Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Spása

Slovo spása je pojem, který vyvolává rozpaky. Málokdo z těch, kdo se dosud nesetkali s křesťanstvím, mu rozumí, protože si pod ním stěží něco vybaví. Bavit se pak o tom, „je-li ten či onen spasen“, je matoucí, protože první věcí, která nás napadne je, který že to dobytek nás má spásti. V dnešní době tomuto pojmu také křesťané různých církví přikládají trochu jiný význam – a dopad. Co to tedy ta spása je?

Slovo spása bychom mohli do moderní češtiny přeložit jako záchrana, vysvobození. Chce se jím vyjádřit to, co pro člověka Bůh vykonal – hovoříme dokonce o dějinách spásy člověka, které počínají již stvořením a pokračují celými dějinami vyvoleného národa, aby vyvrcholily ve vtělení, životě, utrpení, smrti a vzkříšení jediného Božího Syna, Ježíše Krista. Tyto dějiny spásy pak pokračují, protože svým narozením do nich vstupujeme i my a můžeme mít na této Boží spáse v Kristu podíl.

Bibličtí křesťané považují za nejdůležitější bod pro spásu člověka okamžik, kdy „přijme Krista jako svého osobního Spasitele“. Toto osobní přilnutí ve víře je jedinou důležitou veličinou života člověka – to, jakým způsobem potom již člověk, který přijal Krista žije, není pro fakt jeho spasení zásadní. Takový křesťan má „jistotu spasení“, která pramení z jeho prožitku znovuzrození v Kristu.

Bibličtí křesťané často kritizují katolickou církev, neboť se domnívají, že ke spáse člověka je zapotřebí projít „dlouhou cestou skrze její svátostní systém“ a že se katolická církev sama definuje jako „plnost spasení“ (srov. např. web Prokrestany). Toto tvrzení ale není pravdivé – rád bych se proto v této kapitole zastavil u toho, jak katolíci chápu vykoupení a spásu a jakým způsobem je toto učení podloženo Písmem svatým.


Užitečné odkazy

3 komentáře:

  1. Dobrý deň. Ako sa katolícka cirkev díva na slovo "zbožštenie" /theosis/? Môžem ja ako katolík prijímať toto učenie o zbožštení človeka, ktoré predsa len viac presadzujú pravoslávne cirkvi a ktorému sa katolícka cirkev dosť vyhýba? Lebo osobne sa mi toto učenie páči a z hľadiska spásy človeka v ňom vidím veľkú logiku.
    Alebo je pre katolíkov neprípustné toto učenie? Vy píšete, že kompendium KKC v článku 224 hovorí o božskom živote ktorý je nám udeľovaný, má toto nejakú súvislosť so zbožštením?
    Resp, ak katolícka cirkev neprijíma učenie o theosis, čo ponúka ako paralelné učenie k tomu?
    Ďakujem za vysvetlenie.

    OdpovědětVymazat
  2. Nauka o zbožštění (deificatio) není západní církvi cizí, jejím velkým obhájcem byl např. sv. Tomáš Akvinský (1225-74), v mystické teologii o zbožštění či o sjednocení s Bohem hovoří např. u sv. Terezie z Avily či Jana od Kříže (17. století). Hovoří o tom i KKC 1988: "Mocí Ducha svatého se podílíme na Kristově utrpení tím, že umíráme hříchu, a na jeho zmrtvýchvstání tím, že se rodíme k novému životu; jsme údy jeho těla, kterým je církev, ratolesti naštěpované na vinný kmen, jímž je on sám. „Skrze Ducha svatého máme účast na Bohu … Tím, že se podílíme na Duchu, stáváme se účastnými božské přirozenosti … To je důvod, proč jsou zbožštěni ti, v nichž přebývá Duch.“" a KKKC 224 s tím má jistě souvislost. Při slavení eucharistie kněz říká při mísení vína vodou: "Per huius aquae et vini mysterium, eius efficiamur divinitatis consortes qui humanitatis nostrae fieri dignatus est particeps," tedy "Skrze tajemství tohoto vína a vody ať se nám dostane podílu na božství toho, který se rozhodl mít podíl na našem lidství" (vlastní, oproti oficiálnímu překladu doslovnější překlad).

    Nauka o zbožštění je tedy vlastní i západní církvi, domnívám se, že ji trochu zastínily spory o pojetí milosti a ospravedlnění od 16. století, ale to neznamená, že by toto učení nebylo živé. Je-li člověk povolán k životu v Kristu a je-li v Krista proměňován v průběhu celého svého života, jaký může být nakonec výsledek, než že mu budeme zcela podobní a jeho božství se stane i naším dědictvím? Pro nás bližší je takové vyjádření, že Bůh nás osvobozuje od hříchu a proměňuje nás ve svůj obraz: člověk bez hříchu, který je zcela božím obrazem, má ale nějakou účast na jeho přirozenosti: nauka je tedy tatáž. To, že se Vám tato nauka líbí, velmi chápu, a sám vzpomínám, jak mě tato nauka vysvětlená profesorem (nyní katolickým arcibiskupem na Krétě) Jannisem Spiterisem za mých teologických studií okouzlila.

    OdpovědětVymazat
  3. Jako "biblický křesťan" (ať už tím autor článku myslí cokoliv :) ) také nesouhlasím s pohledem některých bratří, že "jednou spasen - provždy spasen".

    Něco je o tomto tématu napsáno např. zde: http://www.klicnik.eu/archives/1283

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.