Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Křest politím a ponořením

Katolíci jsou většinou křtěni politím vodou, vědí přitom ale, že křest ponořením nebo pokropením je také možný. Mnozí tzv. bibličtí křesťané se oproti tomu domnívají, že jediný pravý křest je křest ponořením – a že tedy katolíci vlastně ani nejsou pokřtěni.

Označení „křest“ v Novém zákoně

Nový zákon nikde neuvádí žádné pokyny o tom, jak křtít. Řecké slovo baptizein opravdu znamená „ponořovat“. Toto ponoření značí symbolické ponoření do Kristovy smrti a vynoření se spolu s ním ve vzkříšení (srov. Řím 6,3-4). Avšak jsou tu i další významy, např. mýt se – tento význam nalézáme u Lukáše:

„Když domluvil, pozval ho k jídlu jeden farizeus. Ježíš k němu vešel a posadil se ke stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem nejprve neomyl (ebaptisthé) (Lk 11,38).

Ve starověku se před jídlem člověk neponořoval do vody. ale pouze se omýval; podobné výrazivo nalezneme i u Marka:

„Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí (nipsóntai) ruce. A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí (baptisóntai). A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování (baptismús) pohárů, džbánů a měděných mis“ (Mk 7,3-4).

V novozákonních textech tedy sloveso baptizein znamená nejen ponořovat, ale také (rituálně) omývat. Slova baptizein se však užívá i v metaforickém smyslu. Tak je tomu například, když Ježíš hovoří o svém utrpení a své smrti:

„Křtem (baptisma) mám být pokřtěn (baptisthénai), a jak je mi úzko, dokud se nedokoná!“ (Lk 12,50).

Při svém utrpení přece Kristus nebyl v pravém smyslu ponořen, jde však o obrazné vyjádření něčeho dalšího, hlubšího. Ve Skutcích apoštolů Ježíš dále vyzývá své učedníky,

„aby neodcházeli z Jeruzaléma: ‚Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní‘“ (Sk 1,4-5).

Znamená to snad, že učedníci budou Duchem svatým ponořeni ve vodě? Nikoli, ale ve 2. kapitole Skutků apoštolů se dočteme hned na třech místech, že Duch svatý byl „vylit“ na apoštoly o Letnicích (řecky ekcheó, execheen; ČEP zde překládá příliš volně „seslat“; Sk 2,17.18.33). Stejného slova užívá Petr později, když vypráví o tom, jak byl Duch svatý vylit i na nežidy, tedy pohany:

„Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil (epepesen) na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?" (Sk 11,15-17).

Na tomto místě Petr vztahuje na dar Ducha pojmenování křest. Z uvedených míst vysvítá, že slovo baptisma, křest, neoznačuje pouze ponoření, ale že jej lze vztahovat na vícero místech Písma i na vylití či polití. Bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že křest se musí dít za každou cenu ponořením, protože slovo baptizein znamená ponořovat.

Křest v křesťanství

Křesťané krom toho velmi záhy začali tohoto slova, které pro ně získalo takto výrazný význam, takže jej začali používat jako termínu (my už také neříkáme ponoření, ale zkrátka křest). Podobně se tak stávalo i s dalšími slovy, která neměla v běžné řecké mluvě žádný zvláštní náboženský význam – agapé označovala božskou láska, trias trojici jakýchkoli věcí či osob. Poté, co těchto slov ovšem začali užívat křesťané, tato slova získala „technický“ význam – trojice neoznačovala trojici bohů, ale tajemství Božího života ve třech osobách – původně obyčejné slovo pro křesťany získalo zvláštní, teologický smysl. Slovo agapé také původně označovalo obecný pojem pro lásku (ačkoli Řekové užívali i dalších slov pro konkrétní naplňování či obsahy lásky – slov filia, erós a storgé). Křesťané si však uvědomili, že žádné jiné slovo nemůže dobře označit Boží lásku, která byla člověku odhalena v Ježíši Kristu, a proto začali užívat slova agapé, které získalo nový význam.

Podobně i slova baptisma a baptizein získala zvláštní křesťanský význam, který se mírně od původních významů lišil. Tento vývoj nezačali až křesťané, protože již před Ježíšem byli pohanští proselyté na židovství „křtěni“ a obřezáváni. Když Jan Křtitel začal hlásat křest pokání, mj. tím Židům sděloval, že potřebují pokání úplně stejně jako pohané. Křest tak získal význam iniciace, obrácení a pokání.

Ježíš a jeho učedníci užívali slova křest ve stejném významu, ačkoli Ježíšův křest se od židovského křtu i od křtu Janova lišil. Bylo by však zavádějící vyvozovat význam křesťanského křtu pouze na základě nenáboženského užití tohoto slova. Tím bychom se opravdu dostali metodologicky na úroveň tvrzení, že obhajovat Trojici znamená obhajovat mnohobožství. Je však třeba zjistit nikoli, co slovo „křest“ znamenalo v jiných kontextech, ale co znamenalo v křesťanském kontextu a jak jej praktikovali křesťané.

Vnitřní a vnější křest

Nový zákon spojuje křest vodou a křest Duchem svatým (či znovuzrozením). Již od začátku je křest v Duchu s tímto křtem spojován, jak slyšíme již v letničním kázání ve Skutcích apoštolů:

„Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh“ (Sk 2,38-39).

První pohané, kterým Petr káže, přijímají Ducha svatého dokonce ještě před svým křtem vodou (Sk 10,44). I to je možné, protože Bůh tak svobodný, že může působit, kde a jak chce on sám. Zde chce Bůh ukázat, že je otevřený i pohanům, a proto působí takto mimořádně. Stále je však zřejmé toto pojítko mezi křtem v Duchu a vodou, protože Petr zde odpovídá:

„Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ (Sk 10,47).

Když pak, stále ještě ve Skutcích apoštolů, Petr nachází takové, kteří nepřijali Ducha, ihned se jich ptá, zda přijali křesťanský křest:

„Zatímco byl Apollos v Korintě, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.‘ Pavel řekl: ‚Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?‘ Oni řekli: ‚Křtem Janovým.‘ Tu jim Pavel prohlásil: ‚Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše.‘ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení (Sk 19,1-6).

Nejvýraznějším způsobem propojuje ovšem křest vodou a v Duchu svatém sám Ježíš:

„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5).

V předchozí části jsme se zabývali tím, že „křest v Duchu svatém“ je popsán jako „vylití“. Tyto pasáže ovšem ukazují, že „křest“ čili „vylití“ Ducha je velmi úzce spojen se křtem vodou. Tyto biblické citáty tak ukazují jiný rozměr křtu a vyvažují názor některých křesťanů, že pouze křest ponořením dost dobře symbolizuje smrt a vzkříšení spolu s Ježíšem. Ano, ponoření opravdu nejlépe představuje smrt a vzkříšení a význam křtu je ponořením lépe vyložen než politím, jak ostatně popisuje i Katechismus katolické církve (čl. 1239). Křest ponořením je také obvyklým způsobem křtu ve katolických církvích křesťanského Východu. Polití vodou ovšem zase lépe symbolizuje vylití Ducha svatého, které doprovází křest. Ani jedna z těchto možností ovšem nevylučuje platnost té druhé. Oba způsoby křtu vyzdvihují jiný symbolický význam.

Někdy může být křest ponořením problematický

V tomto úseku se nechci ani náhodou zabývat tím, že křest politím je „lepší“ než křest ponořením. Chci jen ukázat na několik momentů, které ukazují, že zcela jistě není „horší“ než křest ponořením, ale pro spásu člověka má úplně stejnou hodnotu.

Můžeme to vidět již v Písmu. Apoštol Pavel byl pokřtěn v domě (Sk 9,17-18). Když k němu Ananiáš přišel, aby jej pokřtil, řekl:

„Nuže neváhej! Vstaň, vzývej jeho jméno a dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů“ (Sk 22,16)

Považuji za velmi zajímavé, že právě apoštol národů byl pokřtěn v domě a to politím, protože nemůžeme předpokládat, že by v onom domě existoval nějaký bazén. Byl-li tímto způsobem pokřtěn Pavel, neměli bychom ofrňovat nad těmi, kteří jsou pokřtěni z rozličných důvodů politím.

Po Petrově kázání o Letnicích se obrátilo tři tisíce lidí, kteří se hned nechali v Jeruzalémě pokřtít (Sk 2,41). Podle archeologů nemohlo být v Jeruzalémě dostatek vody, aby se takový počet lidí mohl nechat ve vodě ponořit. I kdyby pak tento dostatek vody byl, nemůžeme předpokládat, že by si jeruzalémští obyvatelé nechali znehodnotit tak vzácné zásoby vody obrovským počtem lidí (ach ta hygiena). Lze předpokládat, že tito lidé byli pokřtěni politím či pokropením.

I dnes je leckdy nemožné některé lidi pokřtít ponořením. Chce jim snad Pán zamezit přístup ke spáse, ke které je podle jeho slov křest nezbytný (Mk 16,16)? Má být snad tato spása upřena těm, kteří jsou nemocní, postižení, pacienti s tracheotomií, po srdeční operaci apod.? Vždyť tito lidé nemohou být jednoduše do vody ponořeni. Není to možné ani pro pouštní nomády či Eskymáky. Je možné někoho ponořit do vody, je-li ve vězení např. v islámské zemi, kde je nutné křtít potají?

Příklady, které zmiňuji, ukazují, že Bůh ve křtu přináší člověku spásu i jiným způsobem než ponořením do vody.

Křest v rané církvi

Již spisy rané církve ukazují, že křest jiným způsobem než ponořením byl možný již v prvních křesťanských staletích. Poprvé se tato praxe objevuje již v 1. století, ve spise syrského původu nazvaném Didaché neboli Učení dvanácti apoštolů. V tomto spise nalezneme vícero zmínek o modlitební a bohoslužebné praxi prvních křesťanů. V 7. kapitole Didaché nalézáme také instrukce ohledně křtu:

Co se týče křtu, křtěte takto: Po výše uvedeném poučení křtěte ponořením do pramenité vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Nemáš-li pramenitou, pokřti jinou. Nemohl-li bys studenou, užij teplé. Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Ducha Svatého.

Nezapomínejme, že tato slova byla církví přijímána ještě v době, kdy byli naživu někteří z Ježíšových Dvanácti a jejich žáci. Křest v případě nedostatku vody dovoluje i Apoštolská tradice Hippolyta Římského (kolem roku 215):

Není-li dostatek vody, ať už stále, nebo příležitostně, použijte takovou vodu, která je po ruce (Apošt. tradice 21).

Kartáginský biskup Cyprianus, který později vytrpěl mučednictví, radil křesťanům v polovině 3. století, že se nikdo nemá znepokojovat, že „nemocní jsou politi nebo pokropeni, když přijímají Pánovu milost“ (List jistému Magnovi 69,12).

Toto jsou pouze tři svědectví z prvních staletích, které svědčí o tom, že církev křest i jiným způsobem než ponořením přijímala již od prvních staletí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.