Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Přesnější vymezení nauky o eucharistii (odpověď na dotaz)

Ja chcem reagovať na vašu odpoveď týkajúcu sa eucharistie na Vašej stránke. Čo sa týka konsubstanciácie, tak som chcel dodať, že sa lutherské chápanie eucharistie síce označuje niekedy ako konsubstanciácia (niekedy tiež ako impanácia), no je často odmietané práve preto, že toto označenie nie celkom presné. Luther svoje chápanie označoval ako "sakramentálnu úniu" (unio sacramentalis) a nie ako konsubstanciácia (pozri wikipedia, "sacramental union"). Termín konsubstanciácia používal, myslím Iohannes Duns Scotus a nie Luther a zrejme preto ho často lutherská teológia odmieta. Medzi týmito dvoma termínmi je drobný rozdiel. Ak sa nemýlim, je ním chápanie spôsobu prítomnosti Ježišovho tela a krvi v eucharistii (rozdiel medzi personálnou a lokálnou prítomnosťou). S. J.

Máte pravdu, rozdíl dopustil jsem se nepřesnosti; nejsem odborníkem na Luthera a k tématu bych především doporučoval knihu O. H. Pesche Cesty k Lutherovi. Vzpomínám-li si dobře, věnuje se tam v jedné kapitole přímo otázce eucharistie poměrně vyčerpávajícím způsobem (snaží se být velmi smířlivý). Luther sám nauku zřejmě konsubstancializací nenazýval, jak na příslušném místě také uvádím, ale samotný článek ve wikipedii, na nějž odkazujete, hovoří o luteránské nauce o unio sacramentalis, nikoli o Lutherově nauce, ačkoli je citován Lutherův úryvek, který způsob Kristovy přítomnosti v eucharistii popisuje (Weimar Ausgabe 26, 442). Rozdíl mezi Duns Scotovým a Lutherovým učením bude zřejmě v tom, že Luther sice tvrdil, že tělo Kristovo proniká nezměněnou podstatu chleba, avšak nevytváří hypostatickou unii. Kristus je přítomen v okamžiku přijetí Kristova těla věřícím (jak alespoň tvrdí Catholic Encyclopaedia)

Ďalej formula "non extra usum" sa týka predovšetkým permanenčnej praxe a nie samotného aktu konsekrácie živlov, preto by som tieto dve veci nespájal (netýka sa to Ježišovej prítomnosti počas sviatostného diania). S. J.

Myslím, že obě věci spojené jsou: katolický pohled tvrdí, že ke změně dochází trvale, luteránský, že dočasně. Jde tedy o odlišný pohled na proces změny, zde konsekrace. Podoba přítomnosti je také jiná: zatímco "eucharistizovaný" chléb je podle katolickém pohledu tělem Kristovým, podle mého chápání je Kristus podle luteránské nauky "pouze" přítomen.

Nesúhlasím s Vašim záverom o zásadnom rozdieli katolíckej náuke o transsubstanciácii oproti lutherkému chápaniu. Veď predsa sám píšete, že vo Večeri Pánovej je podľa lutherského chápania Ježiš reálne prítomný. A to predsa nie je individuálny úsudok, ale tiež objektívna realita - Ježiš reálne prítomný v živloch počas sviatostnej liturgie. Preto tu rozdiel v zmysle - objektívna realita contra vlastný úsudok - nenachádzam. S. J.

Měl jsem na mysli tuto nezpochybnitelnou realitu, že chléb a víno se staly trvale tělem a krví Kristovými; poznámka opravdu asi byla zavádějící, proto jsem větu přeformuloval tak, aby nespojovala luterskou nauku o eucharistii s "vlastním úsudkem". Zásadní rozdíl tu ovšem je, ale to se týká když ne reality Kristovy přítomnosti jejího způsobu a trvání.

Chcem sa tiež spýtať, čo je teda presne súčasťou katolíckej dogmy pojednávajúcej o eucharistickom sviatostnom dianí. S. J.

Asi nejúplněji se věnuje z dogmatických prohlášení katolické církve této otázce 13. a 22. zasedání Tridentského koncilu (1551 a 1562). Již předtím nalezneme vyjádření středověkých koncilů, které se týkají Berengarovy nauky, ale v zásadě dokumenty Tridentského koncilu se otázce věnují nejúplněji.

Ešte som sa chcel spýtať na moju otázku ohľadne rozdielu medzi fyzickou a substanciálnou prítomnosťou. A ako je teda definovaný pojem substancia a či je aj z hľadiska modernej fyziky učenie o transsubstanciácii udržateľné. S. J.

Otázka se vůbec netýká fyziky - jde o otázku termínů, které jsou filosofické, nejsou součástí přírodních věd. Podstatou se tedy rozumí pojem klasické filosofie, jak s ním pracovali již starověcí a středověcí teologové a církevní spisovatelé: podstata je tedy to, co umožňuje samotné bytí jsoucna, díky čemuž to či ono je samo o sobě (est in se, causa sui). Transubstanciační teorie tedy nepadá s pokrokem v poznání přírodních věd, ale stojí na určitém chápání těchto pojmů, s nimiž pracuje (podstata, případky neboli akcidenty). Pokusím se tento rozdíl vysvětlit, ale omluvte mě, jestli se mi jej nepodaří dobře formulovat. Pokud by byl Ježíš přítomen fyzicky, znamenalo by to, že ten, kdo jej v eucharistii přijímá, je kanibal - fyzická potrava živí fyzicky. Oproti tomu katolíci definují Ježíšovu přítomnost jako duchovní (spiritualiter) v tom smyslu, že tělo a krev Kristova jsou duchovní pokrm a duchovní nápoj (srov. liturgickou modlitbu: "stane se nám pokrmem věčného života ... stane se nám nápojem duchovním". Rozdíl tedy není mezi fyzickou a podstatnou, ale fyzickou a duchovní přítomností. Mluvíme-li též o podstatné přítomnosti, pak se tím chce říci, že je v eucharistii přítomen tentýž Ježíš, který se stal člověkem, zemřel na kříži a vstal z mrtvých.

28 komentářů:

  1. Ave,

    mozna by Vas zajimaly me postrehy na

    sweb.cz/Vohanka2/kosm.htm (3. prednaska) a agorametaphysica.blogspot.com/2006/09/trinity-incarnation-eucharist.html .

    Snad je shledate uzitecnymi.

    Rovnez doporucuji knihy Ch. Journeta na dane tema. V cestine od nej jednu utlou, srozumitelnou a presnou vec nedavno vydalo nakl. Krystal OP.

    OdpovědětVymazat
  2. Nikdy mě to nenapadlo, ale teď jak jsem si to přečetla, tak si říkám, že je vlastně zvláštní, že je tělo duchovním pokrmem - jestli je to srozumitelné. Jak může být tělo přítomné duchovně? Pořád to vnímám tak, že tělo je tělo a duch je duch - a tělo je přítomné fyzicky a duch duchovně. Zas jsem asi něco přeskočila, že?

    OdpovědětVymazat
  3. Taky jsem se chtěla zeptat - ohledně té smlouvy - co je vlastně jejím obsahem (a to zejména z lidské strany)?

    OdpovědětVymazat
  4. A poslední dotaz, který se také netýká transsubstanciace je prosba o komentář k větě: "Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život." Je zvláštní, že jsem o ní ještě nečetla v kontextu mezináboženského dialogu, protože mi přijde celkem radikální - nebo jí špatně rozumím?

    OdpovědětVymazat
  5. Tělo duchovním pokrmem? Ano: vždyť pojídáním Kristova těla a pitím jeho krve, tedy jeho přijímáním, nerosteme fyzicky, nýbrž duchovně. Proto i na jiných místech hovořím o tom, že Kristovu přítomnost nemůžeme chápat v materialistickém smyslu (a přijímání ve smyslu kanibalistickém, jak již v Jan 6 kafarnaumští), ale duchovním: jedná se přece o jeho proměněné, vzkříšené tělo. V zásadě lze hovořit o duchovním či mystickém Kristově těle i v jiném smyslu (ačkoli se jedná o totéž Kristovo tělo): Kristovým tělem je církev (na mnoha místech u Pavla, vzpomínám si jen na Ef 1,22; 4,10-16; Kol 1,18 a 1Kor 12,12-27): ačkoli se hovoří o těle, nejde o materiální, fyzickou, ale duchovní skutečnost.

    Ad "smlouva": Zřejmě nerozumím, v tomto článku se o smlouvě nehovoří.

    Ad "Nebudete-li": Ani zde nevidím přímou souvislost se samotným článkem: myslíte tím, že se na těchto stránkách hovoří o daném výroku v kontextu mezináboženského dialogu, nebo že obecně jste tuto větu v kontextu mez. dialogu neviděla? Ona tam zřejmě přímo nepatří, může mít své místo v evangelizaci, případně i v ekumenickém dialogu, ale těžko o tomto hovořit s někým, kdo neuznává, že Kristus je Život...

    OdpovědětVymazat
  6. A co se smlouvy týče - omlouvám se. Četla jsem víc článků po sobě a pak jsem prostě někde reagovala - a zrovna už jsem byla jinde aniž bych si toho všimla. Takže ta smlouva je z "Teologického významu poslední večeře" z části "oběť nové smlouvy".

    OdpovědětVymazat
  7. Ad ten výrok: přemýšlela jsem o tom, jestli opravdu nikdo, kdo nechodí k přijímání nemá v sobě život - nebo je možné "jíst Kristovo tělo" ještě jinak? Církev přece učí i o jiných cestách, jak může být člověk spasen (když o Kristu neslyšel, křtem touhy...). Ale jak může být někdo spasen, když v sobě nemá život? A tomu právě nerozumím, jak to Ježíš tedy myslel...

    OdpovědětVymazat
  8. Stejně je ale divné, že to je z podtitulku web na dotazy, ale nikdo kromě mě se tu zdá se vlastně na nic neptá... Aspoň tedy já jsem na žádný dotaz nikde nenarazila.

    OdpovědětVymazat
  9. Ad smlouva: novou smlouvou se rozumí ta, kterou Ježíš stvrdil svou krví na kříži. Lidská strana této smlouvy, na níž se ptáte, je pak tvořena tím, že tato smlouva se týká člověka, kohokoli, kdo tuto smlouvu, kterou Bůh lidstvu dal, přijímá. Vzkříšením se mění statut člověka nějakým způsobem. Vykonavatelem, ručitelem této smlouvy pak je samozřejmě Bůh. Člověku pak tato smlouva přináší nový život a příslib života věčného (krom jiného). Což jsou ovšem asi věci, které znáte.

    I když Bůh jistě není omezen prostředky spásy, které své církvi svěřil, přesto tu jeho výroky toho typu, o nichž hovoříte, jsou. Život pak neznamená jen život věčný, ale začínáme přece žít už tady na zemi, ten příslib se týká jistě i vezdejšího života určitým způsobem. Nezapomínejme, že se tímto slovem také Ježíš obrací k těm, kdo jej již poslouchají, a kdo se jím chtějí nechat vést. Křest touhy se pak týká těch, kdo sice chtěli (být pokřtěni a jít tělo Syna člověka), ale dříve než "se jim to povedlo", zemřeli. Bůh pak má svoje cesty, ale není důvod je samostatně vyhledávat. K vaší poslední větě v tomto dotazu: Bůh nás zachraňuje (spasí) právě proto, že v sobě dosud nemáme život; mít/dostat život už je součástí spásy.

    Ad dotazy: několik dotazů tu již bylo, váš je další. Ty, které byly podány, naleznete v rubrice Otázky a odpovědi. Za ty Vaše Vám pochopitelně děkuji.

    OdpovědětVymazat
  10. No jo, zase jsem si nevšimla té správné kolonky... S tou smlouvou - to na co jsem se ptala je asi víra (kdybych dřív přemýšlela než píšu, ušetřila bych své bližní spousty blbých dotazů...). Jako že smlouva je když strana ax, tak strana by. Ve staré smlouvě to bylo: když budete dodržovat zákon, já vám budu Bohem a vy budete mým lidem... Přemýšlela jsem, jak by zněla formulovaná nová smlouva, a myslím že už jsem na to taky přišla. Takže příště budu psát dotazy do dotazů a to až poté, co se nad nimi sama pořádně zamyslím ;-).

    OdpovědětVymazat
  11. Tak se zdá, že komentář je jedním z doporučených způsobů, jak se zeptat (jiný jsem ani nenašla), takže přece jen:
    Ad Život: i kdyby Život byl právě život věčný, i ten přece začíná už tady na zemi - stejně jako spása, ne? Ale co mě zmátlo je to radikální konstatování, že kdo nepřijímá tělo a krev nebude mít v sobě Život. Tam není nic o privilegovanosti a Božích možnostech a ničem - to je prostě konstatování. A nezní: budete-li... budete )to by pak bylo vaše vysvětlení úplně ok), ale nebudete-li ...nebudete (a to je to, co mě mate). To není tak úplně zaslíbení...

    OdpovědětVymazat
  12. To, že Ježíšův výrok radikální, přece neznamená, že nemůže být pravdivý. Ačkoli je formulován negativně, lze jej pochopit i pozitivně: chcete-li mít život, jezte. Bezpochyby. Nejsem boží slovo, abych měl moc obracet lidská srdce.

    OdpovědětVymazat
  13. Ovšem pokud by byl pravdivý, tak není jiné cesty - ani Bůh nemá "svoje cesty", protože ze sebe přece nemůže udělat lháře. Jediné východisko, které mě napadá je, že každý výrok je vždycky někomu konkrétnímu adresován, a ne vždycky jde úplně zobecnit bez ohledu na kontext - což jste ostatně naznačoval hned v té první odpovědi. Takže pro ty konkrétní lidi, ke kterým mluvil v tu chvíli to byla nejspíš úplně pravda - a nejspíš pro mnohé z nás, kdo máme tu možnost - a možná ne pro všechny lidi ve všech situacích (protože tam není "kdo nebude...", ale "nebudete-li...". Takže i tady děkuji za spolupráci v pochopení. (Jestli si tedy myslíte, že to tak může být). D.

    OdpovědětVymazat
  14. Jen: to jsem po vás snad ani já ani nikdo jiný nechtěla, abyste obracel lidská srdce... I když přát si to asi člověk může a asi by bylo i divné, kdyby si to aspoň někdy nepřál. Tož ať vám v tom Bůh žehná! D.

    OdpovědětVymazat
  15. Vykládat Písmo bez ohledu na kontext je pochybné vždy, avšak podobně je pochybné i tvrdit, že pravda je pravdou pouze relativní. Podobné filosofické předpoklady opravdu nesdílím: je-li něco pravda, pak je to pravda vždy, nikoli pouze pro někoho. Jedna věc je, zda něco pravda je, druhá, zda to někdo přijme. V tomto smyslu chápejte i mé předchozí odpovědi.

    OdpovědětVymazat
  16. Aha, takže nemůže. A když tedy navážu na vaší předcházející diskusi- protestanti tedy mají v sobě Život nebo ne? Přijímají Tělo a Krev nebo ne? Pořád se nemohu smířit s představou, že se pohybuji mezi samými zombies...

    OdpovědětVymazat
  17. Dobře víte, že nauka o eucharistii se mezi jednotlivými skupinami protestantů výrazně liší. Nemůžu tedy obecně odpovědět mají/nemají. To nechci a nebduu soudit, od toho je tu Jiný. Budu pouze tvrdit, že tělo a krev Páně jsou objektivní realita, kterou můžu vnímat ve víře, avšak jeho objektivní přítomnost není pouze symbolická či vázáná na mou subjektivní víru. V tom je možná ten rozdíl, ne?

    OdpovědětVymazat
  18. V tom případě ale spása nemůže být podmíněna Životem. Protože zatímco "cest ke spáse je víc" a "nikdo neví, kdo je spasen a kdo ne", tak "mít v sobě Život" - pokud bereme ten výrok jako obecně platný pro všechny - je striktně podmíněno přijímáním Těla a Krve (což jste vysvětlil jako přijímání eucharistie s vírou v reálnou přítomnost). Takže sice nevíme, kdo v sobě má Život, ale víme, kdo ho v sobě určitě nemá (ten kdo nepřijímá). Věřím, že je-li Kristus Logos, pak Bůh je logický.

    DDM

    PS: Už jsem ani nečekala, že mi odpovíte, tak jsem si vaši odpověď přečetla až teď.

    OdpovědětVymazat
  19. Nevím, na základě jste došla k premise "spása nemůže být podmíněna Životem". A striktně logicky i Váš druhý závěr nevyplývá z předložených premis. Přiznám se, že v této logické úvaze se opravdu neorientuji, ačkoli věřím, že Bůh není iracionální a nelogický. Opravdu nevím, kam míříte.

    Mým záměrem zde, jak stále opakuji, je pouze ukázat, že katolická víra není absurdní a nebiblická, jiné ambice si nekladu. Tento smysl (stránek) lze použít jako interpretační klíč na jednotlivé články. Pokud hledáte odpověď na něco jiného, nebo pokud Vaše tázání směřuje hlouběji či jinam, možná tyto stránky nejsou pravým místem, kde hledat odpověď.

    OdpovědětVymazat
  20. No jen že spása narozdíl od "Života" není striktně podmíněna přijímáním Těla a Krve. Ale možná to vůbec není důležité, jen tomu nerozumím. Naopak moje úvaha mi přišla velmi jednoduchá, a nevím co na ní jde nepochopit, takže nevím, co bych měla event. vysvětlit. Prostě mě ten výrok zarazil právě tím, že mi nejde svou vázaností na konkrétní vnější aktivitou(byl-li tak jak píšete myšlen) dohromady s katolickým učením o spáse, které hovoří spíše o vnitřních dispozicích, které nejdou zvenku poznat. Tak tak. Ale pokud vnímáte mé dotazy jako zneužití tohohle webu tak mi klidně neodpovídejte - jen jsem vám to ještě chtěla zkusit vysvětlit. D.

    OdpovědětVymazat
  21. Snad již trochu rozumím. Nevím, zda je "spása" rozdílná od "života". Ježíš řekl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (Jn 14,6). V něm je život a spása, protože on je život a spása. Ale rozumím-li dobře, chcete, abych jasněji odpověděl, zda ti, kdo nevěří, že je Ježíš skutečně pod způsobou chleba a vína při eucharistii přítomen, mohou mít v sobě život, mohou být spaseni (konkrétně pak protestanti). Mohou: spása je milost. Bůh je moudrý a milosrdný, pokud tedy někdo bez vlastní viny nevěří, že Bůh existuje, že jej miluje, že mu přeje dobro, že si přeje jeho spásu, jak se má chovat podle boží vůle atd., setká se s Bohem, který vidí do srdce. Pokud je Bůh sám spása, pak on sám tuto spásu i činí – i vůči těm, kdo křesťanství neznají nebo kvůli hříchům a pochybením druhým je nepřijali pro pohoršení či nepochopení, vůči těm, kdo nebyli pokřtěni kvůli nějakým okolnostem, nebo protože umřeli příliš brzy. Ano, spása je možná i pro toho, kdo nejí tělo Syna člověka – v zásadě ano. Jak jsem již ale psal, lze to především pochopit obráceně: ten, kdo jeho tělo jí, bude mít "život" – spásu, Krista.

    OdpovědětVymazat
  22. Kopíruji jsem z fóra christnet poznámky svého kamaráda Martina Grombiříka, které snad trochu lépe objasní lutherské pojetí eucharistie i námitky lutheránů proti transsubstanciaci.

    1) Lutherská theologie trvá na tom, že samotný způsob Kristovy přítomnosti ve Večeři Páně je z hlediska přirozeného rozumu tajemstvím. Transsubstanciace (názor že fysická res, tedy věc může mít vlastnosti něčeho - chleba, vína - a podstatu něčeho jiného - těla a krve Krista) nebo konsubstanciace (názor, že jedna jevící se věc může mít více podstat - např. místní inklusí či jakýmsi smíšením substancí) jsou pokusy o filosofický výklad (na bázi aristotelismu a tomismu) fenoménu reálné přítomnosti Krista ve Večeři Páně. Z pohledu lutherství tyto pokusy připomínají ony slepce, kteří ohmatávají slona a jeden z nich tvrdí, že slon vypadá jako had (ohmatává chobot) a druhý že vypadá jako strom (ohmatává nohu).

    2) Přesto luteráni přišli s vlastním výkladem, který je výkladem theologickým, nikoliv filosofickým, i když používá z filosofie "vypůjčené" výrazivo (což činí i klasická christologie). Už někdy od 2. století začali (především východní) církevní Otcové nahlížet na Eucharistii v analogii k Inkarnaci - to najdeme už u Irenaea a dalších, např. Jan z Damašku o Eucharistii píše jako o "chlebu sjednoceném s Božstvím". Zatímco klasická transsubstanciační nauka z 13. století chápe eucharistii jako masivně předmětnou materializaci těla Kristova proměnou z chleba, lutherství se pokouší vidět v tajemství reálné přítomnosti celé mysterium Inkarnace. Proto se mluví o svátostném sjednocení (unio sacramentalis) oslaveného těla a krve živého Ježíše Krista s živly večeře Páně. Co se týká vlastností této přítomnosti, lutherské dogmatiky říkají, že:

    Souhrn tedy naší víry nejjednodušeji tento jest: Že vpravdě (vere), skutečně (realiter) a podstatně (substantialiter) je přítomno tělo a krev Kristovy, a to skrze svátostné spojení, pravé a skutečné, z čehož budiž, že jezením chleba se jí tak i tělo Kristovo pravě a vlastně, orgánem jezení vlastním - ústy - a pitím vína pije se krev Kristova ústy pitá, způsobem mystickým, svátostným a neuchopitelným. (podle Aegidia Hunnia)

    Tělo a krev Krista jsou ve sv. Večeři v, pod a s (in, sub, cum) požehnaným a rozdíleným chlebem a vínem opravdu, skutečně a podle samé podstaty neprostorově (illocaliter) přítomny podle božského ustanovení. (J. A. Quenstedt)

    (poznámka - známý "lutherský" výraz "in, sub, cum" (který ostatně vznikl již před reformací v pozdním středověku) je potřeba vidět v souvislosti s doslovně a prostě chápaným slovem Krista "toto je moje tělo". Melanchthon ovlivněný kalvinisty r. 1540 změnil 10. článek Augsburského vyznání na znění že tělo a krev jsou ve svátosti pouze "s chlebem a vínem", čímž oslabil důraz na reálnou přítomnost. Luteráni se však hlásí k původnímu (nezměněnému) znění z r. 1530, které říká, že "[pravé] Kristovo tělo a krev jsou ve Večeři Páně [pod způsoby chleba a vína] opravdu přítomny a rozdílejí se požívajícím" - v hranatých závorkách upřesňující znění německé verze).

    Znovu připomínám, že se jedná o theologický výklad, nikoliv o filosofický.

    3) Eucharistie je tedy jakýmsi "o[b/d]razem" christologického mysteria. Zde je ale potřeba poznamenat, že vztah mezi svátostnou a hypostatickou unií je analogia relationis, nikoliv analogia entis. Jinak bychom došli k bludu impanace (lidově řečeno "Slovo se stalo chlebem" stejně jako "Slovo se stalo tělem", J 1:14). Z tohoto bludu bývají luteráni někdy také podezírání, je pravdou, že byl připisován Lutherovu žáku Andreasu Ossianderovi, kterého kvůli tomu kritizoval F. Melanchthon, novější výzkumy však ukazují, že ani Ossiander (natož Luther, Melanchthon a jiní reformátoři Augsburského vyznání) impanaci nezastával.

    Tento pohled je mi velmi blízký, protože vyvěrá z patristické theologie a je podle mne nejúžeji svázán s christologickým dogmatem. Transsubstanciace na mne z tohoto pohledu působí spíše jako forma jakéhosi sakramentálního doketismu nebo monofysitismu "shora".

    4) Co se týká trvání této přítomnosti, většina luteránů zastává konsekracionalismus, tzn. učení, že Kristus je přítomen od okamžiku pronesení slov ustanovení. Tato přítomnost trvá, dokud nepřijme poslední účastník stolu Páně. K platnosti Eucharistie je třeba, aby se konaly všechny úkony, které jsou vyjmenovány ve slovech ustanovení (lámání, rozdílení, přijímání). Tomuto trvání se v lutherské theologii říká actio sacramentalis. Luteráni se v tomto liší od kalvinistů, kteří zastávají recepcionismus, tedy učení že Kristus je přítomen (navíc jen svou mocí a duchem, ne reálně) pouze v okamžiku jezení a pití.

    5) Co se týká kritiky transsubstanciace, tak vedle christologických námitek (deformace doketismu nebo monofysitismu), filosofických námitek (otázka chimérovitosti případků bez podmětu), námitek z Písma (není nikde podložena, Pavel užívá slova "chléb" i o konsekrované svátosti) je možno uvést také relativní mládí této doktríny (12.-13. století) a její svázanost s jediným filosofickým výkladem světa. Lutherští orthodoxové uvádějí ještě další námitky, jako třeba to, že konsekrace jakožto požehnání nemůže mít destruktivní povahu (=odstranění podstaty), to že pokud je chléb "společenstvím těla Kristova", nemůže být koinonií sama se sebou, nebo fakt, že "cokoliv Kristus v ustanovení vzal, požehnal, lámal a rozděloval, to samotné jíst přikázal; avšak Kristus vzal, požehnal, lámal a rozdával chléb, ne zdání chleba, podstatu chleba a ne pouhé případky, jak vyplývá ze slov ustanovení."

    OdpovědětVymazat
  23. Dobrý den,
    rá bych reagoval na Váš komentář ze dne 19.3.2008 Píšete:
    "Ano, spása je možná i pro toho, kdo nejí tělo Syna člověka – v zásadě ano. Jak jsem již ale psal, lze to především pochopit obráceně: ten, kdo jeho tělo jí, bude mít "život" – spásu, Krista."

    V první větě připouštíte, že spása je možná i pro toho kdo nejí. Za tím by měla být tečka, Vy ale pokračujete dál a druhou větou to popíráte (kdo jí, bude spasen). Zkuste mi ten rozpor vysvětlit?
    Děkuji Roman

    OdpovědětVymazat
  24. Nikoli. Chci tím pouze říci, že "jezení těla Syna člověka" není nutnou podmínkou k tomu, aby Bůh někoho zachránil čili spasil (vzpomeňme např. jen na starozákonní proroky – Bůh je může spasit navzdory tomu, že neznali, natož pak přijímali Krista coby pokrm a nápoj. Druhá část věty chce ukázat, že evangelní výrok má formu příslibu pro toho, kdo tělo Syna člověka jí – Ježíš mu zaslibuje život. Druhý výrok nepopírá první.

    OdpovědětVymazat
  25. Proč bych tedy měl fyzicky "jíst", když mohu být spasen i bez skutku, vírou?
    Děkuji, Roman

    OdpovědětVymazat
  26. Jenže víra není čistě mentální úkon. Pavel a Jakub trvají na tom, že víra bez skutků je mrtvá (a tudíž vírou vlastně není, a je otázka, zda taková víra může spasit), Jan zase říká, že pouze ten, kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v lásce (což je ekvivalent téhož).

    OdpovědětVymazat
  27. Souhlasím, že bez skutku je víra mrtvá. Jenže skutek, je až důsledkem víry a vztahu. ta je primární a od ní se vše vychází, víra a vztah nás mění k tomu konat skutky.

    Píšete: "Jan zase říká, že pouze ten, kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v lásce".
    A jaké jsou Ježíšova přikázání, jaké je Jeho evangelium?: Milujte Boha, milujte bližního svého. Milujte své nepřátele. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.

    Děkuji, Roman

    OdpovědětVymazat
  28. Díky za Váš dotaz. Pokusil jsem se nově něco napsat o vzájemném vztahu víry a skutků, nicméně bych se rád ještě k tématu vrátil v několika bodech.

    Ano, víra nás mění a uschopňuje nás (snad čím dál více) k tomu, abychom konali dobré skutky. Jenže z biblických míst, která uvádím, vyznívá, že nestačí víra samotná, ale že se musí uskutečňovat v lásce (Gal 5, 6). To neznamená, že by víra coby intelektuální příklon k pravdě neměla svůj význam a nebyla dobrá. Přikázání lásky, které citujete, je ale přikázáním v tom smyslu, že Ježíš nikde neříká: věřte, a tahle víra způsobí, že budete milovat. Víra, naděje a láska jsou největší ze ctností, které Pavel vychvaluje, ale největší je podle něho láska, stejně jako pro Jana (1Kor 13, 1Jan 4). Pak ale, nechceme-li předvádět lingvistickou ekvilibristiku, musíme nakonec připustit, že evangelium si vyžaduje obojí, víru i lásku. A přitom neztratit naději.

    Víra, se kterou člověk Boha napočátku přijímá, pak může samozřejmě růst. Ale souhlas s milostí, která daruje člověku víru, už je také lidským počinem, resp. spoluprací. Domnívám se, že jádro diskuse je nakoenc v pochopení toho, co se v pavlovských listech rozumí těmi skutky (ohlédněme od Jakuba a skutcích lásky v janovském korpusu). U Pavla znamenají skutky Zákona, tedy zachovávání nařízení mojžíšského zákona, které nepřinášejí spásu, narozdíl od víry v Krista, uskutečňované v lásce. Kdybychom tvrdili, že zachraňuje pouhá víra bez skutků, pak by byla „chybná“ Ježíšova teologie, se kterou např. na otázku, co mám udělat, abych vešel do života, neříká: věř ve mně, ale zachovávej přikázání.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.