Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Jezuitský a rekatolizační strašák

Oblíbeným námětem protikatolických rozhovorů jsou také jezuité. Narazil jsem na jeden článek, který se jim věnuje, stejně tak jako jejich roli, kterou mají sehrát při údajné rekatolizaci Evropy (viz zde). Celý pamflet však obsahuje tak výrazné nepravdy a zavádějící lži, že si dovolím obsah těchto pseudodůkazů poodhalit a ukázat, jakým způsobem pracuje autor celých stránek Tajné... i v ostatních případech.

Dějiny nám jednoznačně potvrzují, že papežství se nikdy nezměnilo a ani nezmění.
Historiografie ukazuje na minulost; nepředvídá však budoucnost. Podobné tvrzení je nekorektní a zavádějící.
V největším a nejvýznamnějším chrámu v Římě - v Lateránském chrámu - je nápis MATER ECCLESIA. To znamená Matka církev nebo Matka všech církví. Tento název si dal římskokatolický systém na znamení boje s protestantskými směry. Tímto označením vyhlásil tehdy Řím válku reformaci.
Opět několik zavádějících informací. Lateránská bazilika není největším kostelem v Římě, je však kostelem katedrálním, tj. hlavním kostelem římské diecéze. Zmiňovaný nápis mater ecclesia se vztahuje k naprosto jinému než popisovanému faktu: jedná se o nejstarší baziliku římské církve, která se svým uspořádáním stala pro výstavbu křesťanských bazilik vzorem. Vzhledem k její starobylosti (20. léta 4. století) a vzhledem k tomu, že je katedrálou římského biskupa, se mu obrazně říká matka všech kostelů. S protestantstvím označení nemá nic společného.
Na Tridentském koncilu v roce 1545 měl papež Pavel III. vyřešit dilema mezi protestantismem a papežstvím. Přítomni byli i protestanté, kteří žádali úpravu katolického učení. Ale na tomto koncilu nedošlo ke změně ani v jednom z bodů katolického učení.
Obvykle se katolíkům spíše předhazuje, že upravují své učení. Tady naopak. Má snad katolická církev právo měnit nauku, kterou dostala? Článek tvrdí, že by to dělat měla. Neexistovalo také dilema mezi papežstvím a protestantismem: církev chtěla vyřešit spory, které trhaly její jednotu a vyjasnit nauku, která byla předmětem sporu.
Díky jezuitům ve skutečnosti Tridentský koncil potvrdil, zdůraznil a ještě více upevnil staré učení původních katolických doktrín. Samy dějiny nás poučují, že Matka všech církví se nehodlala ani v nejmenším změnit.
To jde vlastně na kredit církve, která uchovává svou nauku, jak tvrdí sám článek. Paradoxem je, že právě Tridentský koncil přinesl obrovskou obnovu duchovního života uvnitř katolické církve a tam, kde docházelo ke zneužití pravomocí či neevangelnímu způsobu života, nápravu.
Tridentský koncil znovu definoval a jasně potvrdil učení o transsubstanciaci, neboli o převtělování při svaté mši, potvrdil učení o ospravedlnění z víry a ze skutků, také učení o mši, neboli o znovuobětování Ježíše Krista, dále o sedmi svátostech, které by měly být prostředky pro získání milosti, dále učení o celibátu, o očistci a o odpustcích, o samospasitelnosti, o uctívání ostatků svatých apod.
Autor článku zřejmě dekrety Tridentského koncilu nečetl – jinak by situaci takto nehrotil. Odstavec je jasným důkazem, že autor celého pamfletu nemá o skutečné katolické nauce tušení.
Řím zavedl tak zvaný kritický přístup k hebrejskému a řeckému textu Bible. Učení o vyšší textové kritice je původně jezuitské učení z roku 1678 od katolického jezuitského teologa dr. Alexandra Gathese a o něco později od francouzského jezuity Richarda Simona. Jejich útok na onen základ protestantismu - na Bibli zrealizoval Řím zvláště prostřednictvím Simona.
Textové kritice Písme se věnoval již ve 3. století alexandrijský učenec Órigenés, za textovou kritiku lze provést např. reformu latinského překladu Písma na konci 4. století provedenou sv. Jeronýmem, v dějinách církve se nejedná o nic nového a o nic nepatřičného. Textová kritika má za úkol najít původní variantu textu v okamžiku, kdy se různé rukopisy navzájem liší – tyto rozdíly vznikají nejčastěji chybou kopistů, nepozorností či úmyslem. Biblická kritika má tedy naopak zájem o biblický text, snaží se ho dopátrat, nikoli naopak. A pro úplnost: Richard Simon nebyl jezuita, jak správně poznamenal J. S. v komentářích.
V letech 1689 až 1695 neustále napadal Boží Slovo tím, že publikoval řadu komentářů o novozákonním textu.
Věta je hodně nelogická: lze napadat Boží Slovo tím, že o něm publikuji komentáře, tedy výklady? Ano, někdo by mohl biblický text zesměšnit, ale právě jezuita? Nemohl by zůstat členem řádu, církev by mu zřejmě pro neúctu k Písmu nedovolila dále učit.
Zdiskreditování Biblí, které vycházejí z Textu Receptu otevřelo stavidla pochybností o samotném základu protestantismu.
Stojí-li protestantství na základu sola scriptura, pak by mu mělo jít o skutečný text Písma; textová kritika mu má nakonec „kápnout do noty“. Ale je zřejmě těžké přesvědčit toho, který si vybral cíl svého útoku, stůj co stůj.
Vyšší kritika uvedla v pochybnost všechno, o čem se v Bibli dá pochybovat. Byly napadeny a úplně zpochybněny první tři kapitoly Bible o stvoření a pádu do hříchu, zpochybněny byly všechny výroky Ježíše Krista, zpochybněn byl popis jeho pozemského života a byly zpochybněny i jiné historické události, o kterých se v Bibli píše.
Projevy takovéto liberální teologie ovšem nejsou výplodem jezuitů či katolíků, nýbrž liberálních protestantských směrů v průběhu 19. století. Katolická církev se naopak v těchto věcech velmi ostře bránila.
Všechny protestantské směry současně s textovou kritikou převzaly filozoficko-teologický pohanský chaos, jaký má katolicismus v celém svém náboženském systému. Samy jej pak ještě více rozšířily v rámci ekumenie.
Tady je asi zapotřebí zastat se bratrů protestantů. Nařknout je z pohanského chaosu je trochu silné kafe... Na jedné straně oni jsou ti správní, na druhé, oni jsou ti špatní. Diskurs postrádá zkrátka logiku a zřejmě se snaží rozdávat rány všude kolem sebe, s tím, že „jen my jsme ti spravedliví, jen my jsme křesťané“. Autor tak krásně naplňuje definici heretika jako toho, kdo se sám vyčleňuje ze společenství církve. Při vší kritice textové kritiky by si měli autoři uvědomit, že bez přispění právě této vědy by dnes neměli autentický text Písma vůbec k dispozici.
V r. 1864 papež Pius IX. prohlásil svobodu za šílenost, přiznává církvi stále ještě donucovací právo, podle něhož byli kacíři jindy odpravováni a označuje rovnoprávnost křesťanských vyznání za blud, zasluhující zatracení.
Nehledě na nepřesnosti bych rád poukázal autora na špičku jeho vlastního nosu: radikálně chápaná nauka sola fide nenechává žádný prostor lidské svobodě (podobně jako reformní pohled na nauku o předurčení) a autor sám nehledí na křesťanská vyznání jako sobě rovná: proč tentýž názor vytýká katolické církvi?
Tím v podstatě církev navázala na dogma z přelomu 12. a 13. století, kdy papež Inocenc III. vyhlásil dogma, že “Římský papež nezaujímá jen místo člověka, nýbrž pravého Boha na této zemi. ... Papež jest korunován trojitou korunou, co král nebe a země a pekla. ... Všecka jména, které Písmo svaté připisuje Kristu, skrze něž jest On učiněn hlavou církve, ta samá jména jsou použita pro papeže. ... Ty jsi pastýř, ty jsi lékař, ty jsi ředitel, ty jsi vinař; konečně, ty jsi Bůh na zemi.”
Prošel jsem dostupné dokumenty Inocence III. a nic podobného jsem v nich nenašel. Inocenc III. je znám tím, že hájil svobodu církve před Fridrichem II. Barbarossou, ale ani další historické materiály, které mám k dispozici, tento citát nezmiňují. Vzhledem k tomu, co následuje, se kloním k názoru, že daný citát neexistuje.
Také navázala na dogma z přelomu 13. a 14. století. Tehdy papež Bonifác VIII. vydal bulu UNAM SANCTAM, ve které říká: “Římský papež je soudcem všech lidí, ale on nemůže být souzen nikým.” O kousek dál je napsáno: “Každý, kdo chce získat spasení, musí se podřídit římskému papeži.” A dál v textu papež říká: “Pokud je řeč o Kristu »musí to být potvrzeno ještě mnou«. ... Já mám autoritu Krále králů, jsem nade všemi, takže Bůh sám a já, Zástupce Boží, tvoříme jednotu. A já jsem schopen učinit všechno, co může dělat Bůh.” A pak papež říká: “A proto jsem Bůh.”
Tento odstavec je krásným příkladem manipulace s fakty. Text opravdu obsahuje: „Římský papež je soudcem všech lidí, ale on nemůže být souzen nikým.“ Ale to není celé. Text byl překroucen, protože celý zní:
Pokud se tedy mýlí světská moc, bude souzena mocí duchovní, ale pokud se mýlí nižší duchovní moc, bude souzena vyšší duchovní mocí. Pokud se mýlí nejvyšší moc ze všech, může být souzena pouze Bohem, nikoli člověkem, podle svědectví Apoštola: „Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen“ (1Kor 2, 15).
Vyznívá tedy ve skutečnosti zcela jinak, je zdůvodněn, můžeme ho číst v kontextu dějin. Avšak ostatní citáty, domněle z buly Unam sanctam jsou vymyšlené, jak se může čtenář přesvědčit v textu anglického překladu buly zde. Pracuje-li autor celého pamfletu s texty takto, pak nelze již více věřit jeho závěrům! A přitom na něm staví své obvinění, že se papež vydává za Boha. Nejedná se ve skutečnosti nic jiného než o pomluvu, která je ovšem dosti troufalá a děsivá.
Na [2. vatikánském] koncilu bylo prohlášeno, že jsou protestanté odloučení bratři. Dále bylo vyhlášeno, že lidé budou spaseni, ať už jsou příslušníky jakéhokoliv náboženství - ovšem za jedné jediné podmínky: Když budou přijímat papeže jako vládce a když uznají, že papež je jedinou hlavou všeho náboženství a jako jediný, svrchovaný a hlavní duchovní vládce celého světa.
Opět je řečena nepravda: toto vůbec v dekretu o nekřesťanských náboženstvích není, naopak, dekret Nostra aetate 4 hovoří o povinnosti církve zvěstovat i jiným náboženstvím Kristův kříž. O papeži zde vůbec není řeč.
A byli to opět jezuité, nyní pod vedením katolického jezuitského teologa dr. Karla Rahnera, kteří se postarali o to, aby se závěry druhého Vatikánského koncilu staly všeobecně známými všem náboženským směrům celého světa a aby byly myšlenky koncilu vysvětleny populární, všeobecně líbivou formou
Koncil je shromážděním biskupů, kteří si mohou zvát teology jako poradce. Mezi nimi si zvali i jezuity, ale též dominikány či v případě Ratzingera diecézní kněze. Jezuité neměli zdaleka takový vliv, jaký autor článku předestírá. Opět háže špínu na někoho, do koho se bude chtít víc a víc opřít – a jenom odhaluje, že věci vůbec nerozumí.
Zpráva o mši solidarity s Irákem konané v Bagdádu dne 23.11.1997 v kostele sv. Panny Marie nás zastihuje začátkem prosince 1997. Mše byla konána na znamení solidarity s iráckým lidem trpícím díky embargu uvalenému na Irák roku 1990. (Katolický týdeník č. 49, 7.12.1997)
Důkazem pohanství katolické církve se má stát její modlitba a vyjádřená solidarita s lidem, který trpí. Jak jen ještě vyjádřit účelovost, s níž je článek sepsán? Celý pamflet se v podstatě snaží ukázat, skrze dobrá svědectví na adresu katolické církve či svědectví o spolupráci ve všedním životě s různými skupinami, že katolická církev získává v celém světě vliv. To je ovšem postoj do značné míry paranoidní.
Papež [Jan Pavel II. jezuitům] svěřil výsostné vyučovací právo k vyučování všech římskokatolických teologů, dále k výchově nových římskokatolických kněží a biskupů a k vybudování původního množství katolického kněžstva a celého kněžského řádu, zvláště ve východní Evropě.
Opět je tu nepravda. Prošel jsem celým teologickým vzděláním a pokud si dobře vzpomínám, jediný z mých vyučujících nebyl jezuita. Krom osobního svědectví jako člověk, který katolickou církev zná, mohu říci, že na tomto tvrzení není pravdy. Autor zde zjevně straší a navíc mystifikuje. Pokud jim papež dovolil, aby budovali sítě škol, proč ne? Ale jedna věc je právo či poslání, druhá realizace.
Dnes není možné uvažovat o tom, že by na nějaké hlavní církevní funkci nebyly jezuité. Na každém vysokém církevním nebo ekumenickém místě sedí jezuité. V každé hlavní církevní nebo ekumenické funkci jsou dnes jezuité. Jejich tituly jsou od biskupů až po kardinály, minsignory, primase, nuncia, zvláštní zmocněnce, komorníky papeže, mluvčí biskupských nebo ekumenických konferencí apod. V souladu s pověřením Jana Pavla II. jsou dnes jezuité znovu i na všech nejvyšších místech ve všech evrospkých katolických či ekumenických univerzitách, školách a gymnáziích stejně tak jako i na všech hlavních funkcích, které s církevním školství souvisí.
To je již opravdu projev paranoidního chování: někdo si vybere jezuity jako původce všeho zla, někdo zednáře, někdo židy. Je ovšem smutné, pokud si při vší své nenávisti vůči lidem říká křesťan.
Ve východních evropských státech to však tito jezuité z opatrnosti před lidmi raději tají. Proto si ani nepíší za svým jménem písmena “SJ” (Societas Jezu) nebo před svým jménem “RP” (Reverend Páter - ctihodný otec) (kromě pár vyjímek, kdy se jedná o nová, neznámá jména). Vysoce postavení jezuité zůstávají dál v anonymitě, neboť velmi dobře vědí, jak lidé z východního bloku - zvláště v České republice a Maďarsku - nemají jezuity příliš v lásce nebo je přímo nenávidí.
Čeští jezuité, ačkoli z historických důvodů neprávem nenáviděni, členové Societatis Iesu, Tovaryšstva Ježíšova, si tuto zkratku SJ či SI za jméno píší. Titul R. P. se u nás nepoužívá, řeholníci, mezi něž jezuité patří, si píší obvykle jen P., Pater.
Nemysleme si však, že nejsou dnes všechna vysoká a hlavní místa v římskokatolické církvi obsazena jezuity jenom proto, že se církevní hodnostáři oficiálně jezuity nenazývají a že za svým jménem nemají titul SJ. Toto utajení jezuitské příslušnosti skončí, jakmile nabyde katolicismus v těchto státech na síle (pokud mu to lidé dovolí) a bude převažovat a bude nejen ve většinovém zastoupení na veřejnosti, ale i ve vládě. Pak už se s jejich oficiální přítomností totiž sotva co bude moci dělat.
To je klasický projev paranoidní teorie spiknutí. Autor opravdu neví, o čem hovoří a snaží se vzbudit obavu a strach. Evangelium a Apoštol naopak dodávají odvahy k vytrvalosti, snaží se přesvědčit, že království je blízko, k důvěře v Pána. Ponurý tón celého pamfletu nevydává dobré svědectví, a ani nemůže, pokud není postaven v pravdě, jak jsem ukázal. V celé druhé polovině pamfletu pak autor ukazuje, kterak jde náš stát jezuitům na ruku a jak se bude podílet na rekatolizaci Evropy. Člověk neví, zda se smát, či plakat, protože celá teorie je tak ubohá, jako se ukázal důkazový materiál, jemuž jsme se v tomto článku věnovali.

11 komentářů:

  1. Mimochodem,
    Richard Simon
    nebyl jezuita.

    Ale chapu, ze paranoidniho autora to nepresvedci, vzdyt kdo neni jezuitou verejnym, nepochybne je tajnym...

    OdpovědětVymazat
  2. Prosím odpovězte otevřeně a jasně:
    Proč přišli jezuité v 16. století do Čech? Nebylo to náhodou kvůli rekatolizaci?
    Nejde ostatně i dnes katolíkům o rekatolizaci?

    OdpovědětVymazat
  3. Co si představujete pod pojmem rekatolizace?

    Proč někdo pozve katolický řád, než aby šířil katolickou víru?

    Katolíkům pochopitelně jde o to, aby ostatní přijali katolickou nauku: pokud by to nechtěli, sami by si protiřečili, neboť katolíci tvrdí, že pravda, která jim byla svěřena, vede ke spáse...

    OdpovědětVymazat
  4. Rekatolizace je úsilí o znovu získání lidí pro katolickou církev.
    Samozřejmě, že z hlediska vás katolíků je to pochopitelná snaha zachránit ostatní před pekelnými mukami. Pokud ovšem někdo nechce být katolíkem a nechce ani, aby se např.jeho děti staly katolíky, oprávněně se rekatolizace obává.
    Je jistě uklidňující, že dnes už se k vylovení dušiček z pekla nepoužívají hranice. Doufejme, že je to nejenom tím, že dnes už by to katolické církvi v evropsko-americkém prostoru neprošlo. Ovšem nepletu-li se, není to tak dávno, co papež Pius IX. prohlásil, že demokracie a svoboda svědomí jsou bludy a šílenství. Kde se nerespektuje svoboda svědomí, tam je jistě důvod obávat se šíření nějaké víry.

    PS: Řády mohou někam vyrazit i s jinými úmysly než je přesvědčování ostatních pro víru, mohou např. pomáhat nemocným nebo jinak postiženým lidem. Jezuitům ale tehdy šlo primárně opravdu o rekatolizaci, že?

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za Vaše vymezení rekatolizace. Rekatolizační snahy jezuitů byly relativně pokojné, nenásilné: to, čeho se zřejmě obáváte, byl pouze důsledek panovníkem chtěné rekatolizace ve smyslu hesla cuius regio eius religio, které sdílely jak katolické, tak protestantské vrchnosti v tehdejší době. Představa, že hranice je prostředkem pro "získávání dušiček z pekla" je nicméně poměrně úsměvná a naivní i z historického ohledu. Ale k Vaší poznámce o Piu IX. v souvislosti se svobodou svědomí a jezuity: neznám jiný řád, který by právě svobodu svědomí respektoval právě tolik jako jezuité! Opusťme již Havlíčkův, Palackého a Jiráskův stereotyp "doby temna" a pekelných jezovitů, chápaných coby nepřátelů pokroku a češství a zkusme se dopátrat toho, co skutečně v Čechách jezuité dělali, oč se snažili a co po nich – pozitivního i negativního – zůstalo.

    K PS: Řády nejsou nikdy primárně charitativní: ti lidé to dělají kvůli svému vztahu ke Kristu, ne proto, že dělají charitu. Nicméně charita (neboli blíženecká láska) je přesto jednou z hlavních věcí, k nimž Kristus vybízel, a není divu, že veškerý koncept charity, jak ji známe z dnešní společnosti, je vlastně křesťanský...

    OdpovědětVymazat
  6. Nelze vše hodit na světskou vrchnost. O podobě rekatolizace rozhodovala především církevní vrchnost a, pomineme-li vyjímky (kardinál Harrach), ta v českých podmínkách prosadila ostrou cestu rekatolizace (vídeňský nuncius Carafa). Teror na protestantech, kterého se jezuité účastnili, byl prostě realitou. Ostatně sám kardinál Harrach protestuje proti tvrdosti rekatolizace u císaře.

    V poznámce o Piovi IX. mi nešlo primárně o jezuity (v dnešní době zřejmě spíše progresivní řád), spíše o celou ŘKC. ŘKC nikdy výroky tohoto papeže neodmítla, takže jsou zřejmě stále v platnosti. Opravdu se divíte, že se lidé bojí přesvědčování na víru od lidí, kteří svobodu svědomí pokládají za blud?

    Jistě i ostatní křesťané chtějí získat lidi pro Krista (ne pro církevní organizaci!), ale je pro ně zcela neakceptovatelné, aby někoho k tomu přiměli manipulací nebo násilím na jeho svobodě. Proto není proč se obávat jejich evangelizace. U církve, která nectí svobodu druhých, je strach na místě.

    OdpovědětVymazat
  7. Nelze vše hodit na vrchnost: nelze, avšak sám/sama si odpovídáte, že nelze paušalizovat. Kdo měl však v oné době "rekatolizační prostředky"? Přesto si nemyslím, že by jezuitský řád byl v oné době tak jednostraně temný, jak před(po)kládáte.

    Výroky Pia IX. jsou zásadně přehodnoceny 2. vatikánským koncilem v dekretu Dignitatis humanae (http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html).

    Pod 3. odstavec se mohu bezezbytku podepsat. A ve světle předešlého jsem přesvědčen, že právě toto platí o katolické církvi (tj. respekt ke svobodě druhého).

    OdpovědětVymazat
  8. Jedna malá poznámka jako ilustrace k tématu jezuité - řády - charita: V r. 1680 postihla české země velká morová rána. Tehdy si péči o nemocné a umírající rozdělili především dva řády - františkáni a jezuité. Medicínské vědomosti zvláště jezuitů byly na svou dobu na vysoké úrovni. O nemocné se starali profesoři z univerzity a jezuitských kolejí. Představení je nenutili, přesto se ke službě přihlásili např. všichni jezuité z Klementina. Z prvních 24 pražských jezuitů - elity Klementina - se vrátil pouze jediný. Z ostatních jezuitských kolejí zahynul při službě nakaženým morem např. známý básník a jezuita Fridrich Briedel.(viz Antinín Kratochvíl, Oheň baroka).

    OdpovědětVymazat
  9. Nikde netvrdím, že jezuité = temno. Ostatně já nečetla Jiráska, zato jsem četla Bridelovi básně. České baroko mám ráda v mnoha podobách. Ale žádné literární skvosty, ani pomoc nemocným neomlouvají násilí. Násilí neomlouvá ani to, že někdo dělal to samé nebo dokonce horší věci. Howgh! ;-)

    Jsem ráda, že se v katolické církvi ozvaly i jiné hlasy než Syllabus errorum Pia IX.. Ovšem není tomu tak dávno, co byl právě Pius IX. spolu s Janem XXIII., který vyhlásil 2. vatikánský koncil, prohlášen za blahoslaveného. Vzbuzuje to dojem, že katolická církev sama neví, na čí stranu se přiklonit nebo, že prostě toleruje oba pohledy na věc.

    Já osobně tedy budu ve vztahu ke katolíkům nadále ostražitá, přinejmenším do té doby než zjistím, že respektují svobodu druhých. Chtěla bych zároveň říci, že většina katolíků, které jsem poznala, nemá s úctou ke svědomí druhého problém. Jsem ráda, že mezi ně patříte i vy.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za Vaši reakci a vyznání. Sám doufám, že budete mít takovou životní zkušenost, která Vás oprávní i k menší "ostražitosti". Nedělám si iluze: katolíci nejsou dokonalí a důvody k ostražitosti mít bezpochyby můžete.

    Co se týká náboženství a jeho vztahu k násilí, které je ve jménu náboženství či Boha opravdu neospravedlnitelné, možná bude stačit připomenout to, co řekl současný papež v Řezně, když vyzval různá náboženství, tj. i křesťanství, k přezkoumání svého vztahu k násilí.

    Přeji vše dobré a děkuji za Vaše podněty a respektuplnou diskusi.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za Vaši reakci a vyznání. Sám doufám, že budete mít takovou životní zkušenost, která Vás oprávní i k menší "ostražitosti". Nedělám si iluze: katolíci nejsou dokonalí a důvody k ostražitosti mít bezpochyby můžete.

    Co se týká náboženství a jeho vztahu k násilí, které je ve jménu náboženství či Boha opravdu neospravedlnitelné, možná bude stačit připomenout to, co řekl současný papež v Řezně, když vyzval různá náboženství, tj. i křesťanství, k přezkoumání svého vztahu k násilí.

    Přeji vše dobré a děk suji za Vaše podněty a respektuplnou diskusi.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.