Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Je nutné se zpovídat?

Zásadně není potřeba se zpovídat. Víme, že první křesťané vyznávali jenom několik závažných hříchů, ze kterých také bylo třeba činit pokání. Tato milost pokání byla zprvu chápána jako druhá příležitost ke spáse pro ty, kteří po křtu upadli.

Na Tridentském sněmu v roce 1551 se církev shodla, že je potřeba, aby křesťan vyznal ustavenému knězi své těžké hříchy. Pokud tedy křesťan těžce nezhřeší, není ani potřeba, aby se třeba po celý život zpovídal.

Kvůli tomu, aby si byli křesťané vědomi, že mají žít svatým životem a že je Otec kdykoli přijímá, aby jim odpustil hříchy, stanovila církev na 4. lateránském koncilu v roce 1215, že je potřeba, aby každý křesťan, má-li se ještě považovat za křesťana, ve velikonoční době vyznal ze svých hříchů a přistoupil ke stolu Páně. Pokud ovšem těžce nezhřeší, týká se ho pouze druhá část: přistoupit k přijímání.

Mít možnost vyznat se z hříchů a smířit se s Bohem a s církví nebereme jako povinnost, ale jako výsadu, které si vážil i reformátor Martin Luther. Je totiž odpovědí na základní bod Ježíšovy zvěsti:

Čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mk 1,15)

Obrácení zahrnuje zavržení všeho, co v našem životě odporuje víře, ve které žijeme – v myšlenkách, slovech i skutcích. Je potřeba rozlišovat mezi vírou křesťanů a jejich životem – život žádného z nás není prost třeba i malých přestoupení proti víře, ke které se upínáme a ve které přebýváme v Boží blízkosti. Bůh k nám přistupuje v této naší situaci jako Otec a odpouští nám jako při našem prvním obrácení.

Nestačí se ovšem Boha prosit o odpuštění sám za sebe někde v ústraní? Vyznání hříchů před církví bolí – musíme pro něj něco udělat, není nám to příjemné; ale zároveň tím činíme krok, ve kterém se skutečně, nikoli pouze ve smýšlení, odvracíme od svého „starého způsobu života“, abychom mohli znovu obléci „nového člověka“. Naše obrácení se děje veřejně – a z vnějšího se přece leckdy dá usuzovat na vnitřek. Veřejné vyznání hříchů nás tedy posiluje, abychom znovu rychle neupadli do starého způsobu života. Vyznáme-li, že jsme se provinili proti své víře, je to i svědectvím, že tohle naše chování ke křesťanské víře nepatří.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.