Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Šokující svátosti

Setkávám se poměrně často s názorem, že svátosti jsou čímsi nepochopitelným či šokujícím. Je to tak nakonec dobře. Někteří nekatolíci chápou svátosti jako čistě symbolické vyjádření božího jednání, katolický pohled na svátosti pak označují jako „magii“. Ono to je šokující, věřit, že Ježíš Kristus, Bůh a člověk, je přítomný v čemsi, co připomíná chléb a kalich s vínem. Šokující i pro katolíky. Jistá familiárnost může přinášet otupění, ale častý kontakt s druhým by neměl přestat přinášet údiv z toho druhého; platí-li to o člověku (například o manželích), jak teprve o Bohu! Katolíci popisují obvykle svátosti jako
vnímatelná a účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená církvi, skrze něž se nám uděluje božský život (KKKC 224).
V tomto pojetí svátost není pouhým symbolem či připomínkou, ale skutečným znamením, které způsobuje to, co symbolizuje. To opravdu může někomu připomínat magii – udělám cosi, a něco se stane. Zvlášť když navíc katolíci tvrdí, že se tak děje ex opere operato, tedy objektivně, protože je to sám Kristus, kdo v nich působí a daruje svou milost, neboť on je původcem naší spásy. Základní námitka mnoha protestantů a tzv. biblických křesťanů proti katolickému pojetí svátostí stojí takto: Jak může boží milost záležet na hmotě, čemsi pasivním a nesvobodném? Jak může boží milost záviset na něčem jiném než jeho a mé vůli? Není takové pojetí vůči Bohu nespravedlivé, neoprávněné?

Mnoho lidí opravdu vnímá, že jejich život, podmínky, do nichž se narodili, jejich tělo s jeho omezeními a handicapy není spravedlivý. Někdo se narodí se zdravým tělem, někdo s méně příhodnými dispozicemi atd. Tato povaha hmotného světa je např. velkým problémem Ivana Karamazova v Dostojevského Bratrech Karamazových, tato "nespravedlivost" jej přivede ke vzpouře proti Bohu, jak vysvětluje svému bratru Aljošovi: "Není to Bůh, koho bych nemohl přijmout, ale jeho svět" – svět, v němž se špatné věci stávají dobrým lidem a dobré věci lidem zlým. Ale svět je přece něčím lepším než trestem, jde o boží dar, o boží milost a nikoli jen slepou spravedlnost, svět je krásný. A dar, milost a krása jsou vlastnosti, které charakterizují právě svátost.

 Ano, svět je také svátost. Od Boha přijímáme prostřednictvím hmotných skutečností jeho obdarování, které je skutečné – on živí naše tělo, dává nám to, co potřebujeme. Neobejdeme se bez hmoty, jako lidé jsme hmotní i duchovní. A boží obdarování jsou velmi reálná, můžeme s Bernanosem přitakat: "Všechno je milost." Den co den dostáváme neskutečně více, než bychom si zasloužili. Svátosti nám neustále připomínají, že celý svět je čímsi posvátným, darem, svátostí. A tento svět nás zase přivádí k ústřední svátosti, kterou je vtělení Syna božího, který, ač sám Slovo, přijal naše lidství s veškerou jeho materiálností. A jak katolíci věří, prostřednictvím svátostí on, Kristus, stále žije ve své církvi, je v ní přítomen a působí v ní, zvláštním způsobem v eucharistii.

Svátosti tak nestojí samy o sobě, ale jsou součástí boží "ekonomie", božího působení a setkávání s člověkem, v jeho příklonu k člověku, který je tělesný i duchovní. Takto chápané svátosti se nepříčí logice božího vtělení a božího stvoření – pokud říkáme, že jsou absurdní, šokující, pak pouze pod jednou podmínkou (a reálnou): v jistém smyslu absurdní a šokující je boží příchod na svět, jeho stvoření, jeho láska k člověku. I člověk je vlastně svátostí: nejsme pouze těly, kterými hýbe duše, ale jsme chrámy Ducha svatého (1Kor 6, 19). V našem životě dostává cosi hmotného smysl, zvlášť naše tváře a naše oči pomáhají v hmotě nalézt výraz a skutečnou identitu, pomáhají nahlédnout do duše – když kráčíme po světě a setkáváme se s lidmi, jsme vlastně viditelnými projevy boží milosti.

 Lze vymýšlet tucty nepravděpodobných situací, abychom zpochybnili katolické chápání svátostí: jestli se věčný úděl dítěte změní, když jej zavalí trosky kostela těsně předtím, než jej obmyje křestní voda, nebo co čeká kajícníka, který jde do kostela k svátostnému smíření a přejede jej dodávka. Neznáme boží záměry kromě případů, kdy nám je odhaluje, ale církev věří, že jeho záměrem je rozdávat svou milost prostřednictvím svátostí církve. Nejen prostřednictvím jim, ovšem. Vždyť je milosrdný a neodpírá svou milost člověku, který ji skutečně hledá. Zároveň však taky říká: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život" (Jan 6, 53).

 Svátosti mohou někomu připadat jako zkratka a jejich příjemci jako oni "dělníci jediné hodiny" z Ježíšova podobenství (Mt 20, 1-16) – na rozdíl od těch, kteří svátosti nepřijímají a pracují celý den. Ano, třeba to vypadá nespravedlivé, že člověk dostává jaksi "lacinější milost". Ale Pán vinice odpovídá na tyto námitky: "Nemohu snad s tím, co mi náleží, udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?" (Mt 20, 15). Neodpovídá to našemu pojmu spravedlnosti, jak ji zažíváme ve společnosti, ale odpovídá to způsobu, jakým je svět utvořen. A svátosti jsou zjevením boží štědrosti, která je nabídnuta všem. Tématu se věnuje také Peter Kreeft ve své knize Fundamentals of the Faith (Ignatius Press, 1988), jemuž vděčím za inspiraci.

5 komentářů:

  1. Mám několik otázek:

    1)Koho zahrnujete mezi nekatolíky - pravoslavné, anglikány, lutherány, reformované, evangelikálně laděné křesťany? Pro koho z nich podle vás platí, že svátosti jsou čistě symbolické vyjádření Božího jednání?

    2) Co je to symbol?

    3) Platí-li "ex opere operato", znamená to, že svátost funguje nezávisle na víře vysluhujícího i přijímajícího? Uvedu příklad. Má příbuzná, členka ŘKC, nevěří v Božství Ježíše Krista a jeho smrt nepovažuje za nic zvláštního. Chodí pravidelně ke zpovědi a přijímá eucharistii. Znamená to, že jsou ji odpuštěny hříchy, i když nepřijímá Kristův kříž jako zdroj svého očištění od hříchů?

    Anna

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za Vaše upřesnění – vyjádření o nekatolících jsem opravil.

    Ad 1 a 2) Snažím se v zásadě vysvětlit rozdíl mezi symbolem (chápaným jako znamení, které obsahuje význam toho, co představuje) jako takovým a symbolem, které vedle svého významu nese i samotný účinek. Chápu-li např. křest pouze jako vnější vyjádření či potvrzení víry, kterou jsem již přijal a vyznal, pak je tento křest pouhým symbolem, který chce vyjádřit tento fakt. Pokud ale vnímám křest jako něco, co přijímám na základě víry, ale jímž Bůh skutečně něco „dělá“ (ponořuje do Kristovy smrti, přijímá za syny, přináší odpouští hříchů, vtěluje do Kristova těla, tj. církve...), pak lze hovořit o symbolu účinném v tom smyslu, v jakém o něm hovořím.

    K bodu 3: příjemce svátosti musí pochopitelně splňovat určité základní předpoklady: prvně musí už mít úmysl smířit se s Bohem (což předpokládá víru v Kristovo vykupitelské dílo: pokud by v ně člověk nevěřil, těžko by mohl věřit tomu, že Kristus církvi svěřil moc svazovat a rozvazovat), musí svůj hřích vyznat, litovat jej a rozhodnout se, že způsobem, který vyznává, již nechce znovu hřešit. Jinak řečeno, chybí v takovém případě některé základní prvky (určité minimum) pro to, aby bylo možné hovořit o svátosti (natožpak o jejím případném účinku). Pokud případ pojmeme jako kazuistiku, nevíra je pro křesťana těžkým hříchem, který by stál mezi vyznávanými hříchy na prvním místě.

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý deň. Asi najväčší problém pre fundamentalistov predstavuje krst detí praktizovaný u tradičných kresťanov. A pre mňa osobne je najväčším problémom práve zdôvodnenie /vysvetlenie/ krstu detí. Viem, že tejto veci sa venujete v samostatnej téme, avšak tam sa mnohých priamych otázok nedotýkate /lebo neboli vyslovené/. Tu však píšete: příjemce svátosti musí pochopitelně splňovat určité základní předpoklady, no a biblický kresťan by sa hneď spýtal, že aké predpoklady spĺňa nemluvňa pre prijatie krstu? Jeden z hlavných argumentov biblických kresťanov je otázka, že či je možné, aby Boh rozdával svoje milosti cez sviatosti, na náš povel. Teda či tým skutkom, keď prinesieme dieťa do kostola, prinútime Boha konať tak a nijako ináč, že tomu dieťaťu udelí milosť v krste. Teda sa pýtajú, že či je to správne, že vlastne rodičia dieťaťa sú tým rozhodujúcim faktorom, že či Boh tomuto dieťaťu udelí milosti /v krste/ alebo neudelí /ak sa rozhodnú nedať ho pokrstiť/.

    OdpovědětVymazat
  4. Stefane, pochopitelně máte pravdu.

    Ke křtu dětí lze jednoduše říci pouze to, co církev vždy dělala vzhledem ke svému přesvědčení, že křest je ke spáse potřeba: víra, která je u dospělého při křtu pochopitelně potřeba, se vyžaduje od církve, od někoho dalšího, kdo je za dítě zodpovědný. Jak víte, je to na dlouhou diskusi, avšak v zásadě platí toto.

    Svátosti nevylučují, že Bůh rozdává svou milost i jiným způsobem, zároveň však, pokud je Kristus ustanovil, mají v božím jednání určité místo, které vyplývá z boží vůle.

    Otázka dítě-rodiče-milost je celkem jasná: věříme, že příslib, že kdo bude pokřtěn, bude spasen, platí. Co se stane s nepokřtěnými, nevíme. A proto křtíme, protože chceme, aby ty děti byly spaseny. Čímž se automaticky neříká, že nikdo nepokřtěný nebude spasen.

    Jak stále opakuji, nejde mi v zásadě o nic jiného, než vysvětlit, jaká je katolická praxe a že neodporuje Písmu. Pro křest dětí to platí, protože již od prvních dob byly křtěny celé domácnosti a někteří ve společenství víry vyrůstali již od narození (Timotej), ač s tím stěží mohli nesouhlasit.

    Otázka křtu dětí je pak podmíněna jinými okruhy, které se netýkají samotné praxe a na které tzv. bibličtí křesťané nahlížejí jinak, jako např. co je církev, co křest působí apod. Další otázka je historická: nezapomínejme, že tak nízká dětská úmrtnost, jaké si užíváme, nikdy nebyla: není tomu tak dávno, co se 60% dětí nedožilo 15 let. Spása malých dětí tedy byla mnohem palčivější...

    OdpovědětVymazat
  5. Ráda bych k problému křtu dětí dodala jeden biblický obraz.
    Když Hospodin vysvobozoval Izrael z Egypta průchodem přes Rudé moře, Izraelci taky nenechali v Egyptě své děti, protože jsou malé a nemohou se rozhodnout, jestli náhodou nechtějí v otroctví zůstat. Vzali je s sebou na základě svého přesvědčení, že svoboda a život je lepší než otroctví a smrt. Proto s sebou na cestu do Božího království bereme děti i my.

    Křest jednoznačně prostředkuje Boží milost. Bůh nás bere za ruku a vede nás do svého království. Samozřejmě se té ruky můžeme pustit - na víru se vykašlat a pak směřujeme do záhuby. Boží ruka tam ovšem stále zůstane, milost křtu nezmizí, kdykoliv se jí zas můžem chytnou a nechat se vést Bohem.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.