Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Co církev rozumí pojmem tradice

Domnívám se – podnícen také jedním dotazem –, že je potřeba doplnit představu o tradici, tak jak se vyvíjela v církvi a jaký je opravdový obsah tohoto slova.

Raná církev

Příklad prvních křesťanů je pro nás velmi důležitý a možná nám také pomůže osvětlit úlohu, jakou právě tradice, paradoxie, předávání víry měla v rané církvi – o to spíše, že před koncem 2. století rozhodně nemůžeme hovořit o biblickém kánonu – nejstarší svědectví soupisu posvátných křesťanských spisů (které se ovšem nekryje s pojetím našim) je tzv. Muratoriho zlomek, datovaný do let 170 až 180. Stále tu tedy zbývá období delší než století, kdy vlastně církev nedisponovala Písmem v našem slova smyslu vedle jakési další tradice, ale kdy kázání společně s vyučováním, jehož původ byl u Krista a u apoštolů, toto podání víry, tradici, vytvářelo.

Tuto tendenci vidíme u Pavla, který se snaží věrně předat to, co sám přijal od Pána a druhých apoštolů a co sám předkládá s Pánovou autoritou – Pavel vlastně není pouze tím, kdo Krista káže, ale sám Kristus se projevuje v jeho kázání (není to tedy pouze kázání o Kristu, ale kázání Krista; srov. 1Kor 11, 23n.; 15, 1n.). Vedle toho také vidíme, že Pavel aplikuje přijaté učení podle situace a učí sám a toto učení nepředkládá jako Pánův příkaz (srov. 1Kor 7, 10-12. 25. 40). Myslím, že je celkem zřetelné, že v předávání víry existuje v apoštolské době určitá hierarchie tradovaného učení – jedno pochází od Pána a je neměnné, druhé je jeho aplikací na konkrétní situaci a může podléhat změně. Tyto stopy můžeme vidět i v dalších spisech Nového zákona, zvláště těch pozdějších, kdy autoři těchto spisů aktualizují Pánovo učení s ohledem na konkrétní potřeby své církve.

Ve 2. století přichází velká krize tohoto pojetí tradice, neboť generace apoštolů a jejich žáků je již po smrti, další služby charakteristické pro církev 1. století, jako proroci a charismatičtí učitelé pomalu mizí. Jednotlivé církevní obce jsou rozesety po celé římské říši a nelze hovořit o tom, že by existovalo nějaké „centrum“, které by rozhodovalo v případě neshod. V tomto období je tedy zapotřebí nalézt kritéria, podle kterých lze určit, zda je ta či ona nauka autentická, či nikoli – víme o množství gnostických, dokétistických a jiných škol, které evangelium v původní ryzosti neuchovaly. Prvním z kritérií, které církev začne používat, je princip apoštolské posloupnosti – řada ustanovení biskupů, která je spojuje s apoštoly, kteří tuto víru, vyučovanou Kristem, znali (srov. 1Klem 42–44). Druhým kritériem je pak odkaz na obecně oznávané autority, např. apoštola Pavla (srov. Polykarp, Filipanům 3, 2), apoštolské žáky, např. Papiáše (např. Eusebius, Církevní dějiny III, 39, 3-4), nebo na tzv. „pravidlo víry“ (regula fidei, Aristeas, Apologie 15, 2).

Na konci 2. století je ale potřeba tato kritéria přehodnotit, zvláště v souvislosti s velkým nárůstem vlivu gnostických učení a markionismu. Lyonský biskup Irenej († kolem 200) postaví proti těmto neautentickým výkladům evangelia v té době se pomalu formující kánon Písma, zvláště čtyř evangelií, které církev přijímá jako autentické. Zároveň ale vidí, že je potřeba tento kánon, stanovený církví, něčím podložit, ukázat, že obsahuje plnou a autentickou apoštolskou tradici a že tato apoštolská tradice víry je v církvi autenticky vykládána. Toto kritérium předkládá jednak v seznamech nepřerušené posloupnosti biskupů důležitých církevních obcí (srov. AH III, praef.; 1, 1; 2, 1–4, 1), jednak v dokonalém souladu mezi „pravidlem víry“ apoštolských církví (jejichž seznam biskupů předkládá) a jejich výkladu Písma; tito biskupové, podle něj, přijali charisma veritatis, charisma pravdy (AH IV, 26, 2).

Podobný názor nalézáme i u dalších církevních autorů přelomu 2. a 3. století, Tertulliana a Klementa Alexandrijského, kteří v zásadě sledují směr nastíněný Irenejem. Tento postoj církve měl za cíl ochránit její nauku proti heretikům, gnostikům, markionitům a dalším skupinám, které si nárokovaly výklad Písma založený buď na své osobní interpretaci, či na výkladu získaných z tajných tradic apoštolů, které zůstaly církvi neznámé. Církevní autoři proto hledali taková kritéria, která by zaručila, aby výklad Písma byl nadále v církvi autentický, aby církev mohla čerpat z moci a pravdy božího slova, které se v církvi předčítalo. Tato obhajoba tradice tedy nestála proti Písmu a jeho výkladu, ale naopak, byla jeho garantem. Z této doby se vlastně až dodnes dochoval princip, že garantem a nositelem autentického výkladu Písma je církev a její biskupové, vyučující evangeliu – neznamená to, že by nikdo jiný Písmo nemohl vykládat správně, ale biskupové mají za úkol uchovávat výklad Písma v církvi neporušený, autentický, v souladu s učením apoštolů – a to je nakonec celé místo tradice.

Tradice a tradice

V témže období ale církev začala řešit ještě jednu otázku – vedle naukového obsahu víry existuje v církvi také určitá praxe, zvyklosti, pořádek bohoslužby a podobně. Mají tyto tradice, které si jednotlivé církevní obce uchovávají, stejnou hodnotu, jako tradice výkladu Písma a jeho nauky? Již zmiňovaný autor, Tertullianus, vysvětluje, že tyto tradice (v množném čísle na rozdíl od apoštolské tradice zmiňované prve) nemají základ v Písmu, ale tvoří součást zvyklostí v církvi a mohou být vysvětleny pouze rozumově (de corona 3-4). Z této doby se nám také dochovala nejstarší sbírka církevního „zákonodárství“ a bohoslužebných zvyklostí, která je známá jako Traditio apostolica („Apoštolská tradice“), v níž nalezneme velmi staré předpisy, které církev považovala v této době za závazné, ačkoli netvoří součást Písma, ale přesto jsou pro její život důležité. Jedná se zároveň o nejstarší doklad liturgické modlitby, která se dodnes v mnoha církvích používá při svěcení biskupa. Normou tedy zůstává apoštolská tradice, která se týká nauky, vedle ní se začínají ustalovat, fixovat v církvi zvyklosti, které reagují na jednotlivé podmínky, v nichž církve žijí.

Příkladem takovýchto rozdílných tradic, které současně v církvi existovaly, je datum slavení Velikonoc. V Malé Asii bylo zvykem slavit Kristovu smrt a vzkříšení v den, který odpovídal 14. nisanu a židovským zvyklostem v oblasti, v mnoha ostatních částech církve bylo ale zvykem Velikonoce slavit neděli po 14. nisanu (srov. Eusebius, Církevní dějiny V, 24, 2-6). Tyto zvyklosti se zachovaly z velmi raných dob křesťanství, pouze byly rozdílné. Křesťané cítili potřebu největší událost spásy slavit ve společné datum, kvůli němuž na konci 2. století vypukl spor. Církev nakonec přijala jediné datum slavení Velikonoc, a od této doby je součástí jejich zvyklostí-tradice, že se Velikonoce slaví v neděli po prvním jarním úplňku. Není to ustanovení, které by bylo možné nalézt v Písmu, ale jedná se o zvyklost církve, ustavenou z praktických, rozumných důvodů. Církev (a nejen katolická) na tomto datu lpí až dodnes a důvod, proč se této tradice drží, je, aby se uchovala jednota církve.

Podobný spor pak začal vznikat v polovině 3. století, a notně se rozbujel v průběhu století čtvrtého, mezi církví v severní Africe a v Římě. Africká církev byla zvyklá neuznávat křty heretiků, ačkoli jejich víra ohledně křtu mohla být shodná; na rozdíl od nich praxe římské církve byla tyto křty uznávat, ať už křtil kdokoli. Celý tzv. donatistický spor měl ještě širší rozměr, avšak pozoruhodné je, že obě strany stavěly jako argument pro svůj názor biblický verš – a o co víc, tentýž verš:

Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat (Flp 1, 18).

Tento spor rozdělil africkou církev na celá staletí (církev mimo Afriku vyznávala shodnou víru spolu s římskou církví), církev sice svolala o této otázce několik provinčních synod, z nich nejvýznamnější roku 411 v Kartágu, při nichž byl názor donatistů, neuznávající křty heretiků, zavržen jako neslučitelný s křesťanskou vírou, ale církev se při tomto sporu sjednotit nedokázalo (problém zanikl až v okamžiku, kdy bylo křesťanství v severní Africe smeteno v 7. století islámem). Zde jsem chtěl však poukázat především na to, že obě strany používaly při řešení problému téhož biblického citátu pro prosazení vlastního názoru.

Přesto v mnoha dalších otázkách zůstává třeba ještě dlouho nerozhodnuto, panuje nejistota, nebo existuje v církvi vícero názorů či zvyklostí, které nejsou na překážku. Například alexandrijský učenec Órigenés na začátku 3. století ve svém spisu de principii hned zkraje uvádí, že se chce věnovat pouze otázkám, kde neexistuje jasné „pravidlo víry“ a je tedy možné o nich svobodně diskutovat a hledat možná řešení. V takovýchto otázkách tedy nebyl vlastní názor problémem až do chvíle, kdy církev v nějaké historické situaci musela vyřešit vzniklý spor a definitivním způsobem o něm rozhodla, ať se to týkalo otázek disciplinárních a zvyklostních, či otázek naukových.

Nové rozměry tradice – 4. století

Velkou krizí pro církev byly naukové neshody o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém v průběhu 4. století. Církev je okolností „přinucena“ najít nové nástroje v hledání autentické pravdy a rozhodování o těchto otázkách – tímto „nástojem“ se staly provinční synody, shromáždění biskupů určité oblasti, a ekumenický koncil, shromáždění biskupů z celého světa. Prvním takovým ekumenickým koncilem byl koncil, který se sešel v roce 325 v Nikaji, aby rozhodl v otázce nauky vyučované alexandrijským knězem Ariem, který učil, že Syn není věčný jako Otec, není mu rovný, existoval čas, kdy neexistoval. Více než tři sta biskupů tehdy přijalo právě proti Ariovi vyznání víry, dnes známé jako Niceské a které dodnes tvoří (pod názvem Nicesko-konstantinopolské) vyznání víry, společné v podstatě všem křesťanům. V tomto vyznání koncil užil i obratů, jichž Písmo neužívá, aby vyjádřil víru církve. Jedná se vlastně o první historický okamžik, kdy církev překročila původní pojem tradice, jak jsme o něm hovořili, protože svou nauku upřesnila nad rámec přijaté tradice, kterou Irenej nazýval tradicí apoštolskou (tedy to, co církev přijala od apoštolů). Až doposud tvořila tradici pouze ochrana autentického výkladu Písma v souladu s „pravidlem víry“, avšak nyní se součástí této tradice stává i vyznání, že Syn je „jedné podstaty z Otcem“, což je tvrzení, které v Písmu nenalezneme, avšak podle biskupů v Nikaji tento výraz (v řečtině homoúsios patri) vyjadřuje přijatou víru lépe než tradiční teologické výrazy (srov. Athanasios, ad Afros, 6).

Přibývá nám tak v dějinách církve nové kritérium autentické víry, církev začíná používat další autoritu, nejprve tedy rozhodnutí Niceského koncilu. Biskupové se tak stávají nejenom dědici a garanty apoštolského učení, ale pro uchování ducha apoštolské tradice k ní přispívají i svým učením. Asi nejvýraznějším příkladem je dílo Basila z Césareje z poloviny 4. století o Duchu svatém, v němž vykládá tradiční církevní nauku a zároveň prohlubuje vědomí, že Duch svatý je Bohem o nic méně než Otec a Syn proti těm, kteří tvrdili v oné době opak, natolik, že toto dílo výrazně přispělo k rozhodnutí 1. konstantinopolského koncilu v roce 381, který (mj.) upřesnil církevní učení o Duchu svatém. Basil používá ve svém díle jako argumentů zvyklostí jeho církevní obce, znění křestního vyznání, jehož se v Césareji užívalo – bohoslužebný či modlitební úzus pomáhá církvi vytvářet a upřesňovat její věrouku (lex orandi – lex credendi). Basil ukazuje, že bohoslužebné zvyklosti jeho církve jsou starobylé a domnívá se, že by bylo chybou tyto formulace modliteb užívaných při liturgii rušit či zakazovat, tvoří-li pro nás pojítko s dobami mnohem bližšími apoštolům než je ta naše. Tato modlitební vyznání, jichž Basil užívá, pak pomohla všeobecné církvi lépe rozpoznat, kdo je Duch svatý, na základě vlastních liturgických zvyklostí, ačkoli pro ně neexistuje v Písmu sám o sobě jasný výklad – ve světle této modlitební praxe, přijaté z minulosti, církev může nalézat více světla v jednotlivých biblických pasážích.

Další svědectví křesťanského Východu

Po Basilovi používá mnoho řeckých církevních Otců jako biblický odkaz na psanou a ústní tradici 2. list Soluňanům:

„Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem (2Sol 2, 15).

a někteří z nich, jako např. Řehoř z Nazianzu (or. 31, 26-27) hovoří přímo o tom, že vývoj církevní nauky a dogmatu je možný.

Jan Damašský, autor 7. a 8. století, je autorem spisu O pravé víře (De fide orthodoxa), která završuje určitým způsobem teologické poznání křesťanského Východu prvních 700 let a shrnuje je do tohoto stručného pojednání o základech víry. Hned v úvodu přitom říká, že

přijímáme, uznáváme a uctíváme to, co nám bylo předáno prostřednictvím zákona, proroků, apoštolů a evangelistů, a nehledáme kromě těchto věcí nic dalšího (de fide I, 1).

Zároveň však pojednává i o otázkách, pro něž v Písmu nenalézá argumenty, např. o staré křesťanské tradici modlit se směrem k východu, pro kteroužto zvyklost nalézá potom oporu v Písmu, ačkoli to samo neříká: „Modlete se obráceni k východu.“ Na závěr však dodává:

Toto je nezapsaná tradice apoštolů, ve skutečnosti mnoho věcí nám apoštolové předali, aniž by je zapsali (de fide IV, 12).

Pro křesťanské autory tedy církevní tradice nestála v rozporu s Písmem, ale vždy ji považovali za součást víry, kterou církev přijala dávno před nimi a která sahá až k církvi apoštolů.

Vývoj na křesťanském Západě

Na Západě je to Augustin, kdo přisuzuje zvyklostem, které se vyskytují obecně v církvi, apoštolský původ (podobně jako na Východě Basil; srov. de bapt. II, 7. 12; V, 17, 23; 23, 31; de Gen. ad lit. I, 10, 20). Dále se promýšlejí kritéria, jak rozlišit autentické podání víry od podání neautentického a nepřijatelného. Pro pojetí tradice, zvláště na Západě, bude mít největší vliv přínos Vincence z Lérinských ostrovů. Podle Vincence není výklad Písma bezproblémový (jak ví každý, kdo Písmo čte a studuje), ale často je nejednoznačný. Písmo vždy stojí podle něj jako text nad tradicí (comm. 2, 1-2), ale kvůli nejednoznačnému výkladu je potřeba uchýlit se někdy právě k tradici (tamtéž 2, 2). Tradice sama se ovšem představuje ve více podobách a každá nemá stejnou hodnotu (jak jsme mimochodem viděli výše). Proto jako autentickou tradici definuje

to, čemu se věřilo kdekoli, vždy, ode všech (id teneamus quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est; tamtéž, 2, 3).

Tato tři kritéria, totiž všeobecnost, starobylost a souhlas (universalita, antiquitas, consensio) nejsou stavěna na roveň. Nemůže-li církev rozhodnout v aktuální situaci diskutovanou otázku většinou církví definitivním způsobem (ubique), je potřeba uchýlit se k církevní tradici (semper, v níž hrají nejdůležitější úlohu než hlasy jednotlivých církevních otců, či později teologů či biskupů, koncily (ab omnibus). Protože pak některé problémy nemůže vyřešit ani argument na základě tradice, vidí Vincenc, že je možný vývoj církevní nauky na základě dalšího hledání a rozlišování (tamtéž, 23, 28).

Toto pojetí tradice a odvolání se na ni jako na autoritu přetrvá v křesťanské teologii po celý středověk, na křesťanském Východě bez problémů až dodnes, až do 16. století, kdy protestantští reformátoři začnou prosazovat Písmo jako jedinou autoritu, sola scriptura. Podle Luthera stojí proti sobě Písmo a tradice stejně tak jako evangelium a církev, slovo boží a slovo lidské. Ani protestantští reformátoři však nezavrhují tradici, která je založena na Písmu. V celé diskusi také církev řešila místo tzv. učitelského úřadu církve (lat. magisterium) ve vztahu k Písmu a tradici. Tridentský koncil rozhodl, že jediné evangelium je přítomno v Písmu a v tradici, které je potřeba mít ve stejné úctě. Jako kritéria pro rozlišení autentické apoštolské tradice od tradic lidských pak užívá apoštolskost, všeobecnost a kontinuitu těchto nauk. Tridentský koncil také výslovně uvádí, že nositelé církevního úřadu, totiž biskupové, hrají při výkladu Písma v církvi aktivní úlohu.

Jak uvádí později i 2. vatikánský koncil, tradice a Písmo nestojí proti sobě, ale obojí pramení z jediného zjevení božího. Biskupové ve svém poslání vyučovat, mají zvláštním způsobem za úkol střežit integritu a autenticitu výkladu Písma a zároveň jej hlásat s ohledem na současnou dobu: vždyť slovo boží je živé. Nebylo by to možné bez Ducha svatého, který uvádí věřící do veškeré pravdy (srov. Jan 16, 13), který v nich přebývá (srov. Řím 8, 9. 11; 1Kor 3, 16), který dopřává, aby v nich přebývalo slovo Kristovo (srov. Kol 3, 16).

* * *

Viděli jsme tedy, kterak se v církvi a zvláště v jejích raných dobách vyvíjí pojetí tradice, jaký byl a je její význam: v tomto smyslu hovoří katolická církev o tradici, která ovšem zůstává ve službě živému božímu Slovu a životu samotné církve. Není tak možné stavit tradici proti Písmu, je také potřeba rozlišovat jednotlivé tradice, které se v rámci církve objevují – ne každá má stejnou hodnotu, ne každá musí být autentická. Právě autenticitu jednotlivých zvyklostí a podání církev zkoumá, a proto také některé z nich označuje za neautentické, za ty, které jsou v rozporu s evangeliem – tato rozhodnutí se pak stávají sama součástí tradice.

Pak už ovšem nastupuje další otázka, totiž je-li církev „sloupem a oporou pravdy“ (1Tim 3, 15), jak praví Písmo, chce-li jako „nevěsta“ (Zj 21, 2) naslouchat svému Ženichovi, hlásat jej pohanů, věřit mu (srov. 1Tim 3, 16), uchovat tuto jeho víru na zemi, než přijde (srov. Lk 18, 8). Pokud chápeme, že pastýři církve (srov. 1Pt 5, 2) se mají starat o své stádo, do jehož vnikají draví vlci, kteří je nešetří, lidé vedoucí scestné řeči, aby učedníky strhli na svou stranu (srov. Sk 20, 28-30), pak není nutné je stavit proti božímu Slovu, stavět je proti evangeliu, podezírat je a priori z toho, že jejich snaha uchovat svěřený poklad víry mocí Ducha svatého, který v nich přebývá (2Tim 1, 14), má zavádět na scestí a je pouze ďábelským šálením. Jsem přesvědčen, že autentická tradice nestojí proti Písmu, jsem přesvědčen, že se mu nestaví ani autentická služba v církvi, že je třeba na ně hledět prvořadě jako na touhu hledat a nalézat v Duchu Kristově pravdu, boží slovo (srov. Jan 17, 17).

2 komentáře:

  1. Dobrý den,
    poznámka mimo diskuzi - máte tam drobný překlep před nadpisem Tradice a tradice:
    "výklad Písma v církvi neporučený" má být jistě "neporušený"
    A potom úplná maličkost "Jedná se vlastně o první historických okamžik," tj. "historický"
    :-)
    Děkuji za Vaši mravenčí práci s tímto webem, je to neocenitelný ucelený zdroj informací.

    S pozdravem

    Ralf Mošt

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.