Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Papežství, apoštolská tradice a sola scriptura (odpověď na dotaz)

V časti "Byl vůbec Petr někdy v Římě?" citujete 1 Pt, ako výpoveď apoštola Petra. Babylonom je zrejme naozaj myslený Rím, avšak tento spis NZ je s vysokou pravdepodobnosťou pseudoepigraf, jeho autorom je zrejme Pavlov žiak z druhej generácie. Vznikol asi koncom 1. st. (napr. P. Pokorný, Literární a teologický úvod do NZ, Praha 1993:248-249). Tým nechcem argumentovať, že Peter nebol nikdy v Ríme, len chcem podotknúť, že to nie je autentická Petrova výpoveď a nie je to teda explicitný dôkaz o Petrovom pobyte v Ríme. Ďalej na viacerých miestach citujete pastorálne epištoly, ako Pavlove výroky, ktoré takmer s istotou nie sú Pavlovymi spismi (Pokorný 1993:236-237). K tomu som teda len chcel dodať, že je podľa mňa potrebné rozlišovať medzi prevdepodobne autentickými spismi a spismi, ktoré sú s vysokou pravdepodobnosťou pseudoepigrafy. Tým nespochybňujem ich kanonicitu, len autenticitu autora. S. J.
Pseudoepigrafie, tedy sepsání a cirkulace spisu pod jménem určité význačné osobnosti, je v antice celkem běžný jev; ano. Ale schválně tyto listy cituji jako Petrův, resp. Pavlovy, a to ze dvou důvodů: u 1 Pt se domnívám, že se skutečně jedná o petrovský text, napsaný buď přímo jím, nebo sekretářem, na rozdíl od 2Pt. U pastorálních listů se opravdu dnes většinou hovoří o sepsání Pavlovým žákem až po jeho smrti, nicméně Pavlovo autorství vyloučit nelze a pro danou otázku to není podstatné: naopak: snažím-li se navázat kontakt s křesťanskými kruhy, které zastávají doslovný výklad Písma a přímé autorství, pak se vlastně snažím využívat jejich vlastních argumentů, což platí i v tomto případě. Problematika autorství NZ listů je mi známa, pouze jí nechci celý diskurs zatěžovat. Sám se ovšem stavím za mnohem ranější dataci, než jakou prosazuje zvláště současná protestantská biblická kritika, a domnívám se, že lze důvěřovat antickým svědectvím, která se nám zachovala, více než se děje (Petrovo autorství dosvědčuje např. Polykarp, Papias, Kléméns Alexandrijský, Órigenés či Tertullianus). Pokud 1 Pt není sepsán přímo Petrem či jeho sekretářem (což nevylučuji), pak samozřejmě padá i tato část obhajoby osobní přítomnosti Petra v Římě – nezpochybňuje to však ostatní důvody.
V tej istej časti sa nachádza, podľa môjho názoru logická chyba. Píšete - "Pomiňme otázku, zda je pro existenci Petrovy služby v církvi důležité, aby Petr do Říma doputoval, nebo zda byl tedy "prvním papežem". I kdyby tomu tak nebylo, nediskredituje to žádným způsobem službu římského biskupa, který se odvolává na to, že je nástupcem apoštola Petra v této službě." - Ak teda Peter neviedol kresťanskú obec v Ríme, aký máme iný doklad alebo racionálny argument, že rímsky biskup je Petrovym nástupcom. Okrem toho Peter založil aj iné cirkevné obce a viedol aj cirkevé spoločenstvo v Jeruzaleme, prečo by teda jeho nástupcom nemohol byť biskup v týchto obciach (v Jeruzaleme, ak sa nemýlim, po Petrovom odchode Jakub starší)? - Odvolanie sa na tradíciu? - Tradícia je teda ústne tradovanie apoštolskej náuky, ktorá je potom (ale až potom) rozvíjaná v cirkevnej tradícii a v oficiálnych cirkevných dokumentoch. Avšak takto chápaná tradícia je súborom písomne nefixovaných posolstiev, je ťažko ohraničiteľná a prakticky nedefinovateľná. A okrem toho nad ňou aj nad Písmom prakticky stojí učiteľský úrad a môže ich interpretovať podľa svojho uváženia. Preto sa v tomto kloním k Lutherovmu "sola scriptura". S. J.
Krok je dle mého názoru logický. Snažím se pouze říci, že pro existenci papežství jako takového (z pohledu nekatolíků vlastně hypotetického) není důležitý Petrův pobyt v Římě – toť vše. Dovedu si velmi dobře představit, že by papež existoval někde jinde – čistě hypoteticky (však i historicky někteří papežové sídlili buď v Anagni či v Avignonu a jejich přítomnost v Římě nebyla nutná). K tradicím – katolíci rozlišují apoštolskou tradici a tradice. Ty druhé jsou bezbřehé a lze je chápat jako výrazy života církve a zvláště její modlitby a bohoslužby, které vznikaly a zanikaly v průběhu staletí – např. tu či onu podobu zbožnosti, se kterou obsah víry nepadá (např. růžencová modlitba, různá procesí, některé prvky církevní discipliny). Apoštolskou tradicí rozumí katolická církev poslání apoštolů, které dostali od svého Mistra, aby šli a kázali evangelium celému tvorstvu a vyučili je v tom, "co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se naučili z vnuknutí Ducha svatého" (KKC 76). Tito apoštolé ustanovili jako své nástupce biskupy, aby tito vyučovali na jejich místě a tak "apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno nepřetržitou posloupností až do konce věků" (KKC 77). KKKC definuje apoštolskou tradici takto:
"Apoštolská tradice je předávání Kristova poselství, které se provádí od počátku křesťanství kázáním, svědectvím a institucemi, kultem a inspirovanými spisy. Apoštolové předali svým nástupcům, biskupům a skrze ně všem generacím až po naše časy, co přijali od Krista a čemu se naučili od Ducha svatého" (KKKC 12).
Tato tradice je se uskutečňuje dvěma způsoby: živým předáváním Božího slova (řečeno také prostě – tradicí), a Písmem svatým, jež je týmž hlásáním spásy, ovšem napsaným (KKKC 13). Součástí apoštolské tradice je tak i to, co neříká přímo Kristus, a přitom víme, že tak činili jeho apoštolové a je to zdokumentováno v Písmu (kupříkladu svátost nemocných) nebo v raně křesťanských spisech (např. slavení dne Páně a Kristova vzkříšení den po sobotě). Rozumím Vašemu pohledu, že vidíte možnost zneužití apoštolské tradice církevním úřadem, který ji vykládá. Takto ovšem může nejenom církevní úřad, za přirozených okolností, ale také jakýkoli křesťan, falešně interpretovat nejen tyto apoštolské tradice, ale také Písmo samé. Princip sola scriptura je tak stejně, ne-li více, náchylný ke zneužití. Katolická církev věří, že jí Kristus zaslíbil Ducha svatého, který ji povede, že Kristus zaslíbil zvláště Petrovi a jeho nástupcům (Mt 16, 17-19; Jan 21, 15-17; LG 25) a sboru biskupů jako celku (Mt 18, 18; Lk 10, 16; LG 25) neomylnost v nauce. Tento příslib dává katolíkům možnost nebát se tohoto zneužití. Jaké jiné místo pro výklad Písma a apoštolských tradic existuje než církev samotná, jaké jiné místo je z hlediska jistoty ohledně pravé víry bezpečnější? Vzhledem k tomu, jak Písmo vznikalo a jak bylo přijímáno církví, považuji princip "sola scriptura" za ahistorický postulát, který lze brát pouze jako axiom, nikoli jej dokázat. Nemá opodstatnění v životě církve a jedná se podle mě o kritérium, který si člověk stanoví a tak vlastně vystupuje z vlastního života církve a její interpretace Písma. Jak ostatně píši i zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.