Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Papežské schisma

Proti úřadu římského biskupa se také – a přesvědčivě – namítá, že existovala v dějinách církve údobí, kdy nebyl pouze jeden papež, nýbrž dva. O co ve skutečnosti šlo, že vlastně nikdy neexistovali „dva papežové“, si ukážeme na období známém jako Velké západní schisma (1378-1417), neboť v jeho závěru si dokonce tři muži zároveň nárokovali, že jsou právoplatnými následníky katedry apoštola Petra.

Celá věc se udála ve zkratce takto: V dubnu 1378 byl právoplatně zvolen papežem arcibiskup z Bari, Bartolomeo da Prignano, který přijal jméno Urban VI. Nový papež měl na svůj úřad, známý jako římská kurie, velmi vysoké nároky, takže se již brzy stalo, že již brzy velmi popudil mnoho z těch, kteří ho zvolili.

Někteří kardinálové se báli rozšíření svého sboru o další Italy (v této době byla tato hnutí v Evropě velmi rozšířená, jak ukazuje i hlasování podle národů na Kostnickém koncilu či na evropských univerzitách včetně té pražské) a krom toho si mohli činit obavy z reformních snah tohoto papeže. Proto se stáhli do městečka Anagni a využili právního pravidla zvaného „incapacitas“, které umožňovalo sesadit papeže, který není schopen vykonávat svůj úřad, a prohlásili volbu za neplatnou. S podporou neapolské královny Jany a francouzského krále zvolili za papeže Roberta z Ženevy, který přijal jméno Klement VII. dne 20. září 1378. Ten se od června 1379 usadil v Avignonu.

Křesťanská Evropa se tehdy rozdělila na ty, kdo podporovali „římského“ Urbana VI. nebo „avignonského“ Klementa VII.; každý zvolil podle toho, o kom se domníval, že je skutečným papežem. Nikdo z nich si nemohl myslet, že by zároveň byli dva papežové – pravý mohl být pouze jeden z nich. Klementa VII. podporovala Francie, Neapol, Kastilie a Aragonie, Sicílie, Skotsko a jižní a západní část Německa. Urbana VI. pak císař Karel IV., jeho syn Václav IV., střední a severní Itálie, skandinávská království, Maďarsko, Anglie a severní Německo.

Ani smrt Urbana VI. v říjnu 1389 a Klementa VII. nepřinesla mír a sjednocení. Místo nich byli zvoleni jejich nástupci Bonifác IX. v Římě a Benedikt XIII. v Avignonu. Táhlá diplomatická jednání se snažila celou prekérní situaci vyřešit, avšak teprve v r. 1409 se podařil dílčí úspěch, v nějž mnozí doufali a který se měl obrátit v ještě větší pohoršení.

Od května do července roku 1409 zasedal v Pise koncil, jejž svolali kardinálové a rozhodl o sesazení obou „papežů“ a zároveň zvolil nového papeže, milánského arcibiskupa, který přijal jméno Alexandr V. Problém byl na světě – koncil nedosáhl svého záměru sjednotit křesťanstvo, nýbrž dal mu „třetího papeže“.

Poté byl Zikmundem Lucemburským pro řešení situace svolán Kostnický koncil (5.11.1414-22.4.1418). Koncil přinutil všechny tři zúčastněné strany k abdikaci, takže postupně byli sesazeni pisánský Jan XXIII. a avignonský Benedikt XIII. a římský Řehoř XII. podal již předtím v červenci 1415 abdikaci. Konečně 4.11.1417 byl zvolen papežem Martin V., byl všemi uznán, a tak konečně skončilo dlouholeté schisma.

Celou onu dobu byl ovšem pravým papežem římský Urban VI. a jeho nástupci až do Řehoře XII., který pro znovuobnovení společenství celé církve abdikoval. Přestože celé období bylo a zůstává velkým pohoršením, legitimitu papeže tak zpochybnit nelze.