Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Svatí a modlitba

Mozaika Krista Vševládného (Pantokratora) s Pannou Marií, evangelisty a apoštoly v bazilice S. Maria in Trastevere v Římě ze 13. století vyjadřuje velmi hezky katolické pojetí Krista a církve. Kristus, alfa a ómega, Beránek zabití, který již neumírá, ale žije na věky, pase své ovce-církev, aby je uvedl do své slávy, do nebeského Jeruzaléma, do něhož jsou již uvedeni ti, kdo s vírou v něho zemřeli. Kristus zůstává středem spásy a jediným Vykupitelem, k němu se obracejí modlitby svatých - tj. křesťanů žijících i těch, kteří žijí v jeho slávě již nyní.

Lidský život probíhá ve vztazích; nikdo z nás nežije jen sám pro sebe, ale vždy spolu s druhými – jimi je ovlivňován, jimi je přijímán, jejich prostřednictvím je schopen přijmout lásku, dokonce lásku Boží.

Katoličtí křesťané se utíkají ke svatým a zvláště k Marii o pomoc, prosí je o přímluvu u Boha. To je mnohým trnem v oku, protože podle nich je možné modlit se pouze k Bohu.

Jenže co znamená vlastně slovo modlit se? Již v nejstarších dobách církve a dokonce v latině Ježíšovy doby existovalo slovo orare, které vyjadřovalo slavnostní řeč či modlitbu obracející se k nějakému bohu. Pro jiné prosby bylo využíváno jiných slov, např. rogari, precari, petere, avšak i jich bylo možné používat pro to, co my nazýváme modlitbou. Vlastně všechna tato slova vzatá z běžného jazyka znamenala prosbu, promluvu k Bohu, modlitbu (kromě vztahu mezilidského).

Modlitba je jen staré slovo pro řeč, prosbu, úpění atd. k Bohu. Avšak tyto vztahy můžeme navazovat v běžném životě i s jinými lidmi, a proto je možné jako modlitbu označovat i vztah k těm, kteří jsou coby svatí součástí Kristovy církve.

Důležitější otázkou ovšem bude, zda nás tedy Maria a svatí v nebi u Boha mohou slyšet. Zde je důležitá otázka, jak asi vypadá život po smrti. Můžeme říci, že ti, kdo jsou v nebi, jsou pro Boha živí.

A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte! (Mk 12,26-27)

Ti, kdo jsou v nebi, totiž ti, které nazýváme svatými, jsou bezesporu živější, než jsme my. Oni již mají přístup k plnosti života. A jistě jsou také vnímavější pro potřeby svých bratří a sester, kteří s nimi doposud nejsou. Právě tak, jako apoštol Pavel žádal jiné učedníky, aby se za něj modlili (Řím 15,30; Kol 4,3; 1 Sol 1,11), tak i my dnes můžeme prosit Pavla a ostatní svaté v nebi, aby se přimlouvali za nás u Boha. Smrt křesťany přece zcela nerozděluje, ale i napříč smrtí rozprostírá se jedno velké společenství svatých, do nějž patříme i my.

Bible samotná neskýtá žádné místo, ke kterému bychom se mohli přímo v této otázce obrátit. Přesto existuje několik míst, která nám mohou tuto odpověď naznačit. Nejprve zde nalezneme místa, která mluví o úctě vůči andělům Božím:

Odvětil: „Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel.“ I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: „Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?“ (Jz 5,14)
Přišel tedy tam, kde jsem stál; zatímco přicházel, byl jsem ohromen a padl jsem tváří k zemi. Řekl mi: „Pochop, lidský synu, že to vidění se týká doby konce.“ (Dn 8,17)
„Já jsem Refáel, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu.“ Tu se oba zděsili, padli na tvář a zmocnila se jich bázeň. (Tób 12,15-16)

Tato úcta vůči andělům se zakládá na tom, že mají úzké spojení s Bohem. I svatí jsou s Bohem úzce spojeni, a proto je správné mít vůči nim úctu.

Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (1 Jan 3,2)

Staří Židé byli přesvědčeni o přímluvě svatých. Židovský vojevůdce 2. století př. Kr. sám viděl, jak se velekněz Onias a prorok Jeremjáš přimlouvají za izraelský národ:

Měl toto vidění: Viděl někdejšího velekněze Oniase, muže krásného a dobrého, velebného zjevu, tichých způsobů, vynikající výmluvnosti, který od mládí usiloval o všechno, co náleží ke ctnosti. Viděl jej, jak vztáhl ruce a modlil se za všechno židovstvo. Pak se zjevil muž šedovlasý, vynikající slávou, kdosi podivuhodný, jehož obklopovala nezměrná velebnost. Onias o něm řekl: „To je přítel našich bratří, mnoho se modlí za lid a svaté město. Je to Jeremjáš, Boží prorok!“ (2 Mak 15,12-14)

Z Písma svatého poznáváme, že svatí a andělé kladou modlitby svatých na zemi k Božím nohám, čímž se chce říci, že se za živé přimlouvají:

Tu je anděl oba vzal stranou a řekl jim: „Hle, kdykoli ses modlil ty, Tóbite, i Sára, já jsem vnesl připomínku vaší modlitby před Hospodinovu slávu. A když jsi pohřbíval mrtvé, právě tak.“ (Tób 12,6.12)
A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu. (Zj 5,8)
Jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem. (Zj 8,3)

Dobře, ale i kdyby bylo možné prosit svaté o přímluvu, proč to? Nestačí přece přijít přímo k Bohu? Vždyť on sám modlitbu slyší a může ji vyslyšet! A není snad Ježíš Kristus jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (1 Tim 2,5)?

Jistěže i katoličtí křesťané se modlí také přímo k Bohu. A nezpochybňujeme přece modlitbu, ačkoli víme velmi dobře, že Pán ví už předem, co potřebujeme, protože zná naše srdce, a to dokonce lépe než my sami? Nezpochybňujeme svá vlastní slova, věříme-li, že nejlépe přimlouvá se v nás Duch svatý vzlyky, jež nelze vyslovit? A přitom též věříme, že je mu modlitba příjemná a milá a že ji rád vyslyší... Není to s prosbou o přímluvu svatých podobně?

A není snad naším prostředníkem, jediným prostředníkem, sám Ježíš Kristus? On nám zprostředkovává přístup k Otci – a jsou-li ve společenství s ním věrní zemřelí, pak skrze Ježíše Krista máme přístup k těm, kteří s námi tvoří společenství jediného Kristova těla, v němž jsou ti, kdo se zrodili znovu z Ducha svatého. Nemůžeme se nad tím, že nás svatí slyší, podivovat více než bychom se divili tomu, že slyšíme jeden druhého již zde na zemi. Základem společenství svatých je náš Pán – on je pojítkem mezi námi navzájem, mezi jeho svatými i mezi námi zároveň.

Přímluva jednoho křesťana za druhého nijak nezpochybňuje Kristovu úlohu prostředníka mezi Bohem a lidmi – však prosíme jeden druhého o modlitbu, když je jí nám zapotřebí.

Další z potíží, kterou by někdo mohl mít, je tato: Maria a svatí nejsou jako Bůh a nemají jednoduše kapacitu na to, aby slyšeli tolik proseb současně. To by jistě platilo, kdyby nebe bylo cosi jako vedlejší pokoj. Jenže nebe není ani čas ani prostor. Má-li Bůh „před očima“ celý svět a celé věky v jediném „nyní“ a jsou-li svatí svatými ve spojení s ním, pak, hovoříme-li ke svatým, mluvíme jaksi mimo čas a prostor – stejně jako když se modlíme k Bohu – a proto je vzájemná „komunikace“ možná.

Proč se k Marii a svatým tedy obracet?

Existuje zde možná i rozumný důvod. Podívejme se na problém od počátku. Když Maria řekla Bohu své „Staň se“ při zvěstování narození Ježíše Krista, ztotožnila se zcela s Boží vůlí a s posláním svého syna. To znamená, že od toho momentu chtěla vždy to, co chtěl Bůh (srov. Katechismus katolické církve, 2827). Tím, že na svět přivedla Ježíše, Milost s velkým M, kterou nám všem Bůh dal, můžeme říci, že skrze ni k nám takto přichází všechna Boží milost. Neubírá to Bohu na slávě, protože je tvor a Bohu přísluší dík za všechny milosti, kterých se nám dostává.

Také po svém vzetí do nebeské slávy je s církví, která ještě nedoputovala k cíli své cesty a přimlouvá se za křesťany. Protože zná Boží vůli a přimlouvá se za nás ve shodě s ní, lze říci, že se přimlouvá za každou milost, se kterou k nám Bůh přichází. Je to ovšem Bůh, kdo z vlastní svobodné vůle uděluje milosti a nikdo jiný jej nemůže donutit k tomu, aby „milost pustil“. Maria se svou přímluvou ztotožňuje s Božím zásahem do našeho života. Když Bůh rozlévá svou milost, je tu Maria, kdo pro nás tuto milost vyprošuje.

Srozumitelně se také v této otázce vyjadřuje 2. vatikánský koncil ve své konstituci o církvi:

Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává.
Žádný tvor totiž nemůže být nikdy kladen na jednu rovinu s vtěleným Slovem a Vykupitelem. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji.
Církev neváhá vyznávat takovou podřízenou Mariinu úlohu, stále ji prožívá a klade ji věřícím na srdce, aby pod její mateřskou ochranou vroucněji přilnuli ke svému Prostředníku a Spasiteli. (LG 62)
Svědectví raně křesťanských dob Již první křesťané se obraceli k mučedníkům o přímluvu o Boha, jak o tom svědčí četné archeologické nápisy ze zvoláními ve starokřesťanských katakombách v blízkosti hrobů mučedníků, jak se může přesvědčit každý návštěvník Říma jednak u hrobů jednotlivých starověkých mučedníků, jednak u hrobu apoštola Petra. Typickým zvoláním je zde například: N., ora pro me, N., modli se za mne. Velmi ranou modlitbou k Panně Marii je stará křesťanská modlitba Sub tuum praesidium již ze 3. století (více o modlitbě např. na Wikipedii), kterou se křesťané modlí až dodnes:
Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá boží rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.