Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Teologický význam poslední večeře

Rekonstrukce nejstaršího nalezeného prostoru, v němž se křesťané scházeli k eucharistii (Doura Europos, asi 240). Jedná se v podstatě o jediný zcela přesvědčivý nález tzv. domus ecclesiae před rokem 313, kdy se křesťanství stalo povoleným náboženstvím (o dalších domus ecclesiae se spekuluje v samotném městě Římě - např. pod současnými bazilikami S. Giovanni e Paolo na Celiu a S. Sabina na Aventinu).
V této části bych se rád zaměřil na teologii eucharistie a jejího slavení, které lze shrnout do tří základních symbolů:
  • společenství (společné hodování, bratrská hostina)

  • oběť (památka kříže, oběť nové smlouvy)

  • účast (Ježíšova skutečná přítomnost)

Tato část je připravena podle skript Giovanniho Tangorry, který vyučuje sakramentální teologii na Lateránské univerzitě v Římě.

Bratrská hostina

Místem, kde se eucharistie slaví, je stůl. Kolem něj se křesťané shromažďují, představuje symboliku hostiny, bratrského společenství. V prvním křesťanském století se proto eucharistie slavila v rámci večeře anebo po ní.

Nejedná se ale o čistě lidskou záležitost, protože nemůžeme zapomínat, že je to sám Ježíš, který přichází, aby povečeřel se svými učedníky. Nemůžeme opomenout, že slavení eucharistie je svátost (viz výše), a tedy výraz Boží blahosklonnosti k člověku, která se přizpůsobuje lidským komunikačním schopnostem. Bůh se proto rozhodl člověku dát příležitost k setkání s ním pomocí úkonu, kterému člověk tolik rozumí, totiž společnému stolování a jídlu.

V semitské kultuře hraje velmi významné místo pohostinnost. Jíst s druhými vyjadřuje solidaritu a spoluúčast, a smlouva mezi dvěma stranami se stvrzuje právě společným jídlem. Nehemjáš zve lid, aby zpečetil smlouvu společným pokrmem:

„Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou“ (Neh 8,10).

Symbolický smysl společného jídla je tedy velmi intenzivní a pro židy je úzce spojen s dějinami spásy.

Symbolický význam hostiny nezahrnuje jenom tyto výjimečné události, ale probleskuje také ve všedních úkonech, např. každoroční velikonoční slavnosti, kdy se každé malé společenství, i rodina, setkává, aby spolu jedlo posvěceného beránka a nekvašené chleby, a tak společně pamatovalo na událost vlastního vysvobození.

V Ježíšově životě má jídlo velký význam. Aby Ježíš odlišil své poslání od Jana Křtitele, prohlašuje:

„Přišel Jan, nejedl, nepil - a říkají: `Je posedlý.´ Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´“ (Mt 11,18-19)

Evangelia ukazují, jak Ježíš hoduje společně se svými učedníky, což je v kontrastu s asketickým životem Jana Křtitele. Ježíš stoluje s hříšníky a celníky, a tak svědčí o tom, že Boží království skutečně přišlo pro každého, že Bůh je pozorný ke každému člověku. Ježíšovo stolování nechává pamatovat na mesiánskou hostinu, na příchod království a jsou předzvěstí posledního času. Ježíš tento eschatologický dar často zobrazuje jako hostinu.

Poslední večeři je proto nutné číst ve světle historického poselství o spáse, jehož velmi silným vyjádřením je právě společné stolování, předzvěst mesiánské hostiny.

A jak slaví eucharistii učedníci Skutků apoštolů? Setkávají se a uvádějí tak v život bratrství, které se neomezuje na společně vykonaný rituál, ale které se láskyplně zajímá o potřeby druhého, a to i tak, že bratři a sestry sdílejí majetek. Ještě jasněji o tom mluví Pavel, aby reagoval na již tehdy existující zneužití či chyby při společném slavení – když píše o večeři Páně křesťanům do Korinta, kterým scházel právě tento bratrský aspekt společné hostiny. Lámání chleba vyjadřuje opravdu žité bratrské společenství.

Oběť nové smlouvy

Jakým způsobem je možné spojit eucharistii a Ježíšovu oběť na kříži? Je součástí eucharistie také prvek oběti?

Poslední večeře je spojena s brzkou smrtí Pána a toto propojení je v Novém zákoně patrné. Pavel zahajuje své vyprávění o ustanovení slovy: „Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23), kontextem poslední večeře je tedy Ježíšovo utrpení. Také synoptici vkládají poslední večeři do okruhu pašijí a kříže. Obětní povaha se netýká pouze kontextu, ale také znamení chleba a vína, které odkazují na kříž.

Výrazy „tělo, které se vydává za“ (Lk 22,19) a „ krev, která se prolévá za“ (Mk 14,24).
Vydávat a prolévat jsou slovesa, která značí věnování, zasvěcení služebníka. Toto výrazivo nalezneme i ve čtvrtém zpěvu o trpícím služebníku u proroka Izajáše (Iz 52,13-53,12). Prorok oznamuje příchod člověka, který na sebe, ačkoli sám nevinný, vezme utrpení, které se lidem dostalo pro jejich hřích, a splatí je svou krutou smrtí, aby dosáhl vykoupení celého lidstva.

Zvláště termín enchynnomenon, „která se prolévá“ dobře vystihuje povahu Ježíšovy nabídnuté oběti, protože v řečtině vystihuje úplné darování něčeho za někoho. Vyslovení tohoto výrazu nad kalichem vína je jasným odkazem na násilnou smrt. Prolít není pasivní čin přelití tekutiny do jiné nádoby, ale je to obětní výraz pro násilně podstoupenou smrt. Pro židy pak má krev mocný symbolický výraz: je sídlem života. Prolitá krev pak znamená prolití života, oběť, nabídnutí sebe.

Ježíšova slova pronesená nad chlebem a vínem nám dávají pochopit, že Ježíš prorocky předjímá přicházející událost vlastní brzké smrti pomocí symbolů chleba a vína a výslovně zve učedníky k tomu, aby se jeho smrti účastnili skrze bratrské stolování. Večeře je bratrskou hostinou, avšak pokrmem této hostiny je Ježíšova oběť. Nejde pouze o připomínku oběti, ale předpokládá se účast na této oběti Ježíšově.

Zatímco Ježíš pomocí symbolů (svátostí) předjímá prorocky svou smrt, prohlašuje, že jeho tělo a krev se obětuje hyper, tedy za, pro, což má význam oběti nabídnuté za druhého. Tato předložka v sobě nese připomínku obětování. Toto obětování se děje podle Lukáše hyper pollón, doslovně tedy „za mnohé“, což můžeme podle hebrejské podoby rabbím (podle Iz 53,11) přeložit též „za všechny“. Ježíš se tedy obětuje za každého člověka a za celé lidstvo.

Společenství, které slaví Ježíšovu hostinu, se neomezuje na pouhé vzájemné bratrské pouto, ale středem hostiny je Ježíšova oběť na kříži.

„Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (Lk 11,26).

Můžeme si všimnout, že Pavel používá slova „zvěstujete“, kterým ukazuje na teologický význam židovské památky, která obnovuje čin spásy pro současný okamžik. Podle tohoto výkladu je tedy eucharistie nyní Pánovou obětí a Pavlův text nás nenechává v tomto ohledu na pochybách.

Smlouva (hebr. berít, řec. diathéké), kterou Mojžíš potvrdil v Ex 24,8 pokropením lidu krví zvířat, je obnovena novou krví a novým životem, totiž krví a životem Ježíšovým, na nějž krev a život zvířat obětovaných podle Mojžíšova zákona pouze ukazovaly. Ježíšova smlouva je tedy nová ve dvou pohledech. Nový je její cíl, protože je určena pro všechny lidi a nejen na izraelský národ. Nová je svým obsahem, protože není stvrzena krví zvířat, ale krví Ježíše Krista.

Pouze Matouš přidává spojení „na odpuštění hříchů“, což je účinek nové smlouvy, kterou prorokují Jeremjáš (Jer 31,33-34) a Ezechiel (Ez 36,26-27) a jejímiž hlavními znaky je odpuštění hříchů a dar Ducha svatého, které Bůh daruje svému lidu.

Závěrem můžeme shrnout, že Ježíš vložil do svých slov zcela jasně význam oběti vlastního života, chtěl ustanovit památku na ni do budoucna, aby tak jeho učedníci mohli aktualizovat a zvěstovat spásnou Ježíšovu smrt na kříži, protože ta přináší společenství Boha s člověkem na konci časů.

Ježíšova spásonosná přítomnost

Eucharistie – bratrská hostina zvěstující smrt Pána, je dovršena účastí a jídlem. Chceme se tázat, zda Ježíšův záměr, aby jeho učedníci společně jedli, je pouze symbolickým gestem anebo zda má svůj základ ve skutečnosti. Jinými slovy, zamýšlel Ježíš nabídnout sebe sama svým učedníkům pod znameními chleba a vína? Tématem této kapitolky je Ježíšova přítomnost při eucharistii.

Ježíšova slova „Toto je mé tělo“, „Toto je má krev“ značí, že Ježíš opravdu zamýšlel, aby chleba a víno byly jedno s jeho tělem a krví.

V protestantském prostředí existují o této Ježíšově přítomnosti pod způsobou chleba a vína pochybnosti. Samotné jádro diskuse se týká řecké slova estin, totiž „je“. Je znmo, že v řeckém prostředí toto slovo ustanovuje totožnost mezi podmětem a předmětem, k němuž se vztahuje – krátce řečeno, má vliv na podstatu tohoto předmětu. V židovském prostředí se však slovesa „být“ užívá také ve významu metaforickém, přeneseném; Ježíš tohoto významu používá, když se přirovnává ke dveřím, cestě, skále, vinnému kmeni apod. Protestanti v témže významu vykládají význam slova estin i ve větě: „Toto je mé tělo.“

Je třeba vnímat celý kontext, v němž byla slova pronesena. Je známo, že se velikonoční hostina zakončovala jedením obětiny. Aby měla tato obětina pro učedníky význam, říká Ježíš, že chléb a víno jsou opravdu jeho tělo a krev. Kdyby tomu tak nebylo, ztratil by se obětní význam celé hostiny (srov. předchozí kapitolku). Pojídání nové oběti (samotného Ježíše) znamenala obnovení smlouvy s Hospodinem.

Ve zkoumaných úryvcích Písma jsme viděli, že Ježíš sám prohlašuje, že ustanovuje novou smlouvu a novou oběť, tentokrát nikoli v krvi zvířat, ale ve svém vlastním těle a krvi přítomném v chlebu a vínu. Kdyby chtěl Ježíš dát svým slovům čistě symbolický význam, pak by skutečný význam neměly ani jeho výroky o obětování, oběti, nové smlouvě – tato slova by neznamenala skutečné obětování a opravdu novou smlouvu, protože by chybělo to nejpodstatnější – skutečná obětina.

Ježíš chtěl ale mluvit o skutečné oběti. Očividně zve učedníky, aby se této oběti zúčastnili a měli tak podíl na nové smlouvě a nové oběti. V tomto okamžiku musel dát Ježíš onomu „je“, estin, význam reálný, skutečný – a nikoli pouze symbolický. Kdyby tomu tak nebylo, nová smlouva by neměla reálný podklad a všechno Ježíšovo konání by bylo pouhopouhým divadlem.

Původně protestantský teolog Max Thurian píše:

Památka Páně, svátost oběti kříže a Kristovy nebeské přímluvy má smysl pouze pokud je Pán skutečně svátostně přítomný v eucharistii. Pokud tomu tak není, tato památka je pouze impozantní hrou se symboly, která však nenese žádnou ontologickou skutečnost. Pouze v moci Ježíšovy skutečné přítomnosti v eucharistii může existovat opravdová památka Páně, opravdová oběť v biblickém smyslu. Všechno, co jsme řekli, se stává skutečností a dostává smysl pouze v té míře, v které Kristus sám, skutečně a osobně přítomný, je činný v eucharistii jako kněz, oběť a pokrm. (L'eucaristia memoriale del Signore, sacrificio di azione di grazia e di intercessione, s. 285-286)

Existuje-li skutečná oběť, musí existovat skutečná obětina. Ježíš v eucharistii je kněz, oběť i pokrm. Nebyl-li by pokrmem, nemohl by být ani knězem a obětí.

Velký význam má také Pavlův úryvek v 1 Kor 11,27, ve kterém říká, že mezi chleba/víno je totožné s tělem/krví, takže „kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně“.

Biblické texty nehovoří o tom, jak k této Ježíšově přítomnosti dochází, ale dovolují nám tvrdit, že Pán je přítomen skutečně a to pod způsobou svátosti, takže nejde o nějakou viditelnou přeměnu, a je přítomný ve své moci. Kristus přítomný v chlebu a vínu je Pán, který přichází zachránit lidstvo.

8 komentářů:

  1. O některých dalších aspektech problému hovoří také tato odpověď na dotaz.

    OdpovědětVymazat
  2. Ja by som chcel podotknúť, že Max Thurian nebol protestantský teológ, resp. ním nebol od svojej konverzie v roku 1988. A ani pred konverziou nebol klasickým protestantom, prijímal, ako určite viete, prijímanie v katolíckej cirkvi, čo je pre klasického protestanta prinajmenšom neštandardné. Neskôr bol vysvätený za kňaza v kat. cirkvi. Preto je podľa mňa tvrdenie, že bol protest. teológom zavádzajúce a ak sa nemýlim, uvádzate ho tak na viacerých miestach na týchto stránkach. Okrem toho sa

    OdpovědětVymazat
  3. Domnívám se, že informace mnou podaná je správná. Max Thurian byl protestantským teologem do roku 1988, kdy konvertoval ke katolické církvi; to sice nemusí být standardní, ale přesto nikoli diskvalifikující. Mé tvrzení, že "Max Thurian byl protestantským teologem" je tedy správné a pravdivé. Thurianovo teologické vzdělání a lidská formace jako taková byla bezpochyby protestantského ražení; přesto jsou podle mého názoru jeho některé postoje dobré k tomu, abychom si uvědomili, že katolická církev nemusí ani pro protestanta představovat problém (což je také důvod, proč jej zde cituji).

    OdpovědětVymazat
  4. Nesúhlasím s Vami, podľa mňa by bolo objektívne uviesť, že pôvodne bol protestantským teológom, ktorý konvertoval na katolicizmus. Inak mi príde táto táto informácia vzhľadom k obsahu a posolstve tejto stránky (povedzme to veľmi zjednodušene, výmena názorov prevažne protestantského razenia s katolíckymi postojmi) zavádzajúca.

    OdpovědětVymazat
  5. Přívlastek jsem změnil dle Vašeho přání.

    OdpovědětVymazat
  6. Pokračuji v naší diskuzi k tématu modlářství. Cituji Váš text:"Závěrem můžeme shrnout, že Ježíš vložil do svých slov zcela jasně význam oběti vlastního života, chtěl ustanovit památku na ni do budoucna, aby tak jeho učedníci mohli aktualizovat a zvěstovat spásnou Ježíšovu smrt na kříži, protože ta přináší společenství Boha s člověkem na konci časů" Naprosto souhlasím s tímto tvrzením. Je to přesně to, o čem nám Písmo podává svědectví - a totiž, že pán Ježíš nám ustanovil Večeři Páně jako památku. Viz Lukáš 22:19 - Pak vzal chléb, vzdal díky, rozlomil jej a dal jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás dává. To čiňte na mou památku." Rozhodně se však podle Bible nejedná o opakovanou oběť - viz Židům 9:26  "neboť by musel od založení světa častokrát trpět; nyní však je zjeven jednou při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť.
    27  A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud,
    28  tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže těm, kteří ho očekávají k záchraně."
    Nevím jak Vy, ale já čtu, že Kristus byl jen jednou obětován! Jistě budete mít vlastní interpretaci tohoto textu Písma - pochopitelně - přeci nejsou všichni katoličtí teologové slepí a museli to číst mnohokrát. Je to však jiné evangelium, které zvěstujete... Ježí není mannou, kterou jedli Izraelci na poušti a přece zemřeli (Jan 6:46,58). Z kontextu jasně vyplývá,že zde, v 6. kap. Janova evangelia, Pán mluví obrazně - uplně stejně, jako v případě rozhovoru u studny se samařskou ženou (Jan 4:13-14) Tato diskuze má význam ne pro to, abychom se dobrali k jednotnému názoru, ale naopak proto, abychom ukázali, jak rozdílné naše pohledy jsou. Shodnout se totiž nemůžeme už z principu. Váš Bůh není Bohem mým a můj Bůh není Bohem Vaším. Abychom spolu mohli souhlasit, museli bychom potom buďto já, nebo Vy zradit Boha, v něhož věříme. K tomu nás však nemohou přivést argumenty, ale jen Boží moc. Já tu zatím jen ukazuji, že mezi biblickým křesťanstvím a římským katolicismem je nepřekonatelná propast. Kritika a pojmenování toho, co je pravda a co ne však nestačí. Přijde chvíle, kdy budu muset obětovat i já svému Bohu. Stejně jako Eliáš. Potom se teprve zjeví, který Bůh je skutečným Bohem. Je jím ten, který sešle oheň. Jistě mi rozumíte - Bibli přece dobře znáte. S pozdravem Vašek - P.S. naše diskuze bude vždy trochu nerovná - Vy studujete univerzitu v Římě, já jsem jenom vyučený zedník :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Problém bude nejspíš v tom, že katolíci netvrdí, že je potřeba, aby byl Kristus vícekrát obětován. V mém textu po takovém tvrzení není také památky. Zdá se mi, že spíše bojujete s představou, že katolíci opakují Kristovu oběť, avšak zcela nechápete, že to, co katoličtí křesťané slaví při eucharistii, je jediná oběť Kristova. Proto nemusím ani reagovat na Vaše názory na mou odlišnou interpretaci onoho místa listu Židům: v tomto se shodneme: Kristus byl pouze jednou obětován. Katoličtí křesťané nejenže nemají potřebu tuto oběť opakovat, ale ani tak nečiní – v tomto bodě se zjevně mýlíte.

    Pokud tvrdíte, že se nemůžeme shodnout už v principu, neboť nemáme téhož Boha, pak se dopouštíte opět omylu, protože předjímáte, že Bůh, jehož katoličtí křesťané uctívají, není skutečný Bůh, jediný pravý Bůh. Toto své tvrzení však nikde nedokazujete, tudíž není důvod, proč se jej držet. Bohužel to, že mezi křesťanstvím a „římským katolicismem“ zeje propast, nijak nepodkládáte: jedná se pouze o Váš názor, který není ničím dalším podložen: pak není důvod se k Vašemu názoru přiklonit.

    6. kapitola Janova evangelia nemá pouze symbolický charakter, ale Ježíš svá slova v druhé části své rozmluvy, myslí velmi doslovně. Proč? Protože jeho posluchači se nad nimi pohoršují, a Ježíš jim přitom nijak nevymlouvá, že je nemají brát takto doslovně (srv. v. 60-62). Kdyby Ježíš hovořil pouze o víře v sebe, pak by nebyl důvod, aby mnoho učedníků už s ním nechodilo (v. 66). Ve v. 55 ovšem Ježíš trvá na tom, že jeho tělo je skutečný pokrm, jeho krev skutečný nápoj. Kdyby to myslel pouze obrazně, posluchači by mu jistě porozuměli, resp. on by to tak zmínil, a nebyl by důvod, aby odcházeli.

    Neměl bych důvod s Vámi diskutovat, kdybych byl přesvědčen, že si můžeme pouze ukázat, jak jsou odlišná naše stanoviska: snažím se pouze ukázat, že katolická víra je skutečně křesťanská a biblická, což mnozí, včetně Vás, zpochybňují. Zatím jste ale neukázal nic, v čem by katolické křesťanství stálo v rozporu s Písmem, kromě vlastního, nepodloženého, názoru. Tam, kde se domníváte, že je v rozporu s Písmem, si dokonce katolické stanovisku a víru vykládáte špatně, neboť jste se s ní neseznámil.

    A nedomnívejte se, že naše diskuse je nerovná: své informace si můžete ověřit stejně jako já. Pokud jste ale o některých věcech informován, pak se nelze vymlouvat na vlastní vzdělání, a přitom nadále někoho kritizovat za něco, co vůbec nedělá a v co nevěří.

    Přeji vše dobré a těším se na další diskusi.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.