Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Celibát a G. Denzler (odpověď na dotaz)

Celibát; je trochu zavádzajúce (verím, že to nebolo úmyselné) tvrdiť, že častou spornou témou rozpráv je celibát, pretože ide vačšinou nie o celibát samotný, ale o celibátny zákon (definitívne v platnosti od roku 1139, od 2. lateránskeho koncilu). A teda máte pravdu v tom, že celibát celkom nebiblický nie je, ale nebiblický je celibátny zákon (tzn. striktný požiadavok Rímskej cirkvi pre uchádzačov o presbyteriát)! V biblii sa celibátna forma života spomína a je pokladaná za charizmu, za dar, ktorého sa nedostáva každému a vždy v jej prípade ide o radu, či odporúčanie, ale nikdy nie o striktný záväzok pre kňazov. A ja teda zďaleka nemám negatívny pohľad na celibát (ale na celibátny zákon áno) a verím, že ani väčšina normálne zmýšľajúcich ľudí, ak je absolútne slobodnou voľbou, pretože v tom prípade ide o súkromné rozhodnutie daného človeka bez nejakého požiadavku. Ale principiálne nesúhlasím s celibátnym zákonom a myslím, že by mal byť absolútne slobodnou voľbou aj pre uchádzačov o kňažstvo aj pre ostatných ľudí. Chcel som sa ešte spýtať na knihu G. Denzlera, Dějiny celibátu, ktorú uvádzate aj dole medzi literatúrou. Čítali ste ju? Možem sa spýtať čo si myslíte o jednotlivých argumentoch, ktoré G. Denzler predkladá? A tiež aj o posune významu kňažskej služby? Pýtam sa preto, lebo ja som v podstate vždy mal k celibátnemu zákonu minimálne mierne negatívny postoj, ale jeho kniha má v tom značne utvrdila. S. J.

Požadavek celibátu je věc, která se týká jurisdikce, také se týká pouze římské církve (nikoli dalších východních katolických církví), a je dost možné, že se zde postoj církve změní, vůbec bych se tomu nebránil. Avšak je zvláštní, že i východní církve (vč. pravoslavných) už velmi záhy až dodnes nedovolují svěceným služebníkům, aby se ženili (ať jsou svobodní, či vdovci). Na něco to může poukazovat. ad Denzler: myslím, že už samotné autorovo východisko je chybné: nesouhlasím s ním, že celibát pronikl z mnišských kruhů, protože požadavek celibátu (byť neuzákoněný), se objevuje ze strany biskupů, kteří sami nemuseli být původně mnichy. Domnívám se spíš, že požadavek celibátu vzchází z římsko-helénské mentality rituální čistoty (což se nám zdá taky problematické), ale jako kulturního požadavku, nikoli striktně církevního. Denzler tento požadavek uvádí mezi svými 6 argumenty pro uzákonění celibátu, avšak já se domnívám, že šlo především o kulturní fenomén. U dalších je otázkou, s jakou optikou tyto body čteme: Denzler je čte pod úhlem toho, že si církev snaží uzurpovat stále větší moc, a proto nakonec dochází k tomu, že celibát je v rozporu s biblickou zvěstí. Pokud to povede k větší diskusi o celibátu uvnitř církve, proč ne. Požadavek celibátu ze strany církve bych ale nechápal jako totalitární mocenskou strukturu jako autor.

Tu by som len predhodil úvahu, či takto „obmedzená celibátna“ prax (zákaz sobášu pre biskupov, slobodných, či ovdovených kňazov) pravoslávnych, východných katolíckych, či ďalších cirkví je rozumná. A či pre ňu v súčasnej dobe existujú reálne a relevantné dôvody. Alebo, či skôr vychádza z pozdne antickej praxe, založenej práve na spomínanom grécko-rímskom pohľade na sexualitu a na odsudzovaní druhého manželstva (v prípade vdovca). Ja sa totiž domnievam, že táto prax vychádza práve z toho a tiež z tradicionalizmu, pretože väzba týchto cirkví na tradíciu je veľmi silná, ale že v súčasnej dobe už nemá závažné opodstatnenie. Podstatná je možno ešte aj nevôľa meniť určité zaužívané praktiky, zakorenené v týchto cirkvách. S. J.

Jak jsem už napsal výše, zákon se týká jurisdikce, není požadován Písmem, je to však zvyk církve, který trvá poměrně dlouho a jako takový jej katolické a pravoslavné církve respektují. Zároveň je to však téma, o němž se hovoří a jež nemůže být tabu. Dovedu si velmi dobře představit zralé muže od rodin, kteří budou uprostřed farního společenství slavit eucharistii. Vedle toho mohou existovat i kněží-řeholníci a mniši, či kněží diecézní, kteří se rozhodnou žít v celibátu. Zároveň chápu zavedenou církevní praxi jako něco, co má nějaký důvod a co by se nemusí překotně měnit. Domnívám se, že respekt k vlastní minulosti a těm, kteří nás ve víře předcházejí, je zdravý. Je velmi laciné říci: "Oni tomu vůbec nerozuměli," nebo "Do naší doby se to vůbec nehodí." To bychom snadno mohli vylít dítě i s vaničkou. Evangelium se totiž také dost možná nehodí do naší doby a některé věci nám nemusejí připadat relevantní - a přitom nás každodenní život přesvědčuje o tom, že právě kontroverzní výroky evangelia mohou i dnes přinášet život.

ad Denzler: Ja som si listoval v Denzlerovych Dějinách celibátu a nemám pocit, že by autor za základné východisko považoval vplyv s mníšskych kruhov. I keď spomína vplyv z asketických kruhov, je to len jeden z vplyvov a okrem toho askéza nemusí byť nutne spojená s eremitstvom či anachoréziou. Askézu mohol praktikovať aj človek žijúci v bežnej spoločnosti medzi ostatnými ľuďmi. Myslím, že vplyv mníšstva bol najintenzívnejší v 11. a 12. st. (Pápeži z rád mníšstva - Gregor VII., a ďalši)

Konečně se mi opět po čase dostala do rukou Denzlerova kniha a měl bych se kát: ve své předchozí odpovědi jsem vycházel pouze z osobních poznámek, které jsem našel v počítači, netuše, že se v domě kniha nachází (jsem dlouhodobě v zahraničí, tak není divu). Denzler opravdu uvádí pět zásadních důvodů k požadavku celibátu kněží:

  • Kultická čistota, podle mého názoru i kulturně vnímaná potřeba ze strany křesťanů, zvlášť v dobách (a ne zas tak pozdních), kdy církev přijímá pojmosloví oběti pro svou bohoslužbu. Na druhou stranu, přes veškeré názory pro i proti, nakonec Tomáš Akvinský, jak sám Denzler uvádí, bude tvrdit, že mše sloužená jedním knězem není lepší či horší než mše sloužená druhým, protože se jedná o tutéž svátost.
  • Asketická čistota, zde bych s Denzlerem polemizoval; nedomnívám se, že se jedná o důsledek přijetí platonského negativismu ohledně těla, který je bibli vlastní. Křesťané považovali za vůdčí prvek v člověku ducha/duši vymezenou proti tělu (srov. apoštol Pavel), ale dobrovolná rezignace na manželství či rozhodnutí pro mučednictví s tím, že tělo vlastně nic neznamená, není popřením dobra, kterým tělo je. Celý diskurs o asketické čistotě nepovažuji zdaleka za reprezentativní a myslím, že především má sloužit Denzlerovu cíli: Denzler má zde na celibát jako takový natolik negativní názor, že nelze nevidět v tomto pohledu autobiografické prvky - Denzler je sám, ač katolický kněz, v roce 1973 oženil. Mluví-li o asketické čistotě, nemá v podstatě ve slovníku jiná slova, než "podcenění tělesného" apod.
  • Bod Společenská prestiž se týká především současných dějin církve, avšak nedomnívám se, že by v současné době samotný celibát přispíval ke společenské prestiži kněží, ačkoli to autor vidí jako podstatný bod.
  • Ekonomické zájmy. Denzler vypočítává historické situace, kdy měla církevní autorita zájem na tom, aby se nepromrhal rodinný majetek z "rodinných důvodů". Argument mi nakonec nepřijde příliš silný; jako mocenský prostředek jej u nás dlouhá léta uvádí marxisticko-leninistický pohled, proto je v mých očích poměrně zdiskreditovaný.
  • Snaha o získání moci tvoří pátý bod, který navazuje na předchozí; stejně tak i zde Denzler vidí jako hybný moment uchování církevních struktur s historickými příklady. Zneužití a hřích určitě v církvi existovaly a existují. Příliš mi to ale připomíná teorii spiknutí.
  • Teologické argumenty, které Denzler uvádí, míří spíše na spojení celibátu s církevní službou, než na samotný význam celibátu.

Denzler vidí jako hlavní důvod realizace celibátního zákona obnovu kléru (s. 116n.) skrze Bonifácovu misii a posléze prostřednictvím clunyjské reformy. Vliv mnišství tu je tedy bezpochyby zásadní - v oné době - 9. a 10. století - neexistovala jiná klerikální část církve, která by byla v natolik dobrém stavu, aby vyvolala církevní reformu. Ale v podstatě máte pravdu. Samotná diskuse o celibátním zákoně by nakonec zřejmě opravdu patřila jinam: je možné o takto nařízeném požadavku pochybovat či s ním polemizovat, může se opravdu jednat o věc problematickou, avšak není to nekřesťanské - církev podobným způsobem v průběhu svých dějin stanovila velmi zásadní věci, včetně data slavení Velikonoc (a jaký to byl pro mnohé křesťany problém), prosadila na ekumenických koncilech mnohé názory... Zde se přitom jedná o disciplinární záležitost, která je vlastně interní v katolické církvi a netýká se přímo nauky, ale pouze praxe či jurisdikce.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi se těším na Váš komentář.