Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Apoštolská tradice

Je bible jediným zdrojem křesťanské víry? Je Lutherovo měřítko sola scriptura opodstatněné nebo samotné Písmo učí jinak? Ježíš nás vybízí, abychom se vystříhali čistě lidských tradic, avšak v Novém zákoně nalezneme několik míst, která ukazují na důležitost apoštolského předávání evangelia.

Tradice v Novém zákoně

Apoštol Pavel píše křesťanům do Korinta:
„Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova. Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali“ (1 Kor 11, 2).
Křesťané v Soluni od něj obdrží toto nařízení:
Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem (2 Sol 2,15).
Apoštol národů jde až tak daleko, že jim nakazuje:
Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali (2 Sol 3,6).
Podání evangelia, jinými slovy tradice, bylo pro Pavla velmi důležité a jak vyplývá z jeho slov Timoteovi, mělo trvat i po smrti apoštolů:
[C]o jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. (2 Tim 2,2)
Všimněme si, že zde v jediné větě Pavel zmiňuje hned čtyři generace křesťanů – svoji, Timoteovu, tu, kterou bude Timotej učit, a tu, kterou vyučí ti, kdo byli vyučeni Timoteem! V 1. listě Korinťanům pak Pavel zmiňuje tradice, které sám přijal:
Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. (1 Kor 11,23-26)
Jak vidíme, jedním z oněch „podání“ či tradic, které byly pro křesťany důležité, bylo i lámání chleba, v dějinách církve později nazývané také eucharistia, synaxis, večeře Páně a missa (mše). To ale není jediná „tradice“, o které Pavel v tomto listě mluví. Součástí tradice v jeho době byl i sám středobod naší víry – Ježíšovo zmrtvýchvstání:
Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. (1 Kor 15,3-8)
Novozákonní texty tedy jasně existují, že křesťané se mají držet tradice, podání, kterou jim apoštolové předali. Je to samo Písmo, které k tomu zavazuje křesťany všech dob. Tato tradice není nic negativního, není to tatáž tradice židovská, kterou kritizuje Ježíš např. v Mk 8, 7 či apoštol Pavel v Gal 1, 14. Písmo svaté tedy samo říká, že křesťan má následovat apoštolskou tradici, kterou přijal.

Svědectví církevních otců

Po období rané církve, které známe ze stránek Nového zákona, přichází doba tzv. církevních otců. Od apoštolů a jejich žáků přijali učení evangelia, jehož se snažili poctivě držet. Třetí nástupce apoštola Petra v Římě, biskup Kléméns, píše ve svém listu Korinťanům někdy mezi roky 70 a 95 (názory odborníků na dataci tohoto listu se různí):
Za hlasatele evangelia nám ustanovil Pán Ježíš Kristus apoštoly. Ježíš Kristus zase byl poslán od Boha. Tedy Kristus od Boha, apoštolové od Krista. Obojí v krásném řádu podle Boží vůle. Apoštolové když tedy přijali příkaz učit a když zmrtvýchvstáním Pána Ježíše Krista nabyli jistoty a po seslání Ducha Svatého byli v Božím slově utvrzeni, vyšli hlásat příchod Božího království. Kázali po vesnicích i městech. Tam věřícím ustanovili za biskupy a jáhny své první žáky, jež z vnuknutí Ducha Svatého uznali za vhodné tohoto úřadu. Toto nebylo ničím novým. 44. I naši apoštolové věděli skrze našeho Pána Ježíše Krista, že kvůli biskupskému úřadu vzniknou spory. Proto obdařeni darem dokonalé předvídavosti ustanovili shora jmenované a pak také ustanovili, aby po jejich smrti převzali jejich službu další osvědčení muži (1Klem 42-43.
Církevní historik Eusebios z Césareje zachycuje ve svých Církevních dějinách (3,40) na začátku 4. století toto svědectví:
Papias sám v předmluvě ke svým knihám [které mohl napsat někdy kolem roku 120] uvádí, že neviděl ani neslyšel svaté apoštoly. Tvrdí však, že přijal učení víry od přátel apoštolů. Říká toto: „Nelituji, že jsem ti vysvětlil a tím i potvrdil pravdu toho, co jsem od starších (presbyterois) jasně poznal a dobře si zapamatoval. Neposlouchal jsem jako mnozí ty, co mnoho mluví, ale ty, kteří učili pravdu. Rovněž jsem se nepřidržoval těch, kteří přinášeli cizí učení, nýbrž těch, kteří od samého Pána přinášeli pravé učení. Setkal-li jsem se s někým, který se stýkal se staršími, podrobně jsem se vyptával co říkali apoštolové: Co řekl Ondřej, co Petr, co Filip, Tomáš či Jakub, Jan nebo Matouš či jiný z učedníků Pána, co kázali učedníci Pána Aristion a presbyter Jan. Nevěřil jsem, že mi napsané knihy více pomohou než živý hlas živých lidí.“
O trochu dále (4,29) píše o dalších křesťanských spisovatelích 2. století:
V tehdejší době byli slavní Hegesippos, kterého jsme poznali z předešlého vyprávění dále korintský biskup Dionysius a biskup Pinytus na Krétě. Kromě nich Filip, Apollinaris, Melito Musanus, Medestus a konečně Ireneus. Spisy mnohých se zachovaly až po naši dobu. Obsahují pravověrné učení, jak je apoštolové předali.
V předešlém úryvku zmiňuje mezi jinými lyonského biskupa Irenea (Eirénaia), který byl nejvýznamnějším teologem 2. století a vydal svůj život za Krista v roce 202. Uvedené úryvky jsou z jeho díla Proti herezím (kolem r. 189).
Vždyť ačkoliv je církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru, uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru, a jako by obývala jediný dům, věří jedním a tímž způsobem, jako by měla jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa. Vždyť ačkoli je ve světě mnoho různých jazyků, moc tradice je jedna a tatáž (AH I, 10, 2). Toto uspořádání [světa] ukazuje na toho, kdo jej založil, již samotný ten čin přivádí k tomu, kdo svět vytvořil a svět zjevuje toho, kdo jej uspořádal. Celá církev po celém světě toto učení přijala z apoštolské tradice (AH II, 9, 1). A pokud existuje spor ohledně nějaké otázky, není snad nutné následovat prastaré církevní obce, ve kterých pobývali apoštolové, a od nich přijmout, co je jisté a jasné? A v případě, že nám ani apoštolové nezanechali spisy, není nutné následovat pořadí tradic předaných těm, komu byly svěřeny církevní obce? (AH III, 4, 1)
Můžeme najít další svědectví starověkých křesťanských autorů o důležitosti apoštolské tradice, tedy předávání evangelia z generace na generaci. Snad se mi časem podaří shromáždit více úryvků, abych dosvědčil, že se zde jedná o nepřerušenou víru církve, jak ukazuje i tento můj článek o tom, jak církev chápe tradici. Zatím přistoupíme dále k současné nauce katolické církve.

Postoj současné církve k tradici

Katechismus se na tradici dívá takto:
Tradice, o níž mluvíme, pochází od apoštolů, a předává všechno to, co přijali z Ježíšova učení a příkladu a čemu se naučili od Ducha svatého. Vždyť první křesťanská generace ještě neměla Nový zákon a sám Nový zákon dosvědčuje, jak se rozvíjela živá tradice (čl. 82). Apoštolská tradice umožnila církvi rozlišit, které spisy měly být přijaty do seznamu svatých knih (srov. 2. vatikánský koncil, Dei Verbum 8,3). Tento úplný seznam se nazývá „kánonem“ Písma svatého. Zahrnuje 46 knih Starého zákona (45, považuje-li se Jeremiáš a Nářky za jediný text) a 27 knih Nového zákona (čl. 120).
Domnívám se, že tento názor je velmi střízlivý, neodporuje v žádném případě Písmu svatému a naopak právě v Písmu můžeme nalézt potvrzení, že tradice tvoří součást předávání evangelia, ba dokonce že je předáváním evangelia.

3 komentáře:

  1. Jak potom chápat ve vztahu k tradici výrok Jana Zlatoústého,že Bůh nenávidí Židy a vždy je nenáviděl.Není žádná omluva pro úkladné vrahy našeho Pána...
    Tradice tohoto "světce" uznává a přitom jeho výroky jsou v rozporu s Písmem.To celou tradici poněkud diskredituje.
    Pokud člověk uznávaný tradicí jde proti Božímu slovu,jak můžu věřit tomu zbytku???

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.