Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Uvítání

Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte. 1 Petr 3,15 Ježíš se zvedl a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ Jan 8,7

Milí přátelé, rád bych Vás přivítal na těchto stránkách. Jejich obsah se má zabývat vztahem katolické církve a biblického křesťanství a snaží se odpovědět na různé námitky a obvinění vůči katolické církvi, kterých je i na českém a slovenském internetu poměrně hodně. Rád bych proto v krátkosti představil základní body víry katolických křesťanů a potom se také věnoval obhajobě vůči některým obviněním, které lze zaslechnout. Na těchto stránkách máte možnost také další námitky vznášet. Zastání se, obhajoba – apologie – má ještě dnes toto slovo a tento způsob rozmluvy místo? Dvoutisícileté dějiny církve nám ukazují mnoho autorů, kteří se cítili zavázáni odpovědět na námitky vůči své víře a své církvi, které považovali za nespravedlivé – jmenujme jen velké apologety 2. a 3. století, Athenagoru, Theofila z Antiochie, Justina a Tertulliana, a velkého anglického apologetu století předminulého, kardinála Johna Henryho Newmana. Dnes běžnější formou je však dialog. Ani ten nemá však jiného účelu než poznat názory druhého, konfrontovat je s názory svými a s pravdou, k níž lze stále přicházet. Tato pravda pak samozřejmě může a má být objevná i pro stranu, s níž se diskutuje. V době plné výkřiků a sloganů však někdy nelze než se zastavit a zastat se toho, co je drahé, co je správné a co je pravdivé. Nechci nasazovat konfrontační tón, ale chci se zastat evangelia, které si nezaslouží, aby se po něm šlapalo a plivalo. Chci pozvat k rozhovoru zvláště ty bratry a sestry křesťany, kteří nepovažují katolickou církev za křesťanskou nebo ji nazývají „polovičním křesťanstvím“ či dokonce „jiným“ či „nekřesťanským náboženstvím“. Rád bych spolu s nimi otvíral Písmo a nechával promlouvat skrze jeho stránky Kristova tajemství a Boží sebesdílení. Rád bych osvětlil ty body katolické víry, které jim připadají jako urážka křesťanství. Chci přizvat každého, kdo hledá Pravdu nebo Boha s čistým srdcem, a touží po poznání Slova, které se v Ježíši Kristu stalo člověkem. Na závěr tohoto „úvodníku“ musím dodat, že tyto stránky nemohou pro svou povahu a omezený čas a schopnosti autora jednotlivých příspěvků vyčerpávajícím způsobem vyložit nauku evangelia a katolické církve. To je již úkol specializovaných publikací, které jsou v celkem dobré míře k dostání. Zde se zabývám pouze několika bodů v Ježíšově učení a života církve a mohu poskytnout pouze poukaz na relevantní informace.

Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen. (Řím 16,27)
Pán ať vám žehná.

47 komentářů:

  1. Dobrý den.
    Přečetl jsem si Vaš článek o papežské neomylnosti, kde je psáno, že tato se vztahuje jen na vyhlášení v otázkách víry a mravů učiněná slavnostním způsobem. Chci se zeptat, co v případě otázek mravní nebo věroučné povahy, které nebyly vyhlášeny slavnostním způsobem, ale jsou pravidelně učena (např. bioetické otázky - Humane vitae ap., jakou pak mají taková vyjádření závaznost (např. z hlediska mravního - hřích?) a jakou platnost (z hlediska objektivní pravdivosti). Mě osobně ani tak nezajímají odpovědi na tyto bioetické otázky jako spíše na toto: dozvěděl jsem se, že v minulosti byl papežským učitelským úřadem rozhodován spor jestli v případě, že (hypoteticky) Bůh někomu jasně sdělí svoji vůli ohledně mravně nelišného předmětu nebo výběru ze dvou dober (např. povolání ke kněžství) a tento člověk Boží vůli odmítne, tak dle učení Církve to je sice blíže nespecifikovaná závažná věc, ale není to (těžký) hřích. Toto ale nebylo pravděpodobně nikdy vyhlášeno slavnostním způsobem, ale pouze papež zde hrál roli jakéhosi arbitra mezi dvěma krajními teologickými proudy. Chtěl bych se proto zeptat jakou takové vyjádření má závaznost a platnost (z hlediska pravdivosti a možnosti se na to spolehnout).

    Děkuji. S pozdravem a přáním všeho dobrého Kosinka

    OdpovědětVymazat
  2. Ohledně teologické valence papežské neomylnosti v případě např. Humanae vitae nepanuje doposud konsensus. Na jedné straně mají podobné dokumenty jistou autoritativní hodnotu pro toho, kdo se chce nechat řídit pastýři církve, tj. učitelským úřadem církve, na straně druhé nikde není řečeno, že je to definitivní rozhodnutí v dané otázce. V případě historického sporu mezi rigoristy a laxisty v novověku papež spor ukončil nikoli z dogmatických důvodů, ale kvůli tomu, že tato diskuse přestala být pro církev plodnou (nejde o jedinou otázku, v níž bylo takto rozhodnuto). Rozhodnutí bylo dle všeho výhradně disciplinární a týkalo se prvořadě vědecké teologické diskuse na univerzitách. Otázka tedy nebyla rozhodnuta a v církvi existuje možnost klonit se k tomu, či onomu názoru (a ona diskuse již vychladla, tedy ji v zásadě nikdo nevede, ale nejsem morální teolog, jehož byste se musel na příslušné detaily zeptat).

    Na závěr bych Vás jen poprosil, abyste komentáře, poznámky a dotazy k tomu, co se zde již probírá, řadil pod příslušný článek, v tomto případě by to byl onen o papežské neomylnosti. Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  3. Zaujalo mě, že papež má pravomoc takto zasahovat do akademického světa. Jak je to přesně se vztahem papeže a vědců pracujících na katolických teologických fakultách? Jsou ještě nějaké postupy, jak papež může vstupovat do práce teologů na univerzitách? Proč by měli teologové pracovat na objednávku katolické církve, tedy řídit se tím, co papež považuje či nepovažuje za plodné?
    Anna

    OdpovědětVymazat
  4. V současné době tyto vztahy popisuje dokument Sapientia christiana, vydaný roku 1979. Onen historický problém, o němž se tu před dlouhou dobou psalo, rozděloval zcela zásadním způsobem církev: ta se přitom k otázce nijak nakonec závazně nevyjádřila. Šlo v zásadě o to, že hlavy začaly být natolik horké, že bylo zapotřebí je nějak zchladit: tento teologický problém jedné epochy pak pro další nebyl již aktuální.

    Teolog učící na katolické teologické fakultě je katolický teolog a je tam poslán, aby učil katolickou teologii. Proto mají katolické teologické fakulty vedle děkana ještě tzv. velkého kancléře, obvykle místního biskupa, který garantuje, že se na oné fakultě učí katolická teologie. Pokud někdo učí v rozporu s ní, pak mu církev, která garantuje věroučný obsah výuky na této škole, tuto možnost učit může odebrat.

    Disciplinární autoritu má ovšem nad sebou každý pedagogický a vědecký pracovník nejenom v církvi: každý nějakým způsobem někomu zodpovídá za to, čemu se při výzkumu či výuce věnuje. Nad postupem církve se pak není potřeba podivovat.

    OdpovědětVymazat
  5. Pracovníci ostatních fakult podléhají akademickým (voleným) orgánům.
    Vědci jiných oborů mají velkou svobodu, na čem chtějí pracovat. Seženou-li si na výzkum prostředky, nic a nikdo jim nebrání zkoumat.
    Pokud katolický teolog nesdílí v některé oblasti názor své církve nebo jenom chce zkoumat něco jiného než po něm chce církev, octne se na dlažbě (dnes spíše na nějaké nekatolické teologické fakultě). Není to škoda? Dialog a konfrontace různých pohledů jsou přece pro vysokoškolské vzdělání velmi důležité.

    OdpovědětVymazat
  6. Ale vždyť to, co jsem napsal, neznamená, že by katoličtí teologové svobodu, na čem coat, neměli. Historický případ s novověkými morálními teology zde byl mimochodem zmíněn ve vztahu k papežské neomylnosti (totiž jako případ, kdy uplatněna v žádném případě nebyla). Oba bychom si případně onen historický problém museli nastudovat – detailními informacemi k danému případu v současné chvíli nedisponuji.

    Katolický teolog může zkoumat, co chce: výzkumu se pochopitelně svoboda nebere (pokud hovoříte o konkrétním případu, pak jej zmiňte, v obecné rovině nevím, nač narážíte). Katolické teologické fakulty mají pak stejné akademické orgány jako ostatní fakulty, spolu s ostatními podléhají univerzitě apod. Jedním z úkolů katolického teologa je mimochodem také kriticky zkoumat otázky, k nimž se církev vyjadřuje a má právo a povinnost se v určitých záležitostech ozvat: katolická teologie v současné podobě stojí nakonec z velké části též na univerzitní tradici disputace a diskuse.

    OdpovědětVymazat
  7. Asi jsem vám špatně porozuměla. Nevycházím z nějakého konkrétního příkladu. Obsah popisovaného sporu mi také nepřijde podstatný. Jenom mě zaujalo, že někdo vnějším nařízením ukončuje diskusi v akademickém prostředí, protože ji nepokládá za plodnou.
    Pořád si nejsem úplně jistá, jak to na katolických fakultách funguje. Rozumím vám správně, že pohybuje-li se katolický teolog v mantinelech nějak definované katolické věrouky, může se zabývat, čím chce? Překročí-li ale hranice katolické věrouky, musí z katolické fakulty odejít?

    Nechci vás nijak napadat, jenom mě zajímá,jak to je. Rozumím tomu, že církev cítí zodpovědnost, co se faráři na teologické fakultě naučí.

    Anna

    OdpovědětVymazat
  8. Diskuse, o níž byla řeč (ona historická), překračovala akademický prostor, neboť jejím výsledkem bylo, že se zastánci opačné teorie začali exkomunikovávat, což překračuje kategorie akademického světa. Na první otázku (svoboda bádání) odpovídám ano, na druhou otázku (překročil–odejít) nelze jednoznačně odpovědět, neboť je otázka, v jak závažné věci se tak děje: případy, kdy k tomu došlo, jsou a nejsou řídké. Ani já to neberu jako útok, chápu, že diskusní systém pod články zde na bloggeru není zrovna šikovný a porozumění nenapomáhá. Díky.

    OdpovědětVymazat
  9. Diskuse, o níž byla řeč (ona historická), překračovala akademický prostor, neboť jejím výsledkem bylo, že se zastánci opačné teorie začali exkomunikovávat, což překračuje kategorie akademického světa. Na první otázku (svoboda bádání) odpovídám ano, na druhou otázku (překročil–odejít) nelze jednoznačně odpovědět, neboť je otázka, v jak závažné věci se tak děje: případy, kdy k tomu došlo, jsou a nejsou řídké. Ani já to neberu jako útok, chápu, že diskusní systém pod články zde na bloggeru není zrovna šikovný a porozumění nenapomáhá. Díky.

    OdpovědětVymazat
  10. Pokud tomu správně rozumím, podstatou rozporu mezi katolickou vírou a protestantismem je spor o to, zda učení katolické církve navíc k Bibli je od Boha či není. V Novém zákoně je kromě jiného zmiňováno poslání apoštolů učit národy a od toho odvozuji, že katolická církev je skutečně ta pravá. A podle mých zkušeností je velmi živá v projevech lidí, kteří ji žijí. Prosím o upřesnění nebo případně opravení této podstaty. Děkuji za Vaši odpověď.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážená Lenko, děkuji za Váš dotaz. V zásadě opravdu lze říci, že protestantská reformace reagovala kriticky na projevy soudobého života církve – které jsou nakonec vždy zatíženy lidským hříchem, tedy projevem života živých lidí – a rozhodla se vyřešit tento problém striktním návratem k jediné autoritě Písma, kdežto katolická církev vždy trvala na tom, že zde je vždycky někdo – nástupci apoštolů – kdo garantuje autenticitu evangelního poselství, jak se v té či oné době podává. Více k tématu v sekci Bible a tradice, případné další dotazy či upřesnění zodpovím u jednotlivých článků. S pozdravem dv

      Vymazat
  11. Dobrý deň. Chcel by som Vám vyjadriť poďakovanie za tieto stránky. Našiel som tu množstvo odpovedí na moje otázky. A predsa by ma zaujímal Váš postoj na jednu vec. Ide konkrétne o preukazovanie úcty k pápežovi. Ale nie hoc akej úcty, ale konkrétne o bozkávanie nôh. Ktoré v svojom 27 bodovom zozname "Dictatus Gregorii papae" zaviedol pápež Gregor VII v roku 1075. Pozadie tohto jeho 27 bodového diktátu poznám. Išlo v ňom o boj so svetskou mocou konkrétne cisárom Henrichom, ktorý zasahoval do vecí cirkvi, vymenuvával sám biskupov a rozdával duchovné hodnosti.Čo určite správne nebolo. A tak dal pápež Gregor VII. dosť jasne najavo, že svetskí vladári sú podriadení pápežovi a preto musia pápežovi na znak úcty bozkávať nohy. Tento zvyk pretrval aj medzi kardinálmi, ktorí pri zvolení nového pápeža mu preukazovali úctu pobozkaním prsteňa na ruke a pobozkaním nôh. Pokiaľ dobre viem tak tento zvyk bol zrušený pápežom Jánom XXIII. pri jeho uvedení do úradu roku 1958. Ale predsa sa stovky rokov praktizoval a pápeži si nechali prejavovať úctu bozkaním svojich nôh. Pápeži zastávajú Petrov úrad. A samotný Peter v skutkoch apoštolov 10:23-26 keď sa mu Kornélius vrhol k nohám a hlboko sa mu klaňal ( iný preklad hovorí že ho vzýval ) mu hneď na to odpovedal : vstaň, veď aj ja som len človek. A pri bozkávaní nôh ide tiež predsa o poklonu, bez nej bozk nieje možný. Nejde teda o nebiblický prejav úcty človeku, ktorá vlastne ani človeku nech je to aj samotný pápež nepatrí? Veď Peter Kornéliusa hneď napomenul aby vstal, ale pápeži po stáročia túto úctu prijímali. Zaujímal by ma Váš názor na tento "problém". Či bolo podľa Vás v poriadku, že si pápeži nechávali bozkávať nohy.Veľa názorov na tento "problém" som nenašiel, resp. skoro žiadne a pritom ide podľa mňa o dosť vážnu vec, preto som si dovolil osloviť Vás. Za odpoveď Ďakujem, s pozdravom Andrej

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý Andreji,

      díky za Vaše podněty k Dictatu papae a úcty projevované papeži obecně. Teze č. 9 Dictatu, podle níž „pouze papeži smějí světská knížata líbat nohy“, je pro nás dost nepochopitelná a je jistě dobře, že tento projev ceremoniální úcty byl zrušen. Já sám chápu daný požadavek jako dobově podmíněný a daný bojem Řehoře VII. za svobodu církve. To je totiž ve skutečnosti hodnota, o níž tento papež bojoval, v situaci, kdy si světští vládcové vynucovávali jmenování či volbu biskupů a dalších služebníků církve podle své libosti. Jistě se shodneme, že samotná nezávislost církve na světské moci je dobrou věcí. A myslím, že Dictatus chce říci právě toto: moc církve nemůže být podřízena světské moci. Středověk to vyjadřoval i gesty, např. vzdáním holdu či líbáním nohy.

      Kontrast s biblickým vyprávěním je zde poměrně velký a Váš dotaz, zda nejde při takové úctě vůči papeži už o bohopoctu, je celkem namístě. Já si nejsem jist, protože pro středověkého člověka pokleknutí před lenním pánem neznamenalo uznání božství dané osoby, ale jen lenní podřízenosti – stejně i my malou úklonou hlavy přece v běžném styku vyjadřujeme respekt vůči druhému. Naše doba je mnohem civilnější než středověk, a tak chápeme ono gesto políbení nohou jinak. Nemyslím si proto, že je ono gesto problémem samo o sobě: problémem se stalo, když přetrvalo do doby, kdy mohlo být chápáno jinak než v původním smyslu.

      S pozdravem
      dv

      Vymazat
  12. Dobrý deň, vďaka Bohu a Vám, že vznikli tieto stránky na obranu katolickej viery. Veľmi mi pomohli. Vážim si, že sa nevyhýbate žiadnej téme a som vďačný Pánovi Ježišovi, že Vám dal múdrosť v moci Ducha Svätého odpovedať na ne. God bless

    OdpovědětVymazat
  13. váš katolícky argument:
    kdežto katolická církev vždy trvala na tom, že zde je vždycky někdo – nástupci apoštolů – kdo garantuje autenticitu evangelního poselství, jak se v té či oné době podává.
    ...práve v tom spočíva váš blud a nepochopenie pravdy...Veľkňaz Kaifáš, Annáš a celá židovská rada boli riadne ustanovený podľa mojžišovho zákona, mali ,,mojžišovskú postupnosť,,a predsa sa mýlili...Ježiš bol ,,potulný kazateľ,, a predsa mal pravdu...
    ...to že si odvodzujete autoritu od apoštolov vás nerobí imúnnym k bludu a herézam...história mnohokrát dokázala že s apoštolským učením nemáte nič spoločné...argumentovať ,,apoštolskou tradíciou,, je to isté ako keby židovská rada s Judášom konštatovala ,,mojžišovskú postupnosť,, a odsúdila Krista...
    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý IvaneP,

      díky za Vaše argumenty ve věci apoštolské posloupnosti ve smyslu garanta křesťanské nauky. Tématům se věnuji více ve článku Apoštolská tradice, prosím proto o případnou reakci do diskuse tam. Vysvětluje se tam také, kde se argument o apoštolské posloupnosti vzal (již ve 2. století). Nejedná se nicméně o jediné kritérium pravdy, ale o obranu ze strany církve proti různým gnostickým skupinám, které svou nauku narozdíl od katolické církve tajily. Ta (např. Irenej z Lyonu) argumentovala, že její nauka je veřejná, veřejně přístupná a její kořeny lze prostřednictvím biskupských posloupností nejvýznamnějších církevních obcí dostopovat až k apoštolům, kterým Kristus tuto nauku svěřil.

      Argumentujete, že „história mnohokrát dokázala že s apoštolským učením nemáte nič spoločné". Je to dosti povšechné tvrzení, jež byste měl dále rozvést, aby mělo nějakou váhu: takto zůstává příliš obecné a vágní.

      "Mojžíšská posloupnost" sama o sobě neexistuje a neexistovala. Existovala tzv. „árónská posloupnost“ kněží coby potomků Mojžíšova bratra Áróna a levité se rekrutovali z kmene Levi. Ta však s apoštolskou posloupností nemá nic společného. Jednak se jedná o jinou smlouvu, jednak není založena pokrevně, ale duchovně za pomoci vzkládání rukou a vzývání Ducha svatého. Mezi starozákonním kněžstvím a službami v církvi neexistuje žádná posloupnost, vždyť jediným veleknězem Nové smlouvy je Ježíš Kristus.

      S pozdravem
      dv

      Vymazat
  14. ...buď ste ma nepochopili, alebo nechcete pochopiť...ja som vám svojim tvrdením dokázal že vaša ,,apoštolská postupnosť,, aj keby bola pravdivá vás nerobí imúnnou k herézam...môj argumet spočíva na tom, že Kaifáš a Annáš s celou radou bol riadne zvolený úrad odvodený z mojžišovho zákona...Boh dovolil aby sa práve táto Bohom ustanovená a zriadená inštitúcia v zásade mýlila a dala ukrižovať Krista...Rímsky katolicizmus je postavený presne na tom istom predpoklade, ktorý hovorí, že v zásade sa nemôže mýliť lebo jeho pôvod a základ je v Bohu zriadenej apoštolskej postupnosti...ak sa mýlilo židovstvo prečo sa nemôže zmýliť rímsky katolicizmus? Reformácia odhalila a presne pomenovala túto vašu herézu...odpovedzte mi prosím na otázku prečo by nemohol byť celý rímsky katolicizmus (na základe môjho argumentu)odpadlým náboženstvom keďže história židovstva a dejín cirkvi dokázala že ap. postupnosť nikoho nechráni od bludu...
    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý ivanep,

      já myslím, že chápu: je to poměrně obvyklá představa, s níž jsem se již setkal. Já se nedomnívám, že by Váš argument byl průkazný. A to kvůli tomu, že srovnávat posloupnost árónských kněží s apoštolskou posloupností je jako porovnávat jablka a hrušky. Nicméně apoštolská posloupnost sama o sobě garantem neomylnosti církve pochopitelně není. S tím pochopitelně souhlasím. Historické příklady také dokazují dostatek heretických biskupů majících apoštolskou posloupnost. Neomylnost církve ve věcech víry (pouze) je pak pochopitelně garantována jedině Kristovým příslibem Ducha svatého – i to je znak, který křesťanskou církev odlišuje od synagogy. Tudíž se domnívám, že se mýlíte, pokud se domníváte, že katolická církev staví svou neomylnost jedině na apoštolské posloupnosti. A protože tuto věc neučí, není ani toto její neexistující učení heretické.

      S pozdravem
      dv

      Vymazat
    2. píšete:
      Nicméně apoštolská posloupnost sama o sobě garantem neomylnosti církve pochopitelně není...
      ...som vám vďačný za váš (v RKC vzácny) postoj aj keď ste pred tým tvrdili že:,,kdežto katolická církev vždy trvala na tom, že zde je vždycky někdo – nástupci apoštolů – kdo garantuje autenticitu evangelního poselství,,...sám však priznávate že v histórii boli a môžu byť heretici s apoštolskou postupnosťou a preto ap. postupnosť stráca význam a nie je žiadnym merítkom pravdy...a pápežov výrok ,,ex catedra,, je prinajmenšom nepochopením a v horšom prípade ďalšia heréza vyplývajúca z nezmyselnosti ap. postupnosti...
      píšete:
      ,,Tudíž se domnívám, že se mýlíte, pokud se domníváte, že katolická církev staví svou neomylnost jedině na apoštolské posloupnosti,,.
      ak nestojí na ap. postupnosti tak ostáva Duch sv. a písmo sv. ako jediná autorita ktorá je nad cirkvou, nad koncilom a nad rímskym biskupom a nad tradíciou...(Písmo a Duch si neprotirečia) preto nemôže byť pravdou ani to čo tvrdí váš katechizmus že ,,tradíciu a písmo treba rovnako ctiť,,...
      z doterajšieho vyplýva jediný zdroj pravdy tak ako ho pomenovala reformácia:sola scriptura...
      prajem pekný deň...ivanp

      Vymazat
    3. Milý ivanep,

      to, že samotná apoštolská posloupnost není garantem neomylnosti není můj názor, ale nauka katolické církve. Nicméně katolická církev je přesvědčena, že je jako celek – na základě Ježíšova příslibu, že své učedníky uvede do veškeré pravdy a sešle jim jako dar Ducha svatého – nadána neomylností. Tj. je to kolegium biskupů jako celek ve spojení s římským biskupem, kdo je nadán neomylností ve věcech víry a mraků. Doporučuji si nastudovat, co církev skutečně v otázce učí, např. ve článku Neomylný?

      Pokud tvrdím, že apoštolská posloupnost není jediným garantem neomylnosti církve, pak to neznamená, že ji vylučuji. Proto by bylo logickou chybou z toho vyvodit, že jedinou cestou je teorie sola scriptura. K tomu vizte článek Sola scriptura – bible stačí a ostatně celou sekci Bible a katolická tradice.

      S pozdravem a přáním všeho dobrého
      dv

      Vymazat
  15. Píšete:
    Nicméně katolická církev je přesvědčena, že je jako celek – na základě Ježíšova příslibu, že své učedníky uvede do veškeré pravdy a sešle jim jako dar Ducha svatého – nadána neomylností.
    a zároveň píšete:
    Historické příklady také dokazují dostatek heretických biskupů majících apoštolskou posloupnost...

    ide o dva protichodné stanoviská...kto a čo rozhodne ktorí z biskupov a pápežov má pravdu???
    história preukázala množstvo heretických prehlásení pápežov a koncilov, ktoré neskôr ďalší právoplatne zvolení pápeži a biskupi odvolali...a další opäť potvrdili...príklad za všetky napr. celibát...najprv bol ,,prvý pápež,, Peter šťastne ženatý a nebol problém aby biskup žil v manželstve a postupom času boli násilne rozdelené a zrušené manželstvá kňazov a vyhlásený povinný celibát...
    ktoré ustanovenie je správne?...to z 3-4.st. alebo to dnešné???
    ,,apoštolskou postupnosťou,, ste schopný čokoľvek prehlásiť a potvrdiť, keďže ste povýšili cirkev a rímskeho biskupa nad písmo...túto herézu odstránila reformácia a poukázala na písmo ako jedinú autoritu nad cirkvou...reformácia sa vrátila k správnej, pôvodnej tradícii...to jest k tradícii ktorá rozpoznala a kanonizovala vybrané písma ako základ cirkvi...všetko dianie, učenie, cirkev, biskup a koncil musí byť podriadený písmu...preto nevidím význam takýchto Web stránok ako je vaša, keďže z princípu nie je možné sa dopátrať pravdy, lebo RKC z princípu má vždy pravdu...všetky témy ktorým sa tu venujete dávno fundovane vyriešila a presne popísala reformácia v stredoveku...prajem vám Ducha sv. ktorý nás uvedie do pravdy...a ten Duch nikdy nepovie iné len to čo je v písme...
    prajem pekný deň...
    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý ivanep,

      "ide o dva protichodné stanoviská...": nikoli, jen jsme se nepochopili: katolická církev je přesvědčena, že je nadána charismatem neomylnosti jako celek, tj. kolegium biskupů jako celek, a proto pokud někdo z biskupů projeví heretické názory, nepopírá to, že církev jako celek zůstává neomylná.

      Celibát/necelibát kněží/biskupů není otázkou hereze, pouze disciplinární praxe a historického vývoje, netýká se nauky, ale discipliny. Je-li tedy nějaký biskup v dějinách ženatý, nemůže to znamenat, že je i z katolického hlediska heretik. Otázce se v jednom z článků věnuji konkrétněji, stačí se podívat po těchto stránkách.

      Co se týče smyslu těchto stránek, pak důvod, proč existují, je vysvětlen přímo v tomto článku, který snad může pomoci pochopit tuto motivaci. Záleží mi na vzájemném pochopení, a proto Vás mohu leda pozvat k tomu, abyste se nadále ptal, co katolická církev skutečně učí, a poznal, že její nauka může být nakonec jiná, než si momentálně představujete.

      Přeji světlo Ducha svatého a hojnost Božího požehnání,
      dv

      Vymazat
  16. vďaka za ústretovosť a ochotu...
    znova sa vraciame na začiatok diskusie...píšete:
    katolická církev je přesvědčena, že je nadána charismatem neomylnosti jako celek...
    ...môj protiargument znel že rímska cirkev na čele s pápežom sa môže mýliť ako celok...ako argument som uviedol židovstvo, ktoré sa v čase Krista mýlilo ako celok...viac krát v dejinách židovstva sa stalo že riadne zvolený kráľ, či židovská rada sa mýlila a Boh vydal židovský národ do záhuby...preto Boh nie je a nemôže byť automatickým garantom katolíckej neomylnosti...
    príklad s celibátom je názorná ukážka toho, že RKC sa mýli ako celok...
    píšete:
    Celibát/necelibát kněží/biskupů není otázkou hereze, pouze disciplinární praxe a historického vývoje, netýká se nauky, ale discipliny.
    ...je to presne naopak...celibát nie je otázka disciplíny ale otázka vierouky...
    ak písmo dovoľuje ženiť sa biskupom, tak nikto ani tradícia, ani biskup, ani koncil nemôže zakázať manželstvo kňazom...pretože najväčšou autoritou v cirkvi je písmo... ak cirkev zakazuje manželstvo, je proti písmu ktoré ho dovoľuje...a stáva sa vo svojej podstate omylná a heretická...
    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý ivanep,

      díky za rychlou odpověď. Vidím, že se nám opravdu nedaří domluvit, ale mám za to, že je to záležitost pojmů, resp. schopnosti vyjít si v pochopení vstříc. Pokud říkám, že ohledně celibátu se ani nelze mýlit, neboť se nejedná o naukovou otázku, pak mi vyčítáte, že se církev mýlí, pokud k určité službě celibát římskokatolická církev obvykle vyžaduje (já sám znám vícero církvi aktivně sloužících katolických kněží). Nejste-li schopen připustit, že nauka o celibátu je disciplinární, a nikoli nauková záležitost, pak si aspoň připusťte, že katolická církev to z určitých důvodů chápe tak, jak opakuji. Nezbývá mi než Vám doporučit k četbě článek Celibát, v němž více. K pochopení musí být vůle z obou stran.

      dv

      Vymazat
  17. otázku celibátu uvádzam ako príklad toho že cirkev ako inštitúcia sa môže v zásade mýliť a apoštolská postupnosť je jej k ničomu...nejde ani tak o pochopenie jeden druhého ako o neudržatelnú logiku...
    ak v apoštolskej dobe mohol byť biskup ženatý a viacero apoštolov včetne Petra žilo v manželstve prečo o niekoľko storočí tá istá cirkev nasilu rozdeľovala manželov a zakázala ženiť sa?...ak mi aj napriek tomu tvrdíte že ide v obidvoch prípadoch o pôsobenie Ducha sv. v cirkvi, tak buď je Duch schizofrenik alebo cirkev je heretická a niekde sa odklonila od pravdy...iná možnosť nie je...
    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý Samueli-ivanep,

      myslím, že opravdu směšujete mnohé a bojujete spíš se svými představami o katolické církvi než s tím, co učí a dělá. Katolická církev nepopírá manželství mnoha apoštolů, a v katolických církvích existují jak ženatí, tak neženatí kněží. Církev nikdy nikomu nezakazovala ženit se, ale v určité době a v určitých místech z určitých důvodů začala požadovat, aby pro určité služby v církvi daný člověk byl svobodný a rozhodnutý žít v celibátu. K tomu, ještě jednou, zvlášť článek Celibát. Duch svatý v žádném případě schizofrenik není. To Pán Ježíš svěřil svým apoštolům a Petrovi „moc svazovat a rozvazovat“. Přeji hodně světla Ducha svatého a ochoty ptát se, co ti druzí vlastně říkají a učí.

      S přáním Božího požehnání
      dv

      Vymazat
  18. Dobrý deň...
    píšete:
    Církev nikdy nikomu nezakazovala ženit se, ale ...
    práve to ,,ale,, je proti písmu a praxi pôvodnej cirkvi...namiesto vysvetlenia prečo v písmo dovoľuje manželstvo kňazov a niekoľko storočí to potvrdzovala cirkev v praxi ma obviňujete z toho že ,,bojujete spíš se svými představami o katolické církvi,,...problém nie je moje nepochopenie katolíckeho učenia ale protiklad k písmu...
    píšete:
    To Pán Ježíš svěřil svým apoštolům a Petrovi „moc svazovat a rozvazovat“...to je pravda...ale pán Ježiš nemohol v žiadnom prípade ,,zviazať,, a ustanoviť manželstvo pre kňazov a o pár storočí ,,rozviazať,, to čo pred tým zviazal...
    ...častokrát (skoro vždy) pri argumentácii s rímskym katolíkom dôjdeme do bodu kde som obvinený z ,,svými predstavami,, alebo z ,,nepochopenia,, katolíckeho učenia...myslím že problém je hlbší a inde a našťastie všetky tieto nejasnosti vyriešila reformácia...prajem Boží pokoj...
    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rád opět zdravím.

      V Písmu nikde nestojí, že by církev pro výkon určitých služeb v církvi nemohla klást některé podmínky. Písmo to nikde nezakazuje. Krom toho někteří apoštolové, a mezi nimi zvlášť Pavel, v celibátu přece žili. Není to špatná věc. A nestojí v protikladu s Písmem. A jak jsem už napsal, i v římskokatolické církvi ženatí kněží jsou, mají rodinu a v církvi působí. Není to pravidlem, ale existují tací. Proto to také není dogma. A já sám jsem se pro celibát rozhodoval svobodně a nezávisle na kněžském svěcení, které jsem přijal. Možná proto zcela já nechápu, co je na tom tak zvláštního. K obojímu může povolávat – a také povolává – Pán.
      Pokoj, dv

      Vymazat
  19. Dobrý deň...
    cirkev môže klásť podmienky, ale tie nesmú byť proti písmu...a zákaz manželstva je proti písmu...1 Timoteovi 4:1  Ale Duch výslovne hovorí, že v posledných časoch niektorí odpadnú od viery a budú sa pridŕžať bludných duchov a učenia démonických,
    pokryteckých, falošných učiteľov...zabraňujú ženiť sa...

    píšete že v RKC sú ženatí kňazi...tak skúste nejakého kňaza prehovoriť aby vstúpil do manželstva...v tom prípade je vylúčený z kňažstva a možno aj horšie...

    na záver dovoľte malé zhrnutie:
    písmo dovoľuje ženiť sa kňazom a v niektorých prípadoch odporúča celibát...
    RKC zabraňuje manželstvo kňazom a prikazuje celibát...

    proti učeniu RKC svedčí písmo a cirkevná tradícia prvých storočí na ktorej si tak zakladáte...

    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím,

      zopakuji to ještě jednou: církev nikomu nezakazuje, aby se oženil. Tuto svobodu má každý. Proto v tomto ohledu katolická církev není proti Písmu. Církve, které existovaly již v prvních staletích, tj. i církve katolické a pravoslavné, ovšem vyžadovaly a vyžadují, aby se služebníci církve, na než byly vloženy ruce, již neženili. To ale neznamená paušální zákaz manželství, o němž hovoří 1 Tim 4, 3, neboť tito lidé měli možnost se samozřejmě oženit. Pokud se ale ožení biskup, kněz či jáhen, nemůže tuto službu nadále vykonávat. Rozhodnutí k celibátu nicméně zůstává dobrovolné. Nikomu není vnucováno. V západní církvi se ovšem obvykle celibát požaduje jako podmínka pro kněžskou a biskupskou službu. To ale nijak neomezuje svobodné rozhodnutí člověka, aby tuto podmínku přijal, či nepřijal.

      A proto také tvrdím, že se mýlíte, pokud vytýkáte katoilcké církvi, že jedná v této otázce proti Písmu.

      dv

      Vymazat
    2. Dobry den,nerad se vmesuju do vasi diskuse,ale rad bych uvedl nasledujici.
      Jsem verici katolik a velmi si vazim knezi,kteri ziji v celibatu. Vazil bych si jich vsak jeste mnohem vice ,kdyby zili v celibatu,ktery by byl po cely zivot dobrovolny a ne ( po vysveceni ) povinny.
      A dale. V celem svete existuji stovky a tisice knezi,kteri tento tezky zavazek nevydrzeli a opustili knezskou sluzbu (jen v malem Rakousku se
      uvadi 700 knezi,po celem svete pak jiste mnoho tisic ).Skutecne vyzaduje
      Buh ukladani techto tezkych bremen ?? A co nedostatek knezi ( i z tohoto
      duvodu) ??
      Dekuji za odpoved.
      Vaclav Wachtl

      Vymazat
    3. Milý Václave,

      do diskuse se nevměšujete, od toho diskuse jsou. Možná více u článku Celibát.

      Jen pár poznámek: k celibátu nikdo nikoho nenutí a kněží latinského obřadu jej obvykle slibují před zařazením do sboru kněží dobrovolně – ostatně tak to musí být s každým slibem. Výjimky ovšem existují. Nejde ovšem říci, že se jedná o nedobrovolný slib.

      To, že slib někdo nedodrží, taky není argument. Mnoho manželů a manželek nevydrželo manželský slib věrnosti a také to není důvod, proč by se k němu při vstupu do manželství neměli zavazovat. Krom toho, nežijeme-li v manželství, pro každého z nás je celibát v zásadě životním stavem, pokud jsme věrni svým křestním slibům! A někdy to je pěkně těžké břemeno!

      Nejsem si jist, zda opuštění běžné latinské praxe celibátu spojeného s kněžskou službou vyřeší problém nedostatku kněží, ale zároveň je dost dobře možné, že se tato praxe – která je pouze disciplinární – někdy, možná i brzy změní.

      dv

      Vymazat
    4. Vazeny DV,

      dekuji za vstricne prijeti a velmi rychlou odpoved.
      Ale jaksi v tom zanikla ta hlavni myslenka o tom,ze pokud by byl celibat
      po cely zivot dobrovolny,tak by byl mnohem cennejsi nez kdyz jde o poslusnost a disciplinu mnohdy tezce probojovanou.

      A k te druhe casti: treba by neprislo vice knezi,ale mene by jich odeslo
      (viz nektera cisla).
      K tematu je take zajimavy nazor zkuseneho jezuity P.Rybare,SJ v poslednim
      cisle Getseman.Mluvi tez o odchodech zenatych knezi a o tom ,jak je nepochopitelne,proc nejsou sveceni zenati muzi alespon na trvale jahny !
      S mnoha pozdravy
      Vaclav Wachtl

      Vymazat
    5. Milý Václave,

      i já děkuji za milou odpověď. Já tu myšlenku pochopil, ale sám se domnívám, že zmiňovaný závazek celibátu je dobrovolný. Kdyby nebyl dobrovolný, neohl by ani být brán vážně, nebyl by to úkon člověka a mravní čin jako takový. Ano, římskokatolická církev klade jako požadavek pro většinu svých kněží a všechny biskupy, aby žili v celibátu, ale to neruší zásadní dobrovolnost tohoto závazku. Nemyslím, že by kněží byli chudáci, kteří si nejsou vědomi svého dobrovolného rozhodnutí: vždy měli příležitost dobrovolně toto rozhodnutí přijmout, či odmítnout. Jak s tímto svobodným rozhodnutím dále nakládáme, to je další věc.

      Ke druhé části: já sám několik ženatých kněží znám (kteří nadále působí, a to dovoleně), ženatí muži na jáhny jsou svěceni pravidelně – předevčírem jsem jich měl nějakých sedmnáct na jednom semináři před sebou. Článek P. Rybáře, jehož si velmi vážím, jsem na Getsemanech nenašel.

      Mimochodem, je již starověká praxe církve, že ti, kteří jsou svěcenými služebníky církve, tj. biskupové, kněží a jáhni, ať už byli ženatí, či svobodní, se po přijatém svěcení nesměli (znovu) oženit, a pokud tak učinili (nebo se jinak závažně provinili), byli laicizováni. Úplná volnost ženit se po přijetí svěcení tu podle dokladů nebyla nikdy.

      S pozdravem
      dv

      Vymazat
    6. Dobry den,nejaky cas jsem mel (technicky) problem s pristupem na tyto stranky. Nejdriv omluva - citovane (velmi jasne) vyjadreni P.Rybare nebylo uverejneno v Getsemanech ale v Universu 2013.
      A jeste k tematu : musim polemizovat s Vasim nazorem ,ze zavazek celibatu je dobrovolny. V posledni dobe bylo publikovani ,ze situace,kdy knezi museji nedobrovolne odejit z knezske sluzby ,protoze nedodrzeli celibat, se tyka v celem svete nekolika desitek tisic (!!!) knezi ! Co ma takovy knez ve vznikle konkretni situaci delat ? Zaprit zenu a deti ( chtel by toto Jezis Kristus ? ) a pokracovat nebo radeji nedobrovolne odejit ? Ja na tom nevidi vubec nic dobrovolneho . S pozdravem Vaclav Wachtl

      Vymazat
    7. Zdravím a děkuji za upřesnění: musel bych zajít pro konzultaci onoho článku do knihovny.

      Rozlišujme dva momenty: závazek celibátu, ten je skutečně rozhodnutím člověka, který se pro něj dobrovolně rozhoduje, nebo ne. Je spojen – v římskokatolické církvi, obvykle – s kněžským svěcením, ano, ale člověk, který tento závazek činí, se může rozhodnout, zda jej učiní, či nikoli. A ví, co z toho vyplývá. Jiný moment je ale okamžik, kdy tento svůj závazek nesplní či není schopen jej splnit. O tom, že církev po něm chce, pokud chce sloužit jako kněz, zachovával celibát, od začátku věděl. To nečiní celibát anebo závazek k němu špatným. To, co řešíte, jsou důsledky konkrétního lidského jednání, totiž hříchu – a to je vždy komplikované. Logika Vaší kritiky je ale zhruba stejná s následujícím: chci uzavřít manželství, a k tomu slibuji lásku, úctu a věrnost. Protože milióny lidí věrnost nezachovávají, co mají dělat? Zapřít ženu a děti a pokračovat, nebo raději od manželky odejít? A diskvalifikuje to nějak původní slib věrnosti? dv

      Vymazat
    8. Zdravím Vás po delší době. Jedná se opravdu o obecnější problém. Neměli bychom slibovat něco,co splnit nemáme dostatečně ve své moci a "pod kontrolou". Jenže některé sliby ( a jejich přesný text ) jsou vyžadovány jako nutná podmínka pro udělení svátostí (kněžství,manželství,křest apod.). Člověk by chtěl např. uzavřít před Bohem manželství a celkem lehkomyslně (v zamilovanosti) slíbí vše. Realita je ovšem jiná. Proč by nemohl složit slib,který má šanci splnit (např. "maximálně se vynasnažím zachovávat...." ) ?? To by bylo poctivé. Otázka je pak ,nakolik jsou ty předepsané sliby (texty) skutečně svobodné a dobrovolné,pokud bez nich církev udělení svátostí odmítne....

      Vymazat
    9. Díky za reakci. Pokud chci uzavřít manželství, pak manželský slib není podmínkou přijetí svátosti, ale patří k ní zcela konstitutivně. Nemá smysl uzavírat manželství s někým, s kým jej uzavřít nechci (řeč je o svátostném, nerozlučitelném manželství). Není nakonec velikost člověka v tom, že má svobodu a rozhodnout se, zda chce slibu dostát? A nenapomáhá složený slib nakonec i tomu, aby manželství zachoval? Copak není poctivé slíbit lásku, úctu a věrnost (to je v lidské moci) a slibu dostát? Přece nejsme jen uzlíček pudů! A pokud manželský slib složit nechci, no, tak to pak nechci ani uzavřít manželství a těžko vinit církev z toho, že mi ji nedovoluje přijmout…

      dv

      Vymazat
    10. Děkuju za Váš názor,myslím,že máte pravdu. Asi jsem taky nevybral právě vhodný příklad.Ale vraťme se tedy k celibátu. Je přece řada mužů,kteří cítí povolání ke kněžství ale ne k celibátu. A tak jdou cestou,kterou pak třeba nezvládnou,"selžou" a církev jim v dalším kněžství zabrání (proti jejich vůli).Jedná se o tisíce (!!) kněží na celém světě. A zároven jsou farnosti bez kněží.Znovu uvádím nátor P.J.Rybáře,SJ (Universum 2/2013) : " Máme v zásobě desetitisíce kněží,kteří neunesli samotu. Máme tisíce jáhnů,které světíme na kněze hned po úmrtí jejich manželek (sic).Doporučuji Jeho Svatosti meditovat o pokynech apoštola Pavla..". A jiných církvích to funguje (řeckokatolická,pravoslavná - z těch,které pokládáme za bratrské). A také to
      nikomu nebere možnost v celibátu dobrovolně žít a sloužit.
      Nemůže být toto ta "překážka",kterou zmiňoval papež František 8.5.2014 ??
      S pozdravem
      V.W.

      Vymazat
    11. Nerad bych, abych se tu prezentoval jako horoucí zastánce celibátu, ať se děje, co se děje. Sám v celibátu žiji, k celibátu jsem před svěcením dobrovolně zavázal a na překážku v mé službě mi celibát není, ba naopak jsem za něj v mnohém rád. Problematika celibátu je složitá: k tomu co píšete, zmíním např. jen, že ani pravoslavná a řeckokatolická praxe např. neumožňuje se knězi (znovu) oženit po vysvěcení. Důvodem k suspenzi ze služby je tak mravní provinění kněze, nikoli zpochybnění manželství jako takového. Na druhou stranu je otázka, zda takto plošně vyžadovaný celibát ve všech případech službě kněží napomáhá. Neřešil bych tu otázku izolovaně: je tu jistě otázka komunikace a vzájemného přijetí s tou kterou farností/komunitou – protože v praxi je mnoho českých kněží vedle celibátníků také nedobrovolnými poustevníky. A je otázka, zda problémy, o nichž píšete, nevyvstávají právě z toho nedobrovolného poustevnictví. Ale jak tu ostatně někde říkám: na celibátu církev ani kněžská služba nestojí. Nejsem však přesvědčen, že by se jeho zrušením vyřešila většina problémů dnes spojená s kněžskou službou a nedostatkem kněží. To se ale asi shodneme.

      Vymazat
    12. Ještě bych rád dodal k té větě, že „je přece řada mužů, kteří cítí povolání ke kněžství ale ne k celibátu“. Subjektivní vnímání vlastního povolání je pouze jednou složkou skutečného povolání. Je mnoho bláznů a kněžské služby neschopných jedinců, kteří cítí povolání ke kněžství, a jejich povolání prochází rozlišování i ze strany církve. Proto mi tento druh argumentu nepřijde logicky správný.

      Vymazat
  20. vďaka za odpoveď...
    ...úplne na záver našej diskusie si dovolím zopakovať váš zjavný rozpor:
    píšete:
    ,,Pokud se ale ožení biskup, kněz či jáhen, nemůže tuto službu (kňaza)nadále vykonávat.,,
    práve v tom je problém, že službu kňaza v apoštolskej cirkvi a v prvých storočiach mohol vykonávať ženatý kňaz...a ak vstúpil do kňažskej služby bez manželstva tak mohol po rokoch kedykoľvek vstúpiť do manželstva...nikto mu v tom nebránil...
    odvolávate sa na ,,svatú tradíciu,, a sami porušujete svoju vlastnú tradíciu, nehovoriac o porušení písma...
    ...našťastie tento blud napravila reformácia a uviedla všetko do súladu s písmom ktoré má autoritu nad cirkvou, nad pápežom a koncilom...
    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě jednou zdravím,

      vidím, že mnohé opravdu zůstává ztraceno v překladu. Nicméně jen pro zajímavost: Vy ve své církvi biskupy, kněze/presbytery a jáhny máte, jak o nich Písmo hovoří?

      dv

      Vymazat
  21. znovu pozdravujem...
    rád odpoviem na vašu otázku: ,,Vy ve své církvi biskupy, kněze/presbytery a jáhny máte, jak o nich Písmo hovoří?,,
    v našej cirkvi máme biskupov, presbyterov a diakonov...tak ako hovorí písmo...na rozdiel od vás nemáme kňazov, alebo všetci sme kňazmi...Kristus je Velňaz a zároveň posledný kňaz...Kristovo kňažstvo neprechádza na žiadneho smrtelníka a už vôbec nie na apoštolov:
    ,,Židom 7:24  On však, pretože zostáva naveky, zastáva kňazský úrad, ktorý neprechádza na iného.,,
    priniesol dokonalú obeť a má večné, neprechodné kňažstvo...apoštol nie je kňaz a apoštoli nikdy nikoho nevysvetili za kňaza...ale to je iná otázka na dlhú debatu...
    pozdravujem
    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak o královském kněžstvu podle 1 Pt 2, 9n určitě není pochyb, ale ptal jsem se na ony služby, které jsou v Písmu uvedeny. Samozřejmě že i katolíci jsou přesvědčeni, že Kristovo kněžství na nikoho nepřechází. Znovu se ptám: máte biskupy, presbytery a jáhny?

      dv

      Vymazat
  22. zdravím...ja patrím do Lutherskej cirkvi (ECAV)...biskupov máme štyroch, presbyterov máme v každom cirkevnom zbore...ja osobne som aj presbyter aj diakon...(možno raz budem aj biskup ☺)
    ivanp

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.