poslání, autoritu a svá zaslíbení, nebo je církev pouze beztvarým, nepostižitelným uskupením skutečných věřících? Založil ji Kristus a má své místo v božím plánu, nebo je natolik nepodstatná, že ji ani nelze rozpoznat? To jsou otázky, která nás mohou přivést k hledání toho, co pro křesťana znamená církev a koho má ve svém křesťanském životě poslouchat, koho či co ctít jako autoritu.

2 komentáře:

  1. Dobrý den, Vámi psaný text a úryvek z Matouše(18,17) nás nabádá abychom poclouchali církev. Jenže ono například v nějakém 14.-16.stol. stol. byli Papežové (např. Innoncenc III. ,Lev X. atd.atd.) nebyli opravdovými křesťany. A lidé kteří neposlouchali Řím byli často krutě stíháni (Savanarola, Erasmus...). Vždyť ve Španělsku byli Erasmovi stoupenci velmi tvrdě stíháni inkvizicí. Z těchto historických důvodů si myslím, že nejsme odkázáni pouze na to, jaký vane vítr z Vatikánu, ale já osobně bych k vyjádřením Vatikánu přihlížel kriticky.Chápu vás, kdyby jste hlásal biť jen něco trochu jiného, než je oficiální učení církve byl byste přinejmenším napomenut.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za Vaši reakci. Píšete, že „například v nějakém 14.-16.stol. stol. byli Papežové (např. Innoncenc III. ,Lev X. atd.atd.) nebyli opravdovými křesťany“. Co je obecně platným kritériem toho, zda je někdo křesťan? Písmo jej nikde nedefinuje – máte nějaké objektivní měřítko toho, co znamená být křesťanem? Na základě čeho posuzujete, že Inocenc III. (který ovšem žil již mnohem dříve, totiž na přelomu 12. a 13. století) nebyl křesťan? Proč by neměl být křesťanem Lev X.?

    Dále píšete, že „lidé kteří neposlouchali Řím byli často krutě stíháni (Savanarola, Erasmus...).“ Jak si představujete „kruté stíhání“? Napadlo Vás někdy, že ani Erasmus, ani Savonarola nežili na území přímo spravovaném církví? Co se pronásledování erasmovců, o němž píšete týče, bylo by dobře ujasnit si pojmy, co je biskupská, papežská či španělská inkvizice, než začneme máchat historickými důvody... Protože pak by mohlo např. vyplynout, že motivace pro toto pronásledování mohly být třeba i docela jiné než že kritizovali vnitrocírkevní poměry (což je v pořádku, když se dělá, a děje se tak bez problémů i dnes).

    Nikdo netvrdí, že katolíci jsou odkázáni pouze na „vanutí větru z Vatikánu“: to ale netvrdí ani nikdo v katolické církvi, včetně církevních autorit. Pokud byste nahlížel k vyjádřením Vatikánu kriticky, která máte na mysli? Kritické myšlení je mimochodem výborná věc, takže pokud jej používáte, tak jedině dobře.

    Nevidím zatím, proč by Vaše důvody zpochybňovaly slova Písma či nás jakkoli omlouvaly, abychom je zkrátka „uložili k ledu“. Budu se těšit na Vaši odpověď a přeji vše dobré.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.