Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Rozsah bible – biblický kánon

Možná jste si již všimli, že tzv. „katolická“ a „protestantská“ vydání bible se liší svým rozsahem. Jak je možné, že „bible není jenom jedna“? Že by si katolíci zase nějaké knihy do bible přidali?

Vznik biblického kánonu, tj. rozsahu knih, které křesťané považují za posvátné, protože obsahují Boží slovo, je záležitostí poměrně spletitou. Nelze se domnívat, že svitky s biblickými knihami dostal někdo z nebe, ani nemůžeme ve světle moderních biblických bádání tvrdit, že pisatelé těchto knih byli pouze zapisovateli jakéhosi „božského diktátu“.

Bible je soubor rozmanitých knih, sepsaných v různých dobách, různými lidmi, pro různé potřeby Božího lidu či církve. První křesťané neměli bibli v rukou – nanejvýš církevní obec mohla vlastnit některé z biblických knihTy se vlivem opisovačské praxe mohly mezi sebou i mírně lišit (vlivem chyb, přepsání, dodatků apod.). Kritické vydání biblických textů, jak jej máme dnes k dispozici my a které se snaží o rekonstrukci textu do co možná nejpůvodnější podoby, nikdy neexistovalo, nikdy jej předtím křesťané neměli k dispozici.

Ne všechny církevní obce zpočátku přijímaly společně, co všechno do bible patří. Možná čtenáře překvapí, že první soupis knih, který obsahuje všechny knihy Nového zákona tak, jak je známe my, nalezneme teprve ve velikonočním listu alexandrijského biskupa-patriarchy Athanasia z roku 367. Tím ovšem ještě nechceme říci, že od té doby Nový zákon církev všude závazně přijímala. Rozsah bible vyhlásila katolická církev jako dogma teprve v reakci na reformaci na Tridentském koncilu v 16. století. Proč až tehdy?

Během reformace odstranili protestanti, především z naukových důvodů, sedm starozákonních knih – 1. a 2. knihu Makabejských, knihu Sírachovcovu, Moudrosti, proroka Bárúcha, knihy Tóbit a Júdit – a řecké části dalších dvou knih – proroka Daniela a knihy Ester, a to přesto, že tyto knihy byly po celou dobu dějin církve přijímány jako kanonické (jako součást starozákonního kánonu Písma). Protestantský církevní historik J. N. D. Kelly píše:

Měli bychom si všimnout, že Starý zákon takto přijímaný jako autorita v církvi vypadal poněkud rozměrněji a zahrnoval více knih [než protestantské bible]. […] Zahrnoval vždy, ač s různým stupněm uznání, tzv. apokryfy či deuterokanonické knihy. (Early Christian Doctrines, 53).
V době církevních otců byly však tyto knihy citovány stejným způsobem jako ostatní starozákonní knihy. Deuterokanonickými se nazývají ty knihy, které byly zahrnuty do biblického kánonu, přestože se o nich vedla v církvi diskuse, protokanonickými ty knihy, které byly vždy všemi přijímány. Jak deuterokanonické, tak protokanonické knihy nalezneme ve starodávných seznamech biblických knih.

Citace deuterokanonických knih v Novém zákoně

Jako argument proti kanonickému uznání tzv. deuterokanonických knih Starého zákona se někdy uvádí skutečnost, že novozákonní spisy tyto knihy necitují. To je pravda, avšak zároveň je také pravda, že novozákonní knihy necitují ani Ezdráše, Nehemjáše, Ester, Píseň písní či knihu Kazatel; naopak nalezneme zde mnoho mimobiblických citací. Jd cituje apokryfní Nanebevstoupení Mojžíšovo a 1. knihu Enochovu:

A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin (Jd 9).

Prorokoval také o nich Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých,a by vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali, i ze všech zpupných řečí, které ti hříšníci mluvili proti němu. Vzpouzejí se a odporují Božímu vedení a žijí si podle svých vášní, jejich ústa mluví nadutě a lichotí lidem pro svůj prospěch (Jd 14-16).

2. list Petrův cituje dvě přísloví – jedno z nich je Př 26, 11, avšak druhé v bibli nenalezneme:
Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: 'Pes se vrátil k vlastnímu vývratku' a umytá svině se zase válí v bahništi (2 Pt 2, 22).
Dokonce sám Ježíš cituje jako Písmo úryvek, který vůbec v Písmu nenalezneme:
Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo (Jan 7, 38).
Podobně i Pavel cituje úryvek, který připomíná jen velmi vzdáleně Iz 64, 4:
Ale jak je psáno: 'Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují' (1 Kor 2, 9)
Podle Ambrosiastera, blíže neznámého vykladače Písma ze 4. století, cituje Pavel na tomto místě apokryfní Apokalypsu Elijášovu, z níž se dochovaly pouze fragmenty. Nebiblické místo cituje i Matoušovo evangelium, podle něhož se Josef
usadil se v městě zvaném Nazaret - aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský (Mt 2, 23).
V 2. listě Timotejově autor jmenuje dva Mojžíšovy odpůrce, které kniha Exodus nezmiňuje:
Jako Jannés a Jambrés odporovali Mojžíšovi, tak i ti falešní učitelé odporují pravdě. Jsou to lidé se zvrácenou myslí, kteří ve víře selhali (2 Tim 3, 8).
To, že nějaký spis není Novým zákonem citován, jej nevylučuje ze Starého zákona. Ačkoli neexistují přímé citace SZ, nalezneme v NZ aluze na deuterokanonické spisy. Úryvek listu Římanů o nemorálnosti pohanů (1, 18-32) je odkazem na knihu Moudrosti (12-14) a postoj židů, který Pavel kritizuje ve 2. kapitole tohoto listu je podobný 11. – 15. kapitole téže knihy Moudrosti. Pisatel listu Židům mohl poukazovat ve svém výkladu o mučení, které někteří vydrželi skrze víru (11, 35-38) na úryvek 2. knihy Makabejských (6, 18 – 7, 41).

Existují také významné podobnosti mezi Ježíšovým výrokem v Janově evangeliu a knihou Sírachovec, stejně jako obraz nového Jeruzaléma v knize Zjevení připomíná popis knihy Tóbit:

Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit (Jan 6, 35).

Kdo mě jedí, budou ještě po mně lačnět, a kdo mě pijí, budou ještě po mně žíznit (Sir 24, 21).

Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu (Zj 21, 19-21).

Blaze všem lidem, kteří se budou rmoutit nad tebou, nad všemi tvými tresty, protože v tobě se budou radovat a spatří všechnu tvou radost až navěky. Má duše, dobrořeč Hospodinu, velikému Králi. Vždyť Jeruzalém bude vybudován a v městě Boží dům po všechny věky. Blažený budu, jestliže pozůstatek mého potomstva spatří tvou slávu a vzdá chválu nebeskému Králi. Brány Jeruzaléma budou vybudovány ze safíru a smaragdu a všechny tvé hradby z drahého kamene. Věže Jeruzaléma budou vybudovány ze zlata a všechny jejich bašty z čistého zlata. Ulice Jeruzaléma budou vydlážděny karbunkulem a kamenem ofírským (Tob 13, 16-17).


Palestinský kánon a církev

Jako důvod, proč by křesťané měli uznávat Písmo v jeho užším rozsahu, se uvádí ustálení starozákonního kánonu jamnijskou školou či synodou někdy kolem roku 90 po Kristu. Ano, jedná se opravdu o oficiální ustálení rozsahu Starého zákona. Avšak to samo o sobě není důvodem, proč by křesťané měli na základě tohoto rozhodnutí přijímat tento, tzv. palestinský kánon SZ.

Důvodem je fakt, že se jednalo o rozhodnutí Židů, kteří se snažili limitovat rozsah svých posvátných spisů vedeni jazykovým kritériem (spis sepsán hebrejsky) proti užívání širšího kánonu Písma, tak, jak jej používali židé v diaspoře hovořící řecky a křesťané, kteří toto Písmo diasporních židů, Septuagintu, převzali. Toto rozhodnutí se tedy týkalo židovstva, nikoli církve, která v této době zřejmě již neměla přístup do synagogy a proti níž se židé ve 12. z osmnácti "blahoslavenstvích" modlili.

Církev nikdy toto rozhodnutí jamnijské školy, které bylo určeno židům, nepřijala. Sama užívala odpočátku Starého zákona přeloženého do řečtiny, v rozsahu tzv. kánonu (ovšem dosud nekanonizovaného) alexandrijského, septuagintního. Bylo by tedy zcela protismyslné a nehistorické chtít toto kritérium (Jabne) na kánon Písma aplikovat dnes. Kdybychom tak učinili, z celého Nového zákona by nám nezbyla ani čárečka.

Další studijní materiály

6 komentářů:

  1. Jedna podstatná maličkost k deutoreokanonickým knihám (apokryfům): Pán Ježíš z nich NIKDY necitoval, zatímco kanonických knih se dovolával přehojně.

    OdpovědětVymazat
  2. Argument neobstojí, protože Ježíš necituje všechny protokanonické knihy, ale pouzeněkteré z nich a žádná církev si neodváží tvrdit, že by do starozákonního kánonu patřily pouze ty, které Ježíš cituje.

    Krom toho uvažovat Qasinkou uvedeným směrem znamená anachronismus, protože židovský kánon nebyl v jeho době ustálen.

    OdpovědětVymazat
  3. Netvrdím, že by do starozákonního kánonu patřily pouze ty knihy, které Ježíš cituje.
    Skutečnost, co Ježíš citoval, je "podstatná maličkost", která může zapadnout mezi jiné argumenty, týkjící se kánonu SZ.
    Mimochodem slova o "anachronismu" taky nejsou zcela na místě s ohledem na to, že se přesně neví, kdy se kánon ustálil - synoda v Jabne není přijímána všemi učenci a navíc - i když bychom ji akceptovali - konala se krátce po Ježíšově nanebevstoupení, a asi nelze předpokládat, že by přijala za kánon něco, co by bylo v příkrém rozporu s praxí před cca 30 lety před jejím konáním.
    A mimochodem, Filón z Alexandrie (trochu starší Ježíšův současník) když cituje z Tanaku, tak také nikdy necituje z apokryfů.

    OdpovědětVymazat
  4. To já vím, že to netvrdíte. Ale pokud byste trval na svém argumentu, že deuterokanonické knihy do starozákonního kánonu nepatří, pak byste to vlastně na základě svého argumentu tvrdil - snažím se ukázat, že nikam nevede.

    Anachronismus je používat slovo "kanonický" pro Ježíšovu dobu: kánon označuje obecně pravidlo přijímané církví. Neexistuje tedy v pravém slova smyslu "židovský či hebrejský kánon", může existovat pouze křesťanský starozákonní kánon - a ten se týká církve, nikoli židovstva.

    Je však velmi pravděpodobné, že synagoga omezuje soubor svých posvátných knih právě v reakci na křesťany, kteří používají čtení a rozsah Septuaginty. Jinak souhlasím s tím, že tzv. synoda v Jamnii/Jabne je v podstatě mýtus, protože spíš se jedná o ustálení pravidel jamnijské akademie než o synodu v našem slova smyslu, v průběhu více let či snad desetiletí. Nás nemusí zajímat, nejsme židé, ale křesťané; z téhož důvodu nás v tomto kontextu nemusí zajímat ani Filón.

    Vymezování okruhu inspirovaných knih trvalo církvi dlouho a víceméně nakonec došla jakés takés shody (kánon katolických církví, pravoslavných či východních se navzájem mírně liší); problém s těmito knihami má pak po dlouhé době až protestantská reformace, která přestane uznávat knihy, které nevyhovují její představě o křesťanství (o tom svědčí již stokrát omleté Lutherovo pojmenování listu Jakubova "slaměná epištola").

    OdpovědětVymazat
  5. ...kterážto epištola ale zůstává v luterském kánonu...

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.