Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Očistec

Se spásou je spojena také otázka tzv. očistce. Už samotné toto slovo vzbuzuje emoce. Pro mnoho křesťanů představuje nebiblickou nauku, která je pouze svědectvím o tom, kterak se do katolické nauky dostaly výmysly lidské.

V Písmu opravdu slovo očistec nenalezneme. Co se jím ale chce říci? Chce se jím očistit „místo“ či „stav“, pomocí něhož Bůh pročistí srdce člověka, aby mohl vejít do království, dojít spásy a patřit na boží slávu. O čemsi takovém ale Písmo hovoří. Pravoslavná církev – ačkoli neučí přímo o očistci jako katolíci – bere v úvahu jeden z výroků apoštola Pavla, který hovoří o posledních věcech a vybízí k bdělosti slovy:
„Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 Kor 3,13-16).

Tato zmínka o ohni, jímž bude muset projít ten, jehož „dílo“ neobstojí, ale přesto bude spasen, je pouhým náznakem toho, o čem později katolická církev bude hovořit jako o očistci. Tento text existenci očistce nedokazuje, ale zachycuje učení apoštola, které bylo církví přijato jako součást Písma.

Nauka o „očistci“ se neobjevila ze dne na den. Křesťanští teologové se tázali, zda modlitba za mrtvé, kterou církev zjevně v prvních staletích své existence praktikovala, je opodstatněná, vůbec se může dít. Druhá kniha Makabejských (k otázce rozsahu biblického kánonu více zde) hovoří ve 12. kap. (v. 40-45) o oběti přinášené za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy. V Novém zákoně nalézáme v evangeliích náznaky víry, že i po smrti je možné odpuštění hříchů (např. Mt 12,32: „Tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“). Nikde v Písmu se však nehovoří o tom, že by modlitba za zemřelé byla zbytečná nebo v rozporu s Božím zákonem.

To, co nakonec rozhodlo, byla modlitební a liturgická praxe rané církve. Ve 2. a 3. století máme dosvědčeny modlitby křesťanů za mrtvé - jedná se o tak rané svědectví, že bychom zpochybnili biblický původ křesťanství. Např. raná křesťanská pohřebiště, např. římské katakomby, často uvádějí nápisy na křesťanských hrobech, které se často obracejí k mučedníkům nebo k tomu, kdo k hrobu přijde: „N., přimluv se za N.“ Protože nelze s jistotou tvrdit o nikom, že byl buď spasen, či zavržen, pak dává tato modlitba smysl.

Církevní spisovatelé prvních staletí často hovoří o očistném ohni. Kléméns z Alexandrie, autor počátku 3. století, vidí očistný oheň jako způsob, kterým Bůh očišťuje schopnost člověka jej poznávat a jímž jej přetváří do své plné podoby. Člověk je takto podle něj očištěn ode všeho, co mu brání, aby se zcela podobal Kristu. Jan Zlatoústý (Ióannés Chrysostomos), konstantinopolský biskup (patriarcha) konce 4. století říká, že očistným ohněm, jímž všichni budou muset projít, je živý Kristus. Milánský biskup Ambrož hovoří o tom, že na konci pozemského života potká člověka „křest ohněm“, v němž sám Pán pročistí člověka tak, že je ospravedlněn. Augustin hovoří již o očistném ohni (ignis purgatorius, odtud latinské purgatorium, očistec) jako o stavu, kde se člověku může dostat odpuštění, jehož se mu nedostalo v tomto světě.

Církev tuto praxi nikdy nezavrhla, naopak dosvědčuje víru v církve ve společenství všech těch, kteří jsou v Kristu, ať na zemi, či u Boha v nebi. Když je člověk po smrti spasen, pak je modlitba za něj zbytečná, stejně tak ale, pokud je hned po ní zavržen. To implikuje víru v určitý „mezistav“ mezi těmito definitivními možnostmi, v němž člověk spěje ke spáse, je očišťován, připravován k patření na Boha. S definitivní platností přijal tuto nauku 2. lyonský koncil roku 1274, což neznamená, že by křesťané v tento stav zemřelých dříve nevěřili, ale církev tehdy rozhodla, že se jedná o nauku křesťanskou.

Domnívám se proto, že se nejedná o nic, co by bylo proti Písmu, naopak bych si dovolil považovat očistec za způsob, kterým Pán zachraňuje člověka a připravuje ho na život v plnosti ve svém království.

Odkazy k tématu

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.