Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Opakovaná oběť? (odpověď na dotaz)

K omši by som chcel len podotknúť, že pokiaľ viem správne (ale tu si nie som istý, či mám správne informácie, tak ma opravte prosím ak sa mýlim), tak myšlienka opakovanej obeti sa síce dnes už odmieta, ale v minulosti sa úplne neodmietala. Okrem toho však stále katolícke učenie tvrdí, že kňaz zastáva pri sviatostnom dianí úlohu subjektu a nie objektu (čiže príjemcu) (Filipi 2001:91). Nie je podľa Vás takto kňazovi pripisovaná väčšia úlaha než v skutočnosti má. Pretože podľa mňa celé sviatostné dianie je zásluhou Ježiša a my všetci, vrátane kňaza, sme len príjemcovia. A k tej transubstanciacii ešte toľko, že Luther neodmietal reálnu prítomnosť Ježiša v eucharistii (pod, s, v živloch – sub, cum, in), ale odmietal zmenu podstaty živlov. Reformácia kritizovala toto učenie nielen z pozíc filozofických, ale hlavne aj teologických: "Kristus, prítomný v hmotných látkach nemusí najprv zmeniť ich substanciu" (Filipi 2001:90). No a mám k eucharistii ešte jednu takú vlastnú pripomienku, ktorá je skôr otázkou. V NZ slovo "sóma" neoznačuje tak ako u Platóna dualisticky chápané telo, ale mŕtvolu, podobne ako hebr. slovo gúfá, či gevijjá (C. Tresmontant, Bible a antická tradice, Praha 1970:85). A práve toto slovo je použité aj pri poslednej večeri – "túto estin to sóma mú". Ak by šlo o označenie živého človek tak by tam potom malo byť použité slovo "sarx". Viete mi prosím vysvetliť prečo keď sa hovorí o prítomnosti živého Ježiša tak je v gr. texte použité slovo s významom mrtvoly, prekladané ako telo? Nepodarilo sa mi ešte na to nájst uspokojivú odpoveď. S. J.

K "opakované oběti": můžeme říci, že v dějinách církve existovala tři období velkých diskusí o povaze eucharistie - v 9. století mezi Paschasiem Radbertem a Rhabanem Maurem, v 11. století velká diskuse s Berengarem, která pomohla asi nejvíce ke krystalizaci nauky o eucharistii a odmítnutí radikálních řešení na jedné i na druhé straně - tyto diskuse pak měly vliv na velký rozmach úcty k eucharistii ve 13. století. Třetí vlna diskusí přišla pak s protestantskou reformací. V průběhu těchto diskusí či kontroverzí se hledalo řešení, veskrze křesťanské, církev a teologové se snažili pojmenovat věci, které do té doby nikdo nepojmenoval č neprecizoval. Avšak, nakolik je mi známo - a ptal jsem se i druhých teologů - myšlenka opakované oběti opravdu nikdy nepatřila ke katolické nauce. A jako se v dějinách církve nalezne mnoho teologických názorů, které nejsou pro církev přijatelné, mohl se samozřejmě i takový názor vynořit. Avšak církev jej nepřijala, právě kvůli tomu, že by tak bylo zpochybněno svědectví Písma, zvláště listu Židům o jedinečnosti Kristova kněžství a jeho oběti. Kněz je subjektem i objektem, stejně jako aktérem liturgie je i shromáždění - není pouhým příjemcem, ale účastníkem, což je rozdíl. Kněz jedná při mši in persona Christi capitis, v osobě Krista-hlavy jeho mystického těla, jak učí 2. vatikánský koncil, Kristus je přítomen v knězi, který slouží eucharistii. K přítomnosti: podle Tridentského koncilu je Kristus přítomen vere, realiter, substantialiter, sacramentaliter. Tedy nikoli fyzicky, ale skutečně. Luteráni opravdu věří, jak píšete, že tělo a krev Kristovo jsou "opravdu a podstatně přítomné v, s a pod způsobami" konsekrovaného chleba a vína, takže přijímající jí a pije jak tyto prvky (chléb a víno), tak pravé tělo Kristovo (srov. Augšpurské vyznání, čl. 10), kteroužto nauku učebnice obvykle označují jako konsubstanciace, avšak luterské církve se jí podle všeho brání. Luterské církve se také drží formule: Nihil habet rationem sacramenti extra usum a Christo institutum ("Nic nemá podobu svátosti mimo užití ustanovené Kristem"), poprvé formulované ve Wittenberské dohodě z roku 1536; tuto formuli také dodnes někteří luteráni staví proti zvyku katolické církve uchovávat posvěcený chléb či víno pro pozdější distribuci nemocným, proti adoraci svátosti apod. Pravoslavní a katoličtí křesťané věří, že chléb a víno se při slavení eucharistie skutečně a objektivně mění v tělo a krev Kristovu, a proto není po konsekraci možné o nich hovořit již jako o chlebě a o víně, či dokonce pouze jako o svatém chlebu a vínu. Případky (akcidenty) chleba a vína zůstávají, ale mění se podstata. O transubstanciaci hovoří například východní pravoslavná synoda v Jeruzalémě (1672):

Věříme, že Pán Ježíš Kristsu je přítomen nikoli typicky (typos) či obrazně, nebo překypující milostí, jako v ostatních tajinách, ... ale pravdivě a skutečně, takže po konsekraci chleba a vína je chléb přeměněn, transubstanciován, proměněn a přetvořen v samo pravé tělo Pána, který se narodil v Betlémě z Marie vždy Panny, byl pokřtěn v Jordánu, trpěl, byl pohřben, vstal z mrtvých, vstoupil , sedí po pravici Boha a Otce a znovu přijde v nebeských oblacích; a že víno je přeměněno a transubstanciováno v samu pravou krev Pána, který visel na kříži a prolil za život světa (Dositheovo vyznání, čl. 17).
Katolická tradice tuto nauku vyjadřuje eucharistickým hymnem ze 14. století:
Ave verum corpus natum de Maria Virgine; vere passum, immolatum in cruce pro homine! Buď pozdraveno, pravé tělo, narozené z Panny Marie, vpravdě's trpělo, obětováno na kříži pro člověka.

V eucharistii je podle katolické nauky přítomen celý Kristus se svým tělem a duší, lidstvím i božstvím. Samotná nauka o transubstanciaci, jíž se obvykle vyčítá přílišná závislost na hylemorfickém filosofickém systému aristotelsko-tomášovském, není součástí katolického dogmatu, ale Tridentský koncil pouze prohlásil, že je to nejlepší způsob, jakým toto neuchopitelné tajemství alespoň nějak vyjádřit. Kristova přítomnost se zde od jeho přítomnosti v jiných svátostech liší podle katolického chpání tím, že v ostatních svátostech je přítomen ve své moci, zde však skutečně ve svém těle a krvi. Nejde tedy pouze o osobní užitek, který komunikant z přijetí Kristova těla a jeho krve má, ale o objektivní realitu, která nepodléhá vlastní dispozici a vlastnímu úsudku jednotlivého křesťana. Ještě ad "sóma": Sóma znamená mrtvé tělo u Homéra, avšak živé např. u Hésioda či Hérodota, u Platóna je opositem k psyché, obecně označuje termín tělo, jakoukoli materiální substanci (Liddel-Scott). V NZ existuje množství citátů, kde sóma označuje jistě živé tělo: Mt 5, 29n; 6, 25; Mk 14, 22; Lk 11, 34; Řím 4, 19; 7, 24; 8, 10. 13; 12, 1; 1 Kor 5, 3; 6, 20; 11, 24. 27. 29; 15, 44; 2 Kor 5, 6. 8. 10; Gal 6, 17; Kol 2, 11; Žd 13, 3; Jk 3,3 (Gingrich - uvádí zde I 1Kor 11, 24, totiž slavení eucharistie). Proto s teorií "mrtvola" nesouhlasím.

5 komentářů:

  1. V diskusi pod jiným článkem (Mimo církev není spásy) jsem slíbila, že uvedu příklad, kde je ŘKC v rozporu s Písmem.

    V tomto příspěvku trochu "mlžíte". Pro katolíky je přece mše opravdu smírčí oběť za hříchy, ne? Ať už katolická teologie používá pojem opakovaná oběť nebo ne, při mši znovu a znovu obětuje Tělo a Krev Kristovu.
    Musím trvat na tom, že:
    1) podle Písma se Kristus obětoval jen jednou a s konečnou platností
    Žd 7:26,27
    "To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa,
    který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama."
    (obdobně i v Žd 9:12, 10:10)

    2) Nekrvavá oběť není obětí smírčí:
    Žd 9:22 Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.

    Je přípustné nazývat eucharistii obětí ve smyslu děkovné oběti jako projevu vděčnosti a chvály za Kristovo dílo. Používání obětní terminologie tak, jak to vidíme v ŘKC, ale vzbuzuje falešný a nebiblický dojem, že Kristova smrt na kříží nestačí a je třeba ještě nějakých dalších náboženských úkonů a že eucharistie je záslužný čin,jehož vykonáním si my lidé získáváme spásu.

    Anna

    OdpovědětVymazat
  2. Píšete: „Pro katolíky je přece mše opravdu smírčí oběť za hříchy, ne? Ať už katolická teologie používá pojem opakovaná oběť nebo ne, při mši znovu a znovu obětuje Tělo a Krev Kristovu.“ Mše, tedy slavení eucharistie, je Kristem ustanovená památka Kristovy oběti na kříži. Není to nová oběť, je to Kristova oběť na kříži, ta, která nás usmířila. Nemáme jinou oběť, než oběť Kristovu. Proto nemůžeme k Bohu přicházet s vlastní obětí, můžeme přinést jen jeho tělo a krev, které jsou nám chlebem života a kalichem spásy. Tím, kdo je při slavení eucharistie přítomen, je Kristus, který se obětuje Otci. Nijak to neprotiřečí Písmu a citátům, které uvádíte. Jde o slavení, oslavu jediné Kristovy oběti, která je pramenem milosti pro celou církev a údy Kristova těla, tj. věřící.

    Uniká mi, k čemu se vyjadřuje bod 2.

    Píšete pak: „Používání obětní terminologie tak, jak to vidíme v ŘKC, ale vzbuzuje falešný a nebiblický dojem, že Kristova smrt na kříží nestačí a je třeba ještě nějakých dalších náboženských úkonů a že eucharistie je záslužný čin,jehož vykonáním si my lidé získáváme spásu.“ Možná se mýlíte v tom, co označujete jako „obětní terminologii tak, jak to vidíme u ŘKC“. Slavení eucharistie je bezpochyby čímsi, co církev ve víře coby svém láskyplném vztahu k Trojjedinému Bohu dělá, aby oslavovala Boha, přinášela mu díkůvzdání a dostalo se jí a celému světu milosti a spásy pramenící z Kristovy oběti, neboť jí Kristus tuto hostinu odkázal, aby ji činila na jeho památku a zvěstovala tak smrt Páně, dokud on nepřijde. Nevidím na tom nic nebiblického.

    Nezapomínejte, že tento článek je pouze odpovědí na konkrétní dotaz, nikoli systematickým pojednáním.

    OdpovědětVymazat
  3. Je tedy eucharistie památka oběti nebo je to oběť ve vlastním slova smyslu?

    Pokusím se lépe vyjádřit, kam směřoval druhý bod mého textu. Podle Tridenského koncilu je mše nekrvavá smírčí oběť. Ježíšova smrt na kříži ovšem byla krvavou obětí za hříchy. Mše tedy nemůže být Ježíšova oběť. V Bibli je smíření spojeno s vylitím krve (Žd 9,22), z pohledu Bible je spojení "nekrvavá smírčí oběť" nesmysl.

    OdpovědětVymazat
  4. Je to památka jediné Kristovy oběti, ovšem památka v silném smyslu, tj. památka, která se děje v jediném božím „nyní“. Protože církev vstupuje „dnes“ do Kristovy oběti, kterou slaví a z níž čerpá milost, je tato památka Kristovy oběti sama Kristovou obětí – jedná se totiž o tutéž oběť. Stručně: je to památka, která skutečně zpřítomňuje jedinou Kristovu oběť, která smířila člověka s Bohem. Protože ke smíření není zapotřebí žádné další oběti než jediné oběti Kristovy, není důvod, proč by měl někdo prolévat svou krev při eucharistii – důležitá je pochopitelně krev Kristova, která je, jak dobře víte, jednou z eucharistických způsob. Když při poslední večeři Kristus předznamenával svou smrt na kříži, svou výkupnou oběť, také tak nečinil krvavým způsobem, a přesto nabízel učedníkům své tělo a krev, darované za spásu světa, které obětoval jako smírčí oběť.

    OdpovědětVymazat
  5. Přesvědčil jste mě, že vaše víra je v tomto bodě opravdu katolická a biblická. Jsem ráda, že se v tomto tak dobře shodneme.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.