Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Pokání v dějinách církve

Dnešním nejběžnějším způsobem veřejného vyznání hříchů v církvi je osobní vyznání jejímu představiteli, tj. knězi. V prvních staletích církve tento způsob znám nebyl a církev se velmi vyostřeně stavěla proti těm, kdo těžce zhřešili. Pokání bylo veřejné; hříšník předstoupil v kajícím šatu před shromáždění a vyznal hřích, který jej tížil. Odpuštění se mu nedostalo ihned. Delší čas musel ve svém kajícím rouchu přicházet do kostela, stát na vyhrazeném místě a prosit přicházející křesťany, aby se za něj u Boha přimlouvali. Pokání, které činil, obsahovalo i tělesné posty. A když činil toto pokání po stanovenou dobu, která mohla trvat i několik let, byl při veřejné kající bohoslužbě znovu přijat do plného společenství s církví jako plnoprávný člen a směl znovu přistoupit ke stolu Páně.

Na počátku středověku se vlivem iroskotské misie začala v církvi prosazovat soukromá forma pokání a smíření. Křesťané se vyznali ze svých hříchů knězi, který má povinnost zachovat zpovědní tajemství. Ten má přitom možnost promluvit s tím, kdo se vyznává ze svých hříchů a vybídnout jej ke skutečné změně smýšlení a života. Kněz nakonec hříšníkovi prohlásí v Božím jménu odpuštění a smíření.

Tento způsob je i nejčastějším způsobem v současné církvi. Krom toho ale církev opět využívá možnosti veřejné kající bohoslužby, při které shromáždění křesťané společně prosí o odpuštění hříchů a o smíření, vyznávají se ze svých hříchů kněžím církve a nakonec společně přijmou slovo o Božím odpuštění a společně velebí Boha. Tento způsob mnohem lépe vyjadřuje skutečnost, že hřích má i sociální dopad na zbytek církve, a když potom celé místní shromáždění církve společně přichází k Bohu a k sobě navzájem v prosbě o smíření, stává se viditelným, že Kristus zahrnuje svou spásou nikoli pouze jednotlivého člověka, ale celou církev.

6 komentářů:

  1. Způsob, jímž je oslovován kněz

    Tradiční formule, dosud často užívaná, zní: „Vyznávám se Bohu všemohoucímu. . . i tobě, otče, že jsem velmi zhřešil. . .“ (Katolický Katechismus, vyd. 1968, s. 145)

    Mat. 23:1, 9, Sý: „Ježíš . . . [řekl:] otcem nenazývejte sobě nikoho na světě; neboť jeden jest Otec váš, jenž jest v nebesích.“

    Hříchy, které lze odpustit

    „Církev vždy učila, že každý hřích, bez ohledu na to, jak je vážný, může být odpuštěn.“ — The Catholic Encyclopedia (označeno: nihil obstat a imprimatur), R. C. Broderick, Nashville, Tenn., 1976, s. 554.

    Hebr. 10:26, Pe: „Jestliže schválně hřešíme, když jsme už jasně poznali pravdu, není už možná oběť za hříchy.“

    Mar. 3:29, Sý: „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedostane odpuštění na věky, nýbrž vinen bude hříchem věčným.“

    Jak se má projevovat pokání

    Zpovědník často nařídí kajícníkovi, aby odříkal určitý počet „otčenášů“ a „zdrávasů“.

    Mat. 6:7, Pe: „Když se modlíte, nebuďte přitom mnohomluvní [to znamená: nesmyslně neopakujte] jako pohani. Oni si myslí, že budou vyslyšeni, když toho mnoho namluví.“

    Mat. 6:9–12, Pe: „Vy se tedy modlete takto: ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích. . . odpusť nám naše viny.‘“ (Nikde v Bibli nám není přikázáno modlit se k Marii nebo skrze ni. Viz Filipanům 4:6, také stranu 164, „Marie“.)

    Řím. 12:9, Pe: „Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, lněte k dobru.“

    OdpovědětVymazat
  2. Ad oslovení kněze: viz článek Duchovní otcovství.

    Ad hřích proti Duchu svatému: katolická nauka v tomto směru je popsána (když už citujeme Catholic Encyclopaedia) v hesle Holy Ghost, v kapitole Sins against the Holy Ghost. Sv. Tomáš Akvinský se otázce věnuje ve své Theologické summě (II-II, q. 14).

    Ad Žd 10, 26: Nemyslí se tím snad smírná oběť podle mojžíšského zákona?

    Ad interpretace Mt 6, 7: to už je ovšem Vaše vlastní vysvětlení: mnohomluvnost (βατταλογήσητε) zde znamená užití mnoha (bezvýznamných) slov (viz např. Fribourg Greek Lexicon). Modlitba Páně pak nejsou žádná bezvýznamná slova. Modlitba k Panně Marii nařízena není, k tomuto tématu nicméně viz Svatí a modlitba. Citace Řím 12, 9 mi nepřijde v tomto kontextu relevantní.

    OdpovědětVymazat
  3. Jan 20:21–23, Sý: „‚Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.‘ To pověděv, dechl (na ně) a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého; kterým odpustíte hříchy, odpouštějí se jim, a kterým je zadržíte, zadrženy jsou.‘“

    Jak tomu apoštolové rozuměli a jak to uplatňovali? V Bibli není zpráva ani o jediném případě, kdy by apoštol vyslechl soukromou zpověď a pak pronesl rozhřešení. Podmínky pro to, aby Bůh někomu odpustil, v Bibli ovšem uvedeny jsou. Apoštolové pod vedením svatého ducha mohli rozpoznat, zda určitý člověk odpovídá takovým podmínkám, a mohli na tomto základě prohlásit, že mu Bůh buď odpustil, nebo neodpustil. Příklady viz ve Skutcích 5:1–11, také 1. Korinťanům 5:1–5 a 2. Korinťanům 2:6–8.

    OdpovědětVymazat
  4. Katolická církev je přesvědčena, že daná slova jsou svědectvím o ustanovení svátosti pokání/smíření v církvi - nezáleží na tom, zda se jednalo o "ušní" zpověď", či o veřejné vyznání. O tom, že takové vyznání hříchů v církvi existovalo, svědčí velmi rané křesťanské prameny (Didaché 4, 4; 14, 1; Ep. Barn. 18), rovněž tak velmi záhy se hovoří i o znovunastolení narušeného společenství s církví a o úloze biskupa při něm (Ign. Ant. ad Phil. 8). Vždyť i v těch místech ve Skutcích apoštolů, které uvádíte, jde o vyznání hříchů před apoštoly (+ např. Sk 19, 18). S tím naprosto souhlasím, že apoštolové mohli z autority dané Kristem hřích odpustit, či ne.

    Otázkou je, zda Kristus svěřil apoštolům (a jejich nástupcům) pověření odpouštět hříchy a smiřovat s Bohem. Katolíci tvrdí, že ano. Praxe pokání určitě není proti Kristovu (či NZ) duchu. Díky za inspiraci, pokusím se k tématu sepsat něco více.

    OdpovědětVymazat
  5. Mám dva dotazy.
    1) Proč je nezbytné zpovídat se knězi-muži? Představa, že některé věci probírám s cizím mužem, je mi odporná.
    Myslím, že pravoslaví zná i duchovní vůdkyně.

    2) Mluvíte o pokání v rané církvi. Slyšela jsem na přednášce, že podobným způsobem fungovalo pokání i v případě "rozvodu". Rozvedení museli vykonávat několikaleté pokání, ale pak jim bylo odpuštěno a mohli vstoupit do nového svazku. Nebylo by to dobré řešení i pro současnost?

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za Vaše dotazy:
    Ad 1) Duchovní vůdcovství či doprovázení s neknězem, a tedy i ženou, je známo a používáno i v katolické církvi. Dobře se například ví, že mladý Karol Wojtyła, později papež Jan Pavel II. využíval vedle zpovědníka i duchovní doprovázení Jana Tyranowského, který byl laikem – to samé může bezesporu fungovat i v případě ženy. Co se týká samotného vyznání hříchů, vlastní hřích lze v případě svátostného smíření knězi označit takovým způsobem, že není potřeba zabíhat do detailů, a není třeba hovořit nutně s ním o dalších podrobnostech, se kterými se potřebuji svěřit.

    Ad 2: Popisujete v zásadě, nakolik je mi známo, současnou praxi mnoha pravoslavných církví. Jak to vypadalo v prvních staletích v této otázce, nemůžeme dost dobře říci, protože v takto konkrétní otázce nám chybí historická svědectví. Křesťané se však narozdíl od římské praxe rozvodu velmi bránili a odsuzovali jej. Je otázka, zda by pro určité případy Vámi zmiňovaná pravoslavná praxe pokání mohla být přejata i do praxe katolické církve, nakolik je mi známa, vedou se o tom diskuse. Celá otázka je pochopitelně velmi bolavá, a církev se prozatím ve své histrii nesetkala s tak vysokým podílem ztroskotaných manželství.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.