Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Dogma a jeho vývoj

Dogma je výpovědí o víře, kterou církev považuje za natolik důležitou, že ten, kdo ji popírá, nemůže být křesťanem či v plném společenství s Kristovou církví. Děje se tomu slavnostním způsobem, aby bylo všem jasné, že se jedná o vyznání víry církve. Stává se tomu na ekumenických koncilech, tj. shromážděních katolických biskupů z celého světa, kteří se o sporných otázkách radí s věřícími a teology. Druhým způsobem vyhlášení dogmatu je jeho vyhlášení římským biskupem, tj. papežem. Ten je coby nástupce apoštola Petra, uváděné na prvním místě ve všech biblických seznamech apoštolů, prvním z biskupů církve a poslední autoritou, na níž se zde na zemi církev může odvolat, a proto může ve společenství s ostatními biskupy vyhlašovat takto nauku církve (o tomto více na jiném místě – v oddílu Úřady v církvi). Nutno dodat, že tohoto způsobu bylo v dějinách církve použito pouze dvakrát. Dogma v řečtině znamená „názor“ či „učení“. První podoby dogmatu, tj. závazného učení církve, nacházíme již v Novém zákoně. Apoštol Pavel píše Římanům:
Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Řím 10,9)

Podobně nalezneme i v 1. listu Janově:

Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. (1 Jan 4,2-3)

Těmito prvotními vyznáními víry, dogmaty, jsou tedy například tvrzení: „Ježíš je Pán“ (1 Kor 8,6; 12,3), „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“ (Sk 2,32; 4,10; 5,30; 13,33; Řím 10,9), „Ježíš přišel v těle“ (1 Jan 4,2; 2 Jan 7). A pozdější dogmata či věroučné formule působí podobně – vymezují křesťanskou víru, říkají: tento názor je křesťanský. Dogma není náhradou za přemýšlení, ale vymezuje, dává hranice, kam až křesťan může ve své víře jít. Člověk nepřestává uvažovat, ale k určitému bodu víry musí sám přilnout nebo poznávat a vědět, co pro něj tato víra znamená. V těchto závazných definicích církev používá jazyka doby, ve které toto dogma vzniká. Průběhem dějin může dojít k tomu, že to, co v oné době všichni chápali, o mnoho století později bude chápáno jen stěží – protože člověk již uvažuje jinak. Příkladem takovéto debaty napříč staletími je velmi živá diskuse o dogmatu o dvou přirozenostech v Kristu (totiž božské a lidské), kterou vyhlásil Chalcedonský koncil roku 451. Tehdy bylo pochopitelné, co se „přirozeností“ rozumí. Dnes by církev tuto pravdu, že Ježíš je Bůh i člověk, popsala jinak. K chápání dogmat proto nelze přistupovat fundamentalisticky, ale je třeba se neustále snažit pochopit, co se tím kterým názorem vlastně chce říci. Žádné dogma také nevyjadřuje úplnou pravdu víry se vším jejím bohatstvím. Můžeme je spíše chápat jako ukazatele, které ukazují na cestu na některé místo. A tak jako turistickou cestu lemuje řada ukazatelů a žádný z nich by nám nebyl platný na jiném rozcestí, tak je tomu i s dogmaty – mají své místo v určitém místě dějin církve, ale je možné, že i „pár kilometrů“ dál bude potřeba označit směr jinak, jiným směrem, aby ukazoval správně. Ještě bych asi měl dodat, že ne všechno, co církev vyhlašuje, je dogma. Těch je ve skutečnosti asi mnohem méně, než si kdo představuje. Zároveň také nemohou být libovolná – např. papež se nemůže rozhodnout, že vyhlásí nějaké dogma, o němž ví, že jej křesťané nepřijímají. Vývoj dogmatu Na prvních řádcích listu Židům čteme:

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. (Žid 1,1-3)

Boží poselství k člověku bylo přijímáno postupně. Víra církve, tak jak ji známe dnes, nespadla „jen tak z nebe“. Postupně narůstalo vědomí Boží slávy a Boží spásy. Starý zákon vypráví o Božím jednání s člověkem, s jeho lidem, o jeho milosrdenství a blahosklonnosti, s níž v lásce objímá svůj národ:

[Otče,] slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby tě hledali a nacházeli. Častokrát jsi jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu (Římský misál, Čtvrtá eucharistická modlitba).

V tomto lidu postupně roste očekávání vykoupení, vysvobození z tíživé situace způsobené pádem člověka. Boží Slovo se stává v Ježíši Kristu člověkem, aby mohlo být vše opět dovedeno k dokonalosti a plnosti Boží slávy. Ježíš o tomto očekávání Mesiáše říká:

Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli. (Mt 13,17)

Křesťanská výpověď o Ježíši Kristu tím ale nekončí. Postupně během staletí života církev získávala jasno v otázkách, zda byl Ježíš opravdu Bůh a člověk, zda je roven a stejné podstaty s Otcem, zda žije Bůh opravdu ve společenství osob Otce, Syna a Ducha svatého. Přicházíme k plnějšímu pochopení Boží skutečnosti a toto porozumění bude růst až do druhého příchodu našeho Pána a Spasitele. Křesťané však vždy chápali, že s koncem věku apoštolů již nedojde k žádnému dalšímu veřejnému zjevení (srov. 2. vatikánský koncil, Dei Verbum, 4); jinými slovy, že Ježíš je opravdu naším jediným učitelem (Mt 23,10). Křesťané viděli, jak je důležité uchovat Kristovu nauku bez poskvrny až do jeho slavného příchodu (srov. 1 Tim 6,14; 2 Tim 2,2; 3,14; Tit 2,13). Každý křesťan se však ve své době musí ptát: „Co dnes tato Kristova slova znamenají? Jakým způsobem je uvést v život? Jak dnes mohu být Kristu opravdu věrný?“ 2. vatikánský koncil (shromáždění více než dvou tisíc katolických biskupů v letech 1962-65) učí o tomto vývoji křesťanské nauky v konstituci o Božím zjevení nazývané podle jejich prvních slov Dei Verbum:

A tak apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v apoštolských knihách, mělo být uchováváno nepřetržitou posloupností až do konce věků. Proto apoštolové při předávání toho, co sami přijali, napomínají věřící, aby se drželi těch podání, kterým se naučili slovem nebo dopisem (2 Sol 2,15), a aby bojovali za víru, která jim byla jednou provždy svěřena (srov. Jud 3). V podání apoštolů je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a růstu víry. A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří. Tato apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy. Církev totiž během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slovo. (DV 8)

Autor 2. listu Petrova píše věřícím křesťanům o Pavlových listech, které jsou dnes součástí Nového zákona:

Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. (2 Petr 3,16)

Neučení lidé, tedy kdo nebyli vyučeni v pravé křesťanské nauce, a ti, kdo v této nauce nejsou pevní, mohou podle autora tohoto listu pokroutit smysl Písma, a to k vlastní zkáze. Je proto důležité číst Písmo v kontextu a v prostředí nepřerušené tradice církve, tak jak nám byla předána od apoštolů. Dějiny církve nám ukazují, jak složitou cestou se církev dostala k názorům, které nám přijdou jako zcela jasné: Trojice, Ježíš – pravý Bůh a pravý člověk, božství Ducha svatého... Starověký křesťan v těchto otázkách neměl vůbec jasno, jak ukazují např. velké christologické spory 4. a 5. století. Tyto kontroverze vedly k vytvoření věroučných formulací, které dnes téměř všichni křesťané přijímají. Jejich vyhlášení (např. nicejské vyznání víry nebo formulace chalcedonského koncilu o Kristově božství a lidství) neznamenalo „přídavek“ nebo „znečištění“ nauky evangelia, ale pouze její přesnější definování a větší poznání. Církev nikdy necítila potřebu definovat nějakou nauku, když toho nebylo zvlášť potřeba. „Nová“ dogmata se vynořovala vždy v dobách krizí a velkých herezí. Někdo by mohl říci, že křesťanská nauka byla závazně definovaná někdy na konci 1. století, tak aby si normální křesťan mohl dát dohromady, co je pravda a co ne. Ani katolická církev dnes není schopná dát dohromady konečný seznam dogmat. Důvod je jednoduchý: nejednáme podle lidských ustanovení, ale vidíme, že Bůh má svůj vlastní „diář“. Stejně tak jako proroci postupně docházeli k většímu a hlubšímu porozumění příchodu Mesiáše, tak i my přicházíme čím dál více k pochopení tajemství, která nám Hospodin zjevuje. Studium křesťanských teologů nám jasně ukazuje, jak se s postupem dějin rozšiřovalo chápání křesťanské zvěsti v jednotlivých otázkách i v chápání Božího plánu spásy jako celku. Bezpochyby stojíme jako trpaslíci na ramenech mnoha obrů – proroků, apoštolů, evangelistů, služebníků církve, teologů a křesťanů, kteří vynikli opravdu svatým životem – a jim vděčíme za to, že jsme schopni vnímat pravdu o Kristu a Boží spáse leckdy lépe, než oni sami. Užitečné odkazy

2 komentáře:

  1. Dobrý deň.
    Minule sa v kostole čítal tento biskupský list (http://www.rimkat.sk/rs/view.php?cisloclanku=2008062801).
    A na týchto stránkach (http://www.upc.uniba.sk/index.php?option=com_fireboard&Itemid=153&func=view&id=23978&catid=23&limit=10&limitstart=0) vznikla dosť búrlivá diskusia k tomuto listu. Tú diskusiu vyvolala táto veta: Cirkev nehľadá podstatnú pravdu o Bohu a o človekovi – ona ju vlastní.
    Tak sme tam o tom trochu diskutovali a objavila sa ešte iná veta, na ktorú sa teraz chcem opýtať Vás. Je to táto: Ak človek odmietne Cirkev a s ňou aj pravé nadprirodzeno, ktoré iba Cirkev dokáže priblížiť, dostáva sa do pozície nereálneho, jednostranného a nedostatočného pohľadu na život a na svet.
    Kritickými sa zdajú byť slová o pravom nadprirodzene, ktoré dokáže priblížiť iba Cirkev. Niektorí totiž argumentujú, že je to heretický názor, lebo protirečí dogme o prirodzenej poznateľnosti Boha zo stvorených vecí /KKC 36, Rim 1,19-20/.
    Čo si o tom myslíte? Ďakujem.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za Váš dotaz. Odpověď na tento konkrétní dotaz naleznete v článku Vlastní katolická církev pravdu?.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.