Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Nevěstka babylónská?

Někteří nekatolíci tvrdí či věří, že babylónská nevěstka, o níž je řeč v 17. a 18. kapitole knihy Zjevení, je ve skutečnosti katolická církev. Na českém (a slovenském) internetu je takový názor poměrně častý např. na serveru Grano Salis (např. zde nebo v diskusi pod tímto článkem), setkal jsem se s ním i na stránkách NKZ a Katolicizmus, avšak tamější odkazy již nejsou funkční.

Samotné ztotožnění něvěstky babylónské s katolickou církví není nové. Nazývali ji tak její protivníci odnepaměti, např. Fridrich Barbarossa, Dante Alighieri či florentský kazatel, dominikán Girolamo Savonarola. Tyto názory se však objevovaly z politických či sociálních důvodů. Znovu se toto téma objevuje u reformačních autorů - M. Luthera (O babylónském zajetí církve), J. Kalvín i John Knox, tento výklad se objevil i v tzv. Ženevské bibli z roku 1599 a ovlivnil celé generace křesťanů. Papeže s babylónskou nevěstkou identifikuje Westminsterské vyznání z roku 1646. Podle názoru "reformátoru" představuje katolická církev satanský plán, který má ošálit křesťany.

Velmi podrobně se ztotožnění babylónské nevěstky s katolickou církví věnuje také např. David Hunt ve své knize Žena jedoucí na šelmě (angl. orig. A Woman Rides the Beast, český překlad na stránkách NKZ zde), který pro toto své tvrzení udává několik důvodů. Protože Huntovy názory jsou u tzv. biblických křesťanů poměrně běžné, domnívám se, že bude dobře, když alespoň pár řádek o tématu napíšu, protože jsem přesvědčen, že takový výklad Písma není pravdivý a znamená překroucení Písma.

Sedm pahorků

D. Hunt píše, že nevěstka je "město vystavěné na sedmi pahorcích", které ztotožňuje se sedmi pahorky starověkého Říma (srov. Zj 17, 9; kap. 6). Je dost možné, že lze tuto nevěstku vykládat jako symbol antického Říma, ale není to výklad jediný, a proto není možné identifikovat na základě tohoto argumentu nevěstku s katolickou církví. Důvodem pro toto ztotožnění je zřejmě skutečnost, že papež, nejvyšší představitel katolické církve, je biskupem města Říma. Město vystavěné na sedmi pahorcích může mít také docela jiný smysl a nemusí se jednat o katolickou církev. Proč?

Řecké slovo horos, hora či pahorek, je poměrně častým biblickým symbolem, často představuje celé království (srov. Žl 68, 15; Dan 2, 35, Am 4, 1; 6, 1; Abd 8-21). Sedm pahorků, na nichž nevěsta trůní, může symbolizovat sedmero království, nad nimiž vládne, nebo sedmero království, s nimiž má cosi společného.

Číslovka sedm má v Písmu také symbolický význam, nese význam plnosti, úplnosti, dovršení. Obraz ženy sedící na sedmi pahorcích tedy může znamenat, že nevěstka panuje nad všemi královstvími světa.

Ani výklad, že město na sedmi pahorcích je nutně Řím, nemusí být stoprocentní: také jiná města byla vystavěna na sedmi pahorcích. Asi nejpřekvapivější skutečností bude, že na sedmi pahorcích je zbudován také Jeruzalém, ale existují i další města: Lisabon, Moskva, Ammán v Jordánsku, ugandská Kampala, Edinburgh, Sheffield ad.).

Je-li skutečným městem, o němž se jedná, opravdu Řím, o kterém Římu hovoříme? O Římu pohanském, či o Římu křesťanském. Pohanský Řím, říše, která si podmanila silou v podstatě celý tehdejší svět, by se na výklad tohoto textu hodil více.

A nakonec je tu pořád rozdíl mezi Římem a Vatikánem, kde sídlí papež. Vatikán není vystavěn na sedmi pahorcích, ale pouze na jednom – pahorku vatikánském. Vatikánský pahorek ovšem nepatří mezi sedm pahorků, na nichž byl vystavěn Řím. Těchto tradičních sedm pahorků – Palatinus, Aventinus, Capitolinus, Quirinalis, Viminalis, Esquilinus a Caelius – leží na levém břehu Tibery, pahorek vatikánský (collis Vaticanus) však na břehu pravém. Ve starověku dokonce oblast vatikánského pahorku vůbec nepatřila do města Říma, ale nacházela se mimo ně. O tom svědčí jednak existence římských hradeb, jednak skutečnost, že se přímo pod dnešní Svatopetrskou bazilikou ve Vatikánu nachází pohanská nekropole, pohřebiště, které se podle římských zákonů nesmělo být ve městě.

Tento biblický obraz tedy podle všeho nepředstavuje katolickou církev či římského biskupa-papeže. I kdyby se jednalo o proroctví vztažené na určité město, je pravděpodobné, že se vztahuje na Jeruzalém; Řím zde není jedinou možností.

Babylón

Podle D. Hunta bude nevěstka městem "známým jako Babylón", "veliký Babylón" (srov. Zj 17, 5). Spojení "veliký Babylón" (Babylón hé megalé) se v knize Zjevení objevuje celkem pětkrát (14, 8; 16, 19; 17, 5; 18, 2. 21), je označován jako "veliké město" celkem sedmkrát (16, 19; 17, 18; 18, 10. 16. 18; 19, 21). Krom těchto výskytů je v knize už jediné místo, kde se nachází "veliké město", Zj 11, 8. V tomto "velikém městě" budou ležet těla dvou božích svědků, která "zůstanou ležet na náměstí toho velikého města, které se obrazně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán". Tímto velikým městem je tedy Jeruzalém, ve Starém zákoně někdy přezdívaný "Sodoma" (srov. Iz 1, 10; Ez 16, 1-3. 46-56), místo, kde byl ukřižován náš Pán.

Kniha Zjevení hovoří o jediném "velikém městě" (tés poleós tés megalés), což vede k závěru, že toto veliké město je totožné s velkým městem, o němž se hovoří na dalších sedmi místech knihy. Babylónem tedy bude Jeruzalém, nikoli Řím, jak tvrdí i množství současných biblických komentátorů, ať katolických, či protestantských. Pro úplnost dodávám, že veliký Babylón ztotožňovali s Římem církevní Otcové, avšak vždy ve smyslu pohanského Říma, který pronásledoval křesťany, nikoli jeho církve, k níž měli vztah pozitivní.

Smilstvo

D. Hunt uvádí: "Žena se nazývá nevěstkou, s níž pozemští králové 'smilnili' (srov. Zj 17, 2). Tato obžaloba se může týkat pouze dvou měst: Jeruzaléma a Říma." Hunt zde tedy přiznává, že proroci často hovoří o Jeruzalému jako o duchovní nevěstce a připouští, že nevěstkou může být Jeruzalém, který se odvrátil od Hospodina. Výkladu odpovídá i antický Řím, který "smilnil" tím, že od 1. století uctíval své císaře jako bohy.

Aby Hunt mohl ztotožnit nevěstku s Vatikánem, vykládá "smilnění" jako "nesvatá spojenectví" mezi Vatikánem a ostatními státy, avšak nikterak neuvádí, proč by měly být diplomatické vztahy mezi jednotlivými státy "nesvaté". Opět nerozlišuje mezi Římem, coby hlavním městem Itálie, a Vatikánem, který je na ní nezávislý a je subjektem mezinárodního práva.

Oděna purpurem a šarlatem

Na základě Zj 17, 4 D. Hunt tvrdí, že "nevěstka je oděna do purpuru a šarlatu, barev katolického kléru". Pro podporu svého výkladu cituje Catholic Encyclopaedia, aby ukázal, že biskupové nosí fialový (purpurový) a kardinálové červený (šarlatový) oděv.

Symbolika obou barev je ovšem zjevná – známe přece královský purpur a rudá je krev mučedníků. Huntův výklad je velmi doslovný – zatímco v předchozích výkladech se jednalo o výklad symbolický ("smilstvo" nemělo nic do činění se sexem), zde si Hunt všímá doslovné shody, konkrétního naplnění, podoby oděvů katolického duchovenstva. I kdyby tento doslovný výklad byl správný, i zde se Hunt mýlí.

Dominantní barvou katolického kléru není fialová ani červená, nýbrž bílá. Nejen biskupové a kardinálové, ale všichni kněží a jáhni během katolické bohoslužby jsou oděni do bílého roucha (tzv. alby, od latinského albus, bílý).

Text knihy Zjevení staví do kontrastu purpur a šarlat nevěstky s bělostí nového Jeruzaléma, nevěsty Beránkovy (Zj 19, 8). To ovšem vytváří pro Hunta problém, ze tří důvodů:
  1. Zmínil jsem již, že dominantní barvou katolického kléru je bílá; pokud bychom barvu vykládali doslovně, pak by je bylo třeba ztotožnit s novým Jeruzalémem.
  2. Oděv nevěsty má symbolický význam ("spravedlivé skutky svatých": Zj 19, 8).
  3. Totožnost nevěsty coby nového Jeruzaléma (Zj 3, 12; 21, 2. 10) dává tušit, že nevěstka je starým (odpadlým) Jeruzalémem; tohoto kontrastu se užívá i na jiných místech Písma (Gal 4, 25-26).

Asociace fialové a červené s katolickou církví ignoruje liturgický význam symboliky, kterou tyto barvy nesou – fialová je barvou pokání a pokory, červená barvou krve Kristovy a krve křesťanských mučedníků. Pokud tyto barvy tvoří součást "všedního" oblečení biskupů a kardinálů, pak mají právě tento význam – biskup si má být vědom toho, že jeho služba má být pokorná, jako poslání Ježíše Krista, který se ponížil a byl poslušný až k smrti kříže (Flp 2, 8); kardinál pak, že pro víru v Syna božího má třeba i prolít svou krev.

Užití těchto barev při bohoslužbě také není nebiblické – Bůh přikázal, aby šarlatové (karmínové) barvivo se má užívat při liturgických obřadech (Lv 14, 4. 6. 49-52; Nm 19, 6) a oděv kněží má být z "fialově purpurového, nachového a karmínového jemného plátna" (Ex 28, 4-8. 15. 33; 39, 1-8. 24. 29).

Velké bohatství

Hunt tvrdí: "Janův pohled padl na nevěstčino nepředstavitelné bohatství. Byla ozdobena zlatem, drahokamy a perlami (Zj 17, 4)." Problém tkví v tom, že nehledě na minulost současný Vatikán není fantasticky bohatý. V posledních letech bývá dokonce deficitní a výše ročního rozpočtu Vatikánu je souměřitelná s hospodařením jiných diecézí velkých měst a hospodaření Vatikánu bylo v minulých letech dokonce deficitní. V pohledu na české podmínky opravdu nelze tvrdit, že by katolická církev byla bohatá. Spíše znovu lze poukázat na to, že bohatství se hodí lépe jako charakteristika pohanského Říma a odpadlického Jeruzaléma, ekonomických středisek světa, resp. provincie.

Zlatý pohár

Hunt uvádí: "Nevěstka drží zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství (Zj 17, 4). […] Dobře se ví, že církev vlastní po celém světě tisíce zlatých kalichů." Biblický text sice uvádí slovo potarion, které značí "pohár", jako i na dalších třiatřiceti místech Nového zákona, kde je tam takto přeloženo; Hunt však používá slova kalich, kterého se obvykle užívá ve spojitosti se slavením eucharistie.

Ovšem kalicha katolíci užívají ke slavení večeře Páně, jak Kristus ustanovil (Lk 22, 19-20; 1Kor 11, 24-25), a obvykle se neužívá kalichů zlatých, ale vyrobených z jiných materiálů – mědi, stříbra, skla, keramiky. Zlatých liturgických předmětů se z Hospodinova příkazu užívalo i ve starém Izraeli (Ex 25, 38-40; 37, 23-24; Nm 31, 50-51; 2Kron 24, 14). Hunt opět užívá doslovného výkladu, podle něhož nevěstčin pohár není jednoduše symbolem spojeným s "městem", ale souhrnem skutečných kalichů po celém světě. Podle knihy Zjevení však byl nevěstce dán pohár božího hněvu (Zj 14, 10; srov. 18, 6) – a přiřazovat tomuto biblickému symbolu význam kalicha užívaného při eucharistii je zjevně výkladem překrouceným.

Matka všeho smilstva

Hunt uvádí: "Janova pozornost se obrací k nápisu na nevěstčině čele: Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi (Zj 17, 5)." Tato charakteristika ovšem na katolickou církev sedí zhruba stejně jako ostatní domnělé přívlastky. Hurt uvádí, že důvodem "katolického smilstva" je příkaz kněžského celibátu, který "z kléru učinil hříšníky a nevěstky z těch, se kterými kněží potají žijí."

Kněžský celibát ovšem není nauka, ale záležitost církevní discipliny – a to pouze latinského ritu katolické církve – který nebyl vždy závazný. Celibátní praxe samotná není nebiblická; však i Hunt sám uvádí, že v celibátu žil "velký apoštol Pavel a tento způsob života doporučoval těm, kdo se chtějí zcela zasvětit službě Kristu".

Problémem je zde opět doslovný výklad, který je ovšem absurdní. Smilstvo dcer nevěstky je potřeba vykládat jako shodné se smilstvem jejich matky; proto je také zvána matkou. Tímto "smilstvem" by bylo spíše duchovní či politické "smilnění" nebo pronásledování křesťanských mučedníků (Zj 17, 2. 6; 18, 6). Pokud Hunt uvádí, že smilstvo nevěstky má jiný význam než doslovný, pak není možné, aby smilnění jejích dcer mělo takto doslovný význam.

Prolévá krev svatých

Hunt uvádí: "Jan si potom všímá ženy opilé nikoli alkoholem, ale krví svatých a krví Ježíšových svědků (Zj 17, 6)." Tento text se mu stává důvodem, proč katolickou církev obvinit kvůli brutalitě a zabíjení páchaným inkvizicí, násilné konverzi národů a – dokonce! – nacistického holocaustu!

Nesouhlasím s těmito nařčeními, avšak téma by stálo za samostatný článek. Věrohodnost historických informací a jejich absurditu však implikuje již holocaust zařazený mezi zločiny katolické církve, který není potřeba komentovat. Církev v dějinách mnohokrát odmítla násilnou konverzi jednotlivců i celých národů, jak uvádí i Katechismus katolické církve:

Aby odpověď víry, kterou dává člověk Bohu, byla lidská, musí být dobrovolná; „nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. Vždyť přece úkon víry je už svou povahou dobrovolný.“ „Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a pravdě, takže jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni... To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu.“ Vždyť Kristus vybízel k víře a k obrácení, ale nikoho k tomu nenutil. „Vydal svědectví pravdě, nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli. Vždyť jeho království se neprosazuje údery meče, ale uskutečňuje se svědectvím a nasloucháním pravdě a roste láskou, jíž Kristus povýšený na kříž lidi k sobě přitahuje“ (160).

Svoboda se uplatňuje ve vztazích mezi lidskými bytostmi. Každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a zodpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby, zvláště v mravní a náboženské oblasti. Toto právo musí být občansky uznáváno a chráněno v mezích obecného dobra a veřejného pořádku (1738).

Člověk má právo jednat ve svědomí a svobodě, aby osobně udělal mravní rozhodnutí. Člověk nesmí být nucen, „aby jednal proti svému svědomí. Nesmí se mu však ani zabraňovat, aby jednal podle svého svědomí, především ve věcech náboženských“ (1782).

„Nikdo … nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně.“ Toto právo má svůj základ v samé přirozenosti lidské osoby, jejíž důstojnost jí dává svobodně přilnout k božské pravdě, která přesahuje časný řád. Proto „patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí“. „Jestliže s ohledem na zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v právním řádu státu zvláštní občanské uznání, je nutné, aby bylo zároveň uznáno a zachováno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou svobodu“ (2106-2107).
Pohanský Řím a odpadlý Jeruzalém však odpovídají popisu města zpitého krví svatých a Ježíšových svědků více – protože právě představitelé těchto měst pronásledovali křesťany, původní posluchači a čtenáři Apokalypsy by toto spojení pochopili takto – a nevykládali by místo jako "křesťanský Řím", o němž se jim nemohlo v té době ani snít.

Panuje nad králi země

Jako poslední argument Hunt uvádí: "Konečně, anděl odhaluje, že žena je veliké město, panující nad králi země (Zj 18, 8). Existuje takové město? Ano – a znovu, pouze jedno: Vatikán."

Člověk se ovšem musí leda pousmát: Vatikán nemá moc nad ostatními státy, a v žádném případě nad nimi nepanuje. Během posledních dvou set let dokonce Vatikán po sjednocení Itálie v roce 1870 devětapadesát let existoval pouze jako nestátní subjekt mezinárodního práva, kterému nezbylo vlastní území.

Hunt uvádí, že papežové byli kdysi křesťanskými politickými panovníky. Ano, papež byl hlavou tzv. papežského státu, který vznikl v 8. století jako Patrimonium S. Petri, Dědictví sv. Petra, avšak i existence tohoto útvaru byla v průběhu dějin mnohokrát ohrožena. Papež sice korunoval císaře Svaté říše římské (nikoli antického Říma), avšak de facto nad nimi žádnou moc neměl, a měl-li přece, pak byla velmi omezená.

Opět, pokud připustíme doslovný výklad úryvku ze Zjevení, jak činí Hunt, mnohem spíše než na Vatikán, nejmenší stát na světě, se bude toto slovo vztahovat na pohanský Řím, supervelmoc starověkého světa, který dosazoval územím krále, prokurátory, prefekty a legáty, který uzavíral spojenecké smlouvy s okolními národy.

Hodnocení celé Huntovy knihy

Považuji za Huntovu knihu za velmi problematickou - žánrově se jedná o teorii spiknutí, kterým není záhodno věřit. Český překlad má navíc tu smůlu, že je velmi špatný (zřejmě poloautomatický) a v mnoha větách i citacích (včetně katolických autorů či Katechismu katolické církve) pak nabízí takový smysl, který je oproti zamýšlenému zcela opačný, jako např. zde:

Římský „Nový Katechismus“ vysvětluje, že cílem liturgie, (bohoslužby) je „zavést duše do záhady Krista (mystagogy) a že celá církevní liturgie je záhadou" (kap. 6).

Skutečný text zní Katechismu zní takto:

Liturgická katecheze je zaměřena k tomu, aby uváděla do Kristova tajemství (je totiž „mystagogická“), neboť postupuje od viditelného k neviditelnému, od označujícího k tomu, co je označováno, od „svátostí“ k „tajemstvím“ (čl. 1075).
Text jednak nehovoří o liturgii, ale o liturgické katechezi. Toto poučení o liturgii má uvádět do tajemství Krista (nikoli záhady), sama je mystagogická (ovšem katecheze), tj. pomáhá odhalovat těžko sdělitelnou pravdu o Bohu. Podobných citátů je bohužel Huntova kniha plná a domnívám se, že čtenáři může nenajvýš přinést veliký zmatek.

Související články

9 komentářů:

  1. Lukáš Drexler7. prosince 2007 10:00

    Dobrý den,
    díky za dobrý článek! Nedávno jsem se snažil vznést námitky na některé body Huntových tvrzení na serveru Poutnici.com (článek je zde: http://www.poutnici.com/clanek.php?clanek=375, komentáře - jinak skryté veřejnosti - je možné nalézt zde: http://www.poutnici.com/modules.php?module=komentare&file=komentare&clanek=375&komentar=521), avšak po krátkém čase mi bylo zamítnuto zveřejnit další reakci na komentáře pod článkem a po opětovných dotazech mi nebyl ani sdělen důvod takového jednání. Je k politování, že někteří věřící, kteří se odvolávají na Krista, jsou tak málo schopní naslouchat druhým a raději se drží neověřených pomluv a lživých obvinění.
    Držím Vám palce ve Vašem apologetickém úsilí, máte mé velké sympatie!
    Lukáš Drexler, www.theofil.cz

    OdpovědětVymazat
  2. "Aby odpověď víry, kterou dává člověk Bohu, byla lidská, musí být dobrovolná; „nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli."
    Souhlasím, jenže tento pohled tu vždycky nebyl. Vždyť otázka lidských práv, jako celospolečenský fenomén vznikla až někdy v 18. století. Neříkám, že KC je zodpovědná za holocaust, ale "čarodějnické procesy" také popřít nemůže. A že šlo většinou jen o zkonfiskovaný majetek, a celá církev měla výrazný politický charakter.. ale zpátky k svobodě vyznání -copak ve středověké Evropě si mohl někdo dovolit být ateista? nebo dokonce praktikovat islám?

    "Člověk se ovšem musí leda pousmát: Vatikán nemá moc nad ostatními státy, a v žádném případě nad nimi nepanuje."
    Opět se vrátím do středověku.. Byl to právě papež, který uděloval tituly a byl to papež, kterému se zodpovídala evropská šlechta. Nevládl přímo, ale byl hlavou církve, a církev měla velký vliv v každé evropské zemi.

    Byl bych rád za Vaši případnou reakci, protože křesťan je člověk, který o své víře přemýšlí, a k tomu je dobré znát i názory jiných :-) Ať Vám Bůh žehná,

    Marek H. (mrkvovydzus@seznam.cz)

    OdpovědětVymazat
  3. Otázka tématu lidských práv se objevuje již v 16. století, a to v díle španělského dominikána Bartolomea de las Casas. Ale v zásadě princip tolerance můžeme nalézt např. již u takového Ambrože ve 4. století (jeho korespondence se Symmachem a císařem Theodosiem). Nicméně je nepopíratelné, že v otázce lidských práv se lidstvo za poslední tisíce let vyvinulo, nezapomínejme ovšem na to, že důvody pro rozšíření ideje všeobecných lidských práv jsou motivovány především křesťanskou naukou o člověku coby obrazu božím. Ve středověku měla Evropa do značné míry stále tribální charakter, pro nějž je typické, že je to společnost, která si žádá jednotu v kultu s panovníkem – proto bych to se současnou situací vůbec nesměšoval, neboť to bylo cosi na církvi nezávislé (srov. zavedení principu "cuius regio eius religio" šmalkaldským spolkem v 16. století, na něž katolická církev neměla vliv). Co se týká čarodějnických procesů, tam je to složitější, nicméně panující dezinformovanost je poměrně veliká – v tomto bodu se doporučuji podívat po solidní stávající literatuře. Je důležitější informovat se aspoň nějak... ale i článek na wikipedii Vám napoví, že ony nejsou "jedny" čarodějnické procesy, nebyl jeden jediný druh inkvizice, který by mohl za všechno...

    Co se týká papeže ve středověku: proti Vašemu tvrzení patří příklad Řehoře VII. či Bonifáce VIII., jejichž působení lze naopak chápat spíš jako boj o nezávislost církve na panovníkovi než jako o boj o politickou moc nad ostatními panovníky. Takový Bonifác VIII., v němž lze vidět vrchol politických ambic církve, měl nad ostatními panovníky natolik "navrch", že mu i takový vyslanec francouzského krále Filipa Sličného mohl dát v jeho vlastním paláci facku.

    Pokud křesťan o své víře přemýšlí, je to dobře. Ale pouze pokud se nespokojí s tím, co ho naučilo komunistické školství a je ochotný studovat, studovat, studovat (ta parafráze je pochopitelně záměrná a pro pobavení).

    OdpovědětVymazat
  4. Zdej je velice zajímavé vysvětlení Zjevení Jana. Mrkněte, zní to celkem jasně a přesvědčivě. Pokud je to opravdu pravda, tak se čas nachýlil.
    http://www.freewebs.com/paprsekx/osmykral.htm

    OdpovědětVymazat
  5. Jene, vysvětlení není vůbec přesvědčivé. Nijak nevysvětluje např. to, co se píše v tomto článku, totiž že Babylón těžko ztotožnit s úřadem římského biskupa. A nakonec i onen výklad, že králové ze Zj 17 = papežové není nijak kloudně vysvětlen a stojí zcela na vodě, v tomto případě na představách K. Smolky o papežství a katolické církvi.

    OdpovědětVymazat
  6. Nejsem katolický křesťan,knihu Dava Hunta jsem četl a naprosto s ní nesouhlasím.
    Nevěstka ze Zjevení je ve světle Písma náboženský systém,který bude svádět lidi k duchovnímu smylstvu.Ten systém tu ještě není,ale jeho předzvěst spatřuji v tzv. Ekumeně.Bez urážky ke KC,ale říct že Bůh Bible je identický z Alláhem,je zcestné.

    Přeji Boží požehnání

    Martin R.

    OdpovědětVymazat
  7. Martine,

    domnívám se, že Váš závěr, že ekumena = duchovní smilstvo neodpovídá úplně skutečnosti. Ekumenismus se pořád děje mezi křesťany, kteří vyznávají jednoho Pána, totiž Ježíše Krista. To je odlišná věc od vytvoření jednoho světového náboženství, které by kombinovalo různé prvky jednotlivých náboženství, to ale není ekumena. Co se týče identity Alláha, pak katolická církev nikde oficiálně neříká: to je tentýž Bůh, který se zjevil v Bibli. Alláh ale znamená "Bůh" a nutno říci, že některé znaky, kterými se vyznačuje, mají k "našemu" Hospodinu blízko. Některé naopak nikoli.

    dv

    OdpovědětVymazat
  8. Žel od doby posledního příspěvku do současnosti již uplynulo 5 let. Osobně spatřuji pád Babylona, nevěstky
    ve spojení s pohanskými náboženstvími v duchu Asissi. Není jiného jména daného lidem. Položit rovnítko
    mezi Alláha a křesťanského Boha, i když v arabštině je Alláh také jen bůh, ale Alláh není křesťanský
    Bůh, Allahu akbár - bohu sláva nemá nic společného s křesťanským Bohem. Bojte se Boha, který učinil
    nebe země, moře a studnice vod, vzdejte jemu chválu, neboť přišla hodina soudu jeho. Co se dnes děje v tomto světě - přírodní živly, úpadek morálky lidstva nemá v dějinách lidstva obdoby. Chápu, že pro dnešní katolíky je těžké přiznat, že nevěstka na šelmě je jak ušitá na římsko katolickou církev, ale také platí vyjděte lide můj. O tom, že v popředí dnešní katolické církve je spíš Marie, matka Ježíšova, než ježíš snad není třeba mnoho uvažovat. Jenže v Písmu není nikde zmíněná Marie, že by měla mít úlohu spoluspasitelky a přímluvkyně - není jiného jména daného lidem, ve kterém by mohli být spaseni - takže kdo tady hlásá falešnou nauku? Žena oděná sluncem z 12. kap. Zjevení také nikdy nebyla Marie, matka
    Ježíšova, ale symbolem čisté židovské církve, která očekávala Mesiáše a z níž také Mesiáš vzešel. Chápu, že to přiznat je pro někoho těžké, ale kdo následuje krista, pro toho je to naprosto jasné, kdo je kdo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za Vaši reakci. Mírně mě mate, že hovoříte o svých názorech nebo dojmech, méně pak už o realitě, nehledě na argumentaci. Článek ukazuje, že nelze ztotožnit babylónskou nevěstku ze Zj s katolickou církví, pokud tvrdíte opak, musíte to něčím podložit. V sekci o Marii byste se pak dočetl, že Váš dojem, že v popředí současné katolické teologie je Maria a nikoli Ježíš, je chybný a nepravdivý – to ukazují ostatně jak současné dokumenty, tak praxe. Ani katolická exegeze nepopírá, že Zj 12 hovoří o církvi, historicky se však nejedná o jediný výklad této pasáže. Rád s Vámi budu diskutovat, ale prosím o nějaké konkrétnější argumenty než domněnky, které uvádíte. S pozdravem DV

      Vymazat

Velmi se těším na Váš komentář.