Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Celibát

Velmi oblíbeným tématem rozprav s katolíky je celibát. Je zajímavé, kolik ohledně něj existuje zcela mylných a zcestných představ. Mnozí se například domnívají, že kněžský celibát je dogmatem či naukou víry, naprosto základní a podstatnou součástí katolické víry, která byla podle katolíků ustanovena Ježíšem a apoštoly. To však není pravda. Celibát není pravidlem, podle něhož by žili všichni katoličtí kněží a není ani dogmatem, ani nediskutovatelnou naukou. Ve východních katolických církvích jsou ženatí kněží naopak téměř pravidlem, v západní církvi existuje v současné době poměrně velké množství kněží, kteří jsou ženatí. U nás v Čechách to jsou obvykle jednak ti, kteří byli kněžími podzemní církve za komunistické diktatury a kněží, kteří se stali katolíky, když již dříve byli duchovními jiných církví.
Ale i ve východních církvích existovala v církvi pro vztah kněží k manželství určitá omezení. Ženatí muži se vždy mohli stát kněžími, avšak neženatí či ovdovělí kněží se oženit již nemohou. A i ve východní církvi se vybírá již odedávna biskup z kněží, kteří ženatí nejsou. Církev na Západě požadovala již od poloviny 1. tisíciletí požadovala po kandidátech kněžské služby a biskupech, aby se před svěcením zavázali slibem celibátu, totiž že se neožení. V celých dějinách však existovaly výše zmiňované výjimky, které pouze dokazují, že celibát není neměnnou naukou, ale disciplinárním opatřením.

Celibát je údajně nebiblický

Tzv. bibličtí křesťané napadají celibát z toho důvodu, že jej považují za nebiblický. Má odporovat Hospodinovu příkazu v Gn 1,28 („Ploďte a množte se a naplňte zemi.“) a Pavlovu příkazu v 1 Kor 7,2 („ať každý má svou ženu a každá svého muže“). Argumentuje se také, že sexuální abstinence zvyšuje nebezpečí nedovoleného či perverzního sexuálního chování.
To však není pravda. Ačkoli většina lidí je Bohem povolána do manželství, svobodný stav pro Boží království obhajuje jak Pavel, tak sám Ježíš. V téže 7. kapitole 1. listu Korinťanům Pavel doporučuje celibát těm, kdo jej jsou schopní:
„Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak. Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit“ (1 Kor 7,8-9).
Naopak na začátku kapitoly Pavel doporučuje celibát, v němž on sám žije, a pouze svoluje k manželství pro ty, kteří svobodného stavu nejsou schopni. V celém kontextu Pavel píše:
„Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout. To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz“ (1 Kor 7,1-6).
Pavel opravdu upřednostňuje celibát před manželstvím:
„Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit. Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčí, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži. To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování“ (1 Kor 7,27-34).
Pavel celou otázku uzavírá takto:
„Takže kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, udělá lépe“ (1 Kor 7,38).
Pavel však není prvním, kdo říká, že celibát je pro křesťana lepší než manželství. V 19. kapitole Matoušova evangelia, kde Ježíš vyučuje o rozvodu a novém manželství, jeho učedníci vykřiknou:
„Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit“ (Mt 19,10).
Ježíš jim toto hodnocení schvaluje:
„Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop“ (Mt 19,11-12).
Ježíš takový celibát „pro království nebeské“ označuje za dar, povolání, které není určeno všem, dokonce ani většině. Je pravda, že je velmi mnoho těch, kteří ve svém životním stavu, ať svobodném, nebo v manželství, selžou a nedostojí jeho požadavkům. To však nikterak neshazuje ani jeden z těchto stavů, ani to neznamená, že Bůh člověka k tomuto stavu nevolal. To, že kněz zhřeší nebo že je manžel nevěrný, neznamená, že neměl slibovat celibát, resp. dávat slib věrnosti své manželce.
Celibát není tedy ani nepřirozený, ani nebiblický. Zmiňovaný požadavek z knihy Genesis nezavazuje úplně každého – jedná se spíš o obecný příkaz pro celé lidské pokolení. To by totiž žil v hříchu každý, kdo se dosud neoženil či nevdal a Ježíš i Pavel by byli vinni tím, že by hájili hřích a dokonce se jej dopouštěli.

Manželství povinné pro představené církve?

Někteří tzv. bibličtí křesťané tvrdí, že manželství je povinností představitelů církve. Pavel totiž říká v 3. kapitole 1. listu Timotejovi:
Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“ (1 Tim 3,2-5).
To má podle nich dokazovat, že ten, kdo se příkladně stará o vlastní rovinu, je schopen starat se o Boží církev. Ten, kdo je svobodný, je tím pádem určitým způsobem nevyzkoušený.
Tato interpretace však má své zjevné limity. Pokud by ono „jen jednou ženatý“ chápáno jako povinnost pro biskupa, podle stejné logiky by musel mít děti – bezdětní (a dokonce ti, kdo mají pouze jedno dítě, protože Pavel zde používá plurálu děti!) by jaksi neměli nárok na to, aby církvi mohli sloužit. Ve výkladu Písma, jak jsme viděli již na vícero místech, je nutné vyvarovat se literního výkladu, který by se držel slovo po slovu textu Písma, natožpak v sebelepším překladu. I zde totiž opět platí okřídlené Pavlovo:
Litera zabíjí, ale Duch dává život“ (2 Kor 3,6).
Tomuto výkladu protiřečí také již pouhý fakt, že sám Pavel nebyl ženatý a žil tak rád. Museli bychom přistoupit na to, že byl Pavel pokrytec, když chtěl po biskupech něco, co sám nežil. Srovnejme tato slova také s tím, co výše vidíme v 7. kapitole 1. listu Korinťanům, totiž jak kladně Pavel celibát bere. I tvrzení, že neženatý muž není dostatečně životem prozkoušen, je absurdní. Každé z Božích povolání má své výzvy a těžkosti: pro život v celibátu je nutná „zdrženlivost“ (1 Kor 7,9), manžel se zase musí pro svou manželku obětovat v lásce (Ef 5,25) a otec musí své děti dobře vychovávat (1 Tim 3,4). Každý musí podle Pavla dobře „vést svou rodinu“, a to i v případě, kdy je onou „domácností“ (tak je lépe překládat řecké oikos, dům) on sám.
Pavlův požadavek tedy znamená, že biskup může mít pouze jedinou manželku. Chce říci, že biskup nemůže zanedbávat výchovu svých dětí a nesmí se ženit více než jednou. Je nepopíratelné, že ti, kteří se „starají o věci Páně“ (1 Kor 7,32), kteří se zřekli manželství „pro království nebeské“ (Mt 19,12), ti mají největší volnost v následování Krista, protože opustili všechno (Mt 19,27). To se týká zvláště těch, kdo církvi slouží jako biskupové, kněží, jáhni, kteří žijí v celibátu či jako řeholníci.
Jiným příkladem člověka, který dostal kvůli své službě dokonce příkaz od Boha, aby se neženil, je prorok Jeremiáš:
„Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: Neber si ženu. Nebudeš mít na tomto místě syny ani dcery“ (Jr 16,1-2).
Spojení církevní služby a celibátu nenařídil Bůh, jedná se ale o požadavek církve. Daná místa v Písmu ukazují, že se nejedná o nikterak absurdní požadavek.

Zakázané manželství?

Žádný z daných biblických úryvků nijak neukazuje, že by byl celibát povinností. Jeremiáš si neměl brát manželku – to bylo ale z přímého Hospodinova pokynu. Pavlova slova o životě ve stavu svobodném jsou také pouze doporučením. Jsou tací, kteří obviňují katolickou církev z toho, že patří mezi ty, které Pavel ve 4. kapitole 1. listu Timotejovi odsuzuje, protože „zakazují lidem ženit se“ (1 Tim 4,3).
Katolická církev nikomu nezakazuje, aby se oženil. Nikdo není nucen k tomu, aby se zavázal k celibátu – a ti, kdo tento závazek skládají, tak musí činit dobrovolně. „Zříkají se manželství“ (Mt 19,12), nikdo jim nezakazuje, aby se oženili. Ten, kdo se chce oženit, ten se oženit může, a to dokonce s požehnáním církve. Církev si však své svěcené služebníky volí mezi těmi, kdo se dobrovolně manželství zřekli. To zároveň ovšem neznamená, že ženatí církvi rozličným způsobem sloužit nemohou.
Existuje však některé místo v Písmu, které by ukazovalo na církevní praxi určitého omezeného „členství“ v některé skupině (stavu) v církvi? Ano, Pavel opět v 1. listě Timotejovi, zmiňuje řád vdov, který má jako svou povinnost znovu se nevdávat:
Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle. Mladší ženy nezapisuj mezi vdovy. Neboť jakmile je smyslnost odvrátí od Krista, chtějí se opět vdávat; tak propadají odsouzení, protože porušily slíbenou věrnost. Zároveň si navykají zahálet a chodit po návštěvách. A nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří. Chci tedy, aby se mladší vdovy vdávaly, měly děti, vedly domácnost a nedávaly protivníku příležitost k pomluvám. Některé totiž se již daly na satanovu cestu. Má-li některá věřící žena vdovy v příbuzenstvu, ať jim pomáhá, aby nebyla zatěžována církev, která má pomáhat osamělým vdovám (1 Tim 5,9-16).
Pavel zde hovoří o „slíbené věrnosti“ vdov – to se může vztahovat pouze k určitému slibu znovu se nevdávat, který skládaly vdovy, které byly přijaty do tohoto životního stavu. Nový zákon tak obsahuje závazné předpisy pro vstup do určitého řádu v církvi, stejně jako právní řád katolické církve.
Pavel samozřejmě nepatří mezi ty, které by odsuzoval za to, že se zakazují lidem ženit. V onom místě však mluví o gnostických sektách, které odmítaly manželství, sexualitu a tělo jako zlo. Mezi tyto skupiny patří heretické skupiny v dobách rané církve, v pozdějších dobách pak např. kataři a albigenští.

Důstojnost celibátu a manželství

Většina katolíků se žení či vdává a všichni katolíci mají mít podle učení evangelia manželství v úctě jako cosi posvátného, co ustanovil Bůh, jako jednu z nejsvětějších věcí v našem životě. Právě tato úcta k manželství činí vzácným i dar povolání k celibátu – protože pouze to, co je vzácné, může člověk přinést jako oběť Bohu. Tak jako o hodnotě pokrmů svědčí i půst, totiž zřeknutí se jídla, tak celibát předpokládá velkou hodnotu manželství. Podrývat celibát znamená tak podrývání základů manželství, jak tvrdili již církevní Otcové.
Celibát také poukazuje na hodnotu samotného člověka, protože člověk, zvláště tak, jak jej představuje Starý zákon, má svou hodnotu ve svém vlastním potomstvu. Bezdětní byli považováni za lidi v nemilosti, druzí se jim vysmívali. Zřeknutím se manželství celibátník ukazuje na dar, jímž je člověk sám, bez ohledu na to, zda má děti, či ne.
Celibát je také eschatologickým znamením církve, tj. určitým obrazem toho, jak bude církev vypadat u Boha při novém stvoření, neboť
Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mt 22,30).

Česká literatura k tématu celibátu

  • CANTALAMESSA, Raniero. Panenství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. ISBN 80-7192-327-3.
  • AUGUSTYN, Jozef. Celibát. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. ISBN 80-7192-469-5.
  • DENZLER, Georg. Dějiny celibátu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-61-5.
  • ZANDER, Hans Conrad. Deset argumentů pro celibát. Tišnov: Sursum, 2000. ISBN 80-85799-74-X.
  • STICKLER, Alons M. O církevním celibátu. Jeho dějiny a teologické základy. Praha: ČBK, 2008. Dostupné na WWW.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.