Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Novozákonní kněžství

Domnívám se, že v podstatě zásadní námitkou biblických křesťanů vůči katolické církvi a jíž se často drží, je existence katolických kněží. Namítají, že katoličtí kněží jsou odděleni od ostatních laiků a jim nadřazeni. To je podle jejich názoru nebiblické (a tedy nekřesťanské), protože žádná kniha Nového zákona se nezmiňuje o tom, že by část lidí byla oddělena od ostatního božího lidu, aby se stali kněžími. Slova kněz se podle nich v NZ neužívá pro církevní představené – nalezneme zde biskupa, kněze, starší, ale nikoli kněze (krom kněží árónských, o nichž je řeč v evangeliích či kteří ve Skutcích přijímají víru v Syna božího, ale ti nemají s církevními představenými nic společného).

V NZ nalézáme zmínky o církevních představených, o jejich pastýřích, jáhnech, biskupech. A starších. Protože "starší", řecky presbyteros je přesně to, co popisuje katolického kněze (něm. Priester, angl. priest, ital. prete, fr. prêtre). Ti se odlišují od kněží starozákonních a pohanských (hiereus). V češtině ovšem tato dvě slova nerozlišujeme, protože slovo kněz pochází z praslovanského *kъnędzь, které má snad původ ve staroněmeckém slově kunning, označujícím knížete, který v těchto pohanských dobách vykonával funkci obětníka, prostředníka mezi sebou a bohy. Tím se vysvětluje, že katoličtí kněží nejsou kněží jako kněží pohanští či starozákonní – jde o cosi jiného a námitka "pohanskosti" katolického kněžstva neobstojí.

Avšak i NZ obsahuje sloveso hierúrgeó, odvozené ze jména hiereus, a to přímo v Pavlově listě Římanům

Konám tuto posvátnou službu (hierúrgeó) kázáním Božího evangelia, abych pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem svatým (Řím 15, 16).
Nový zákon tedy hovoří o službě evangelia jako o službě posvátné či přesněji kněžské. Katolická církev hovoří o tom, že celý boží lid má podíl na Kristově kněžství na základě svého křtu:
Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1Pt 2, 9)

Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6). Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „… svaté kněžstvo“ (KKC 1546; srov. Zj 1, 6; 5, 9-10).

Toto kněžství katolická teologie obvykle označuje jako "všeobecné kněžství věřících", které ovšem nevylučuje zvláštní povolání pastýřů církve, aby byli kněžími:
Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících“. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: totiž služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství. Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6). Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „… svaté kněžstvo“ (KKC 1591).
Kristovo kněžství je jedinečné, nedá se "zopakovat". On sám ustanovil své církvi pastýře:
Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!" (Jan 21, 15-17)
Tak, jako starozákonní úryvky o Izraeli jako o "kněžském národu" (Ex 19, 6), či o obnoveném lidu jako o "Pánových kněžích" (Iz 61, 6) nevylučovaly zvláštní skupinu božích služebníků, kněží, tak ani slova 1. listu Petrova o "vyvoleném, královském kněžstvu". Existovalo-li "dvojí kněžství" ve Staré smlouvě, není důvod, proč by podobným způsobem nemohlo analogicky existovat dvojí kněžství ve smlouvě nové.

Kristovo kněžství naplňuje a překonává kněžství starozákonní, árónské. O tom mluví list Židům:

Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy (Žd 9, 12-16).
V Nové smlouvě tedy bezpochyby existuje kněžství Kristovo a kněžství jeho lidu. Katolická církev ovšem trvá na tom, že ve struktuře novozákonní církve existuje kněžství služebné, které je založeno na Kristově vlastním kněžstvím a vyplývá z něj. Hovoříme-li o slavení eucharistie jako o oběti, pak můžeme hovořit o úzkém vztahu kněze, který při slavení eucharistie přináší Bohu Otci tutéž oběť, kterou mu přinesl jeho Syn, Ježíš Kristus (srov. 1Jn 4, 10; Žd 9, 12. 14. 26).

Tak učí i Nový zákon: Kristus si vyvolil některé své učedníky, aby byli jeho zvláštními vyslanci:

Řekl jim: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí" (Mt 4, 19)

V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly (Lk 6, 12-13).

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu (Jan 15, 16).

Tito zvlášť povolaní Ježíšovi učedníci, apoštolové, tvoří lidský základ církve:
Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš (Ef 2, 20).
Tento základ církve, apoštoly, Ježíš poslal, aby křtili a vyučovali:
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku (Mt 28, 19-20).
Poslání křtít a vyučovat odpovídá vyučování evangelia a vysluhování svátostí, "službu slova a svátostí". V evangeliu Janově dává Ježíš těmto svým apoštolům moc odpouštět hříchy:
Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jan 20, 19-23).
Tato moc odpouštět hříchy, přinášet boží odpuštění, a to i skrze svátostné pokání a smíření – tato služba je opět účastí na Kristově kněžství, neboť to on nás svou smrtí na kříži smířil s Bohem (srov. Řím 5, 11).

S tím ovšem mnozí nekatoličtí křesťané (s výjimkou církví pravoslavných, východních a anglikánských) nesouhlasí: tyto verše Písma vykládají v tom smyslu, že Ježíš dal svým apoštolům moc hlásat jeho odpuštění všem, nikoli přinášet jim odpuštění v této speciální podobě, jak o něm hovoří katolíci (či přesněji křesťané, kteří praktikují svátostné smíření s Bohem a církví). S touto interpretací ovšem nesouhlasím, protože se v textu hovoří o odpouštění a neodpouštění hříchů:

Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20, 23).
To vylučuje, aby se jednalo o obecném hlásání božího odpuštění hříchů – záleží na aktivitě Ježíšových apoštolů. Beru tento text vážně a věřím, stejně jako ostatní katolíci – a nejen oni –, že odpuštění, které přichází pouze od Pána, může být darováno těm, kdo činí pokání, protože Ježíš sám dal tuto moc svým apoštolům a jejich nástupcům.

Během poslední večeře řekl Ježíš apoštolům:

To čiňte na mou památku (Lk 22, 19; 1Kor 11, 24).
Podle katolické církve takto Ježíš ustanovil kněze Nové smlouvy. Podle křesťanů, kteří kněžství neuznávají, však jsou tato slova určena každému křesťanu a lze je vstáhnout na slavení večeře Páně v jednotlivých církvích. Avšak komu byla tato slova přímo určena? Historicky a naprosto nejpravděpodobněji je adresoval Ježíš během poslední večeře svým apoštolům, kteří s ním byli.

To ale stále nedělá z apoštolů kněze, že. Jak píši jinde, poslední večeře je úzce spojena s Ježíšovou smrtí na kříži, kterou list Židům vykládá jako kněžský úkon, když říká, že Ježíš je

kněz na věky podle řádu Melchisedechova (Žd 6, 20).
Melchisedech také, stejně jako Ježíš, přinesl jako oběť Bohu chléb a víno (srov. Gn 14, 17-20). Ježíšovi apoštolové měli činit to samé co on: "To čiňte…" A Ježíš při poslední večeři jako jediný velekněz předznamenal svou smrt na kříži a dal apoštolům jíst a pít své tělo a krev. Chce-li po nich, aby činili to samé v jeho jménu, tento příkaz zahrnuje vykonávání kněžského úkonu, totiž toho, který učinil on sám. Jako on-Velekněz jim rozdal své tělo a krev, tak i oni měli rozdávat lidu božímu tělo a krev Kristovo.

Tato interpretace jistě bude připadat nekatolickým křesťanům zvláštní. Ale pravdou je, že Písmo vždy čteme očima společenství víry, v níž se nacházíme a v níž žijeme. Katolíkům, pravoslavným, anglikánům a východním křesťanům tato interpretace bude připadat přirozená, protože s touto kněžskou službou mají ve svých církevních obcích zkušenost – ostatní však nikoli. A to je možná jediný důvod, proč by tento výklad mohl připadat zvláštní.

Hlavním záměrem vtělení Slova bylo smířit člověka s Bohem. Pro toto poslání smíření se stal Kristus knězem, prorokem a králem. Jeho smrt na kříži byla tímto kněžským úkonem, který člověka s Bohem smířil, jak říká apoštol Pavel:

To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! (2Kor 5, 18-20).
Bůh, který "nás smířil sám se sebou skrze Krista" je tentýž Bůh, který pověřuje "službou tomuto smíření". Katolická církev věří, že ona služba "zvěstovat toto smíření" je službou kněží v této církvi. Oni přinášejí smíření s Bohem, když přinášejí druhým Krista – Smírce. Proto si je také Bůh ze svého lidu vyvolil, aby tento lid smiřovali s Bohem. A toto ustanovení není v žádném případě v rozporu s záměrem Boha, který se rozhodl stát se člověkem, naopak – tito povolaní lidé tomuto božímu záměru slouží a pomáhají jej naplňovat. Není to jejich zásluha, "nemohou jinak", běda jim, kdyby tuto radostnou zvěst smíření s Bohem nekázali (srov. 1Kor 9, 16), ale mohou poprávu říci pouze:
Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit (Lk 17, 10).

4 komentáře:

  1. Dobrý deň...
    myslím že rímska cirkev spojila apoštolský a kňažský úrad do jedného...čo je tendenčné nepochopenie...písmo jasne hovorí o Kristovom neprechodnom kňažstve:
    ,,Židom 7:24  On však, pretože zostáva naveky, zastáva kňazský úrad, ktorý neprechádza na iného.,,
    Jeho kňažstvo nemôže prejsť na žiadneho smrtelného človeka, neprešlo ani na apoštolov, preto sú všetci kresťania nazývaný ,,kňazmi,, a nový zákon nepozná ,,dvojkoľajný,, kňažský katolícky systém...

    ivanp

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý ivanep,

      nevím, na základě čeho usuzujete, že katolická církev spojila dohromady apoštolský a kněžský úřad. Proti hovoří sám fakt, že k apoštolátu v té či oné formě je povolán každý pokřtěný.

      S pozdravem
      dv

      Vymazat
    2. pekný deň
      ak je k apoštolátu povolaný každý, tak platí všeobecné kňažstvo veriacich...falošná doktrína o rímskom kňažstve ostro kontrastuje s neprechodným a neprenosným kňažstvom krista na žiadneho človeka...Židom7,24

      ivanp

      Vymazat
  2. Ano, platí 1Pt 2,9 a všeobecné (královské) kněžství věřících (basileion hierateuma). Jenže Kristovo kněžství v Žd 7,24 je hierosyné, on je jediný kněz (hiereus) Nové smlouvy. To, co se v češtině a slovenštině označuje jako "kněží" v katolické církvi, nejsou kněží ve smyslu hiereis, jako jsou starozákonní kněží a v NZ Kristus, ale „starší“ (presbyteroi), kteří tvoří „kněžstvo“ či „presbyterium“ (presbyterion) jako v 1Tim 4,14. Ostatní, zejména románské jazyky mezi oběma skutečnostmi obvykle rozlišují (sacerdos – sacerdoce – sacerdote vs. presbyter – prêtre – prete/presbitero). Pro katolickou církev je jediným knězem (hiereus, sacerdos) Ježíš Kristus.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.