 |
| Lucas Cranach, Papež podepisuje odpustky; v: M. Luther, Passional Christi und Antichristi, 1521. |
Roznětka husitského hnutí i německé reformace o století později: odpustky. Známe je z Vávrových filmů a každý, kdo o nich jen zaslechl, si na ně jistě utvořil silný názor. Důvod je celkem prostý: ačkoli u jiných oborů a věd se respektuje fakt, že člověk si k daným otázkám musí něco nastudovat a něco zjistit, co se týká Boha a církve, na ty je expert v zásadě každý. Tím ovšem nechci shazovat problém ze stolu: historický fakt, který jsem zmínil na začátku už sám napovídá, že kombinace církev a odpustky tvoří účinnou třaskavinu, která vrhá podezření, že církvi jde docela o něco jiného než o evangelium, a že právě tato praxe je dostatečným důvodem pro tvrzení, jak zkažená, zvrácená a nebiblická katolická církev byla a je.
Toto pojednání nemůže být úplným souhrnem katolické nauky o odpustcích – rozsah by přesáhl snesitelnou délku a krom toho je smyslem článků na těchto stránkách něco jiného než komplexní úvod do katolické nauky. Chci zde pouze krátce poukázat na to, co katolická církev odpustky chápe a zda tato nauka není v rozporu s Písmem. Zbytek musím nechat čtenáři na vlastním studiu: nejde o důkaz, že se zkrátka bez odpustků neobejdeme, ale pouze o to ukázat, že se nejedná o nic nebiblického či absurdního. Toužím po tom, aby tyto nedokonalé články vedly k dialogu – pokud tedy něco zůstává nejasné či nevysvětlené, jsem více než svolný k nápravě: podněty můžete připojit do diskuse.
Problematické dějiny
Pokusím se nejprve popsat, jak se odpustky vyvíjely v dějinách církve. Původ této praxe tedy bude zapotřebí hledat ve starověké církvi. Tam bylo zvykem, že pokud někdo zhřešil a toužil po odpuštění, bylo mu na základě moci, kterou Kristus svěřil apoštolům, uděleno. Protože se jednalo o závažné hříchy, církev chtěla nápravu svých věřících, změnu smýšlení a postojů, a proto nejprve hříšníkovi udělovala pokání, aby se hříšník mohl s hříchem vypořádat a ještě více se znovu přiblížit k Bohu. Účel byl dvojí – jednak disciplinární či pedagogický, tj. měl dovést ke skutečnému, nepovrchnímu jednání a pevnému rozhodnutí již nehřešit, jednak měl také určitým způsobem napravit to, co hřích způsobil. Toto pokání bylo leckdy tvrdé: za některé hříchy, jako např. odpadlictví, vražda či potrat, se vyžadovalo pro přijetí odpuštění pokání mnohaleté či dokonce doživotní. Teprve po skončení tohoto pokání se hříšníkovi dostalo smíření s Bohem a plného společenství s církví.
Pokud ale hříšník projevoval změnu postojů mnohem dříve, velmi rychle se poučil a rostl v lásce k Bohu a bližnímu, biskup mohl hříšníkovi uložené pokání zkrátit a přijmout jej do církevního společenství rychleji. Podobně i v případě, že by měl kajícník zemřít – smrt byla mnohem běžnější realitou než dnes – církev ukončovala nemocnému pokání, aby mohl zemřít v plném společenství s církví, smířen s Bohem i s ní. V dobách pronásledování, kdy mnozí křesťané zapřeli víru, byli znovu přijímáni do církve až po důkladném pokání, ovšem někdy také dříve, například na přímluvu významných členů církevní obce, například tzv. „vyznavačů“, kteří se v onom pronásledování osvědčili. Jinak řečeno: v takových případech jim byl zkrácen trest, který církev kvůli nápravě hříšníka uložila.
S postupem doby se praxe zjednodušila: vv raném středověku převládly v církvi zpovědní řády, které taxativně přisuzovaly určitým hříchům časově jasně stanovené pokání. To mohlo spočívat například v tom, že se kajícník musel nějakou dobu určitým způsobem modlit, postit, případně projevovat skutky lásky k bližnímu. Pokud byl v takovém pokání horlivý, snažil se změnit svůj život, uložené pokání mu mohlo pro zjevné známky obrácení být zkráceno.
Zlom nastal prohlášením papeže Urbana II. na clermontském koncilu, na němž vyhlásil křížovou výpravu na znovudobytí Svaté země roku 1095. V tomto prohlášení totiž uvedl, že účastníkům výpravy se bude účast na ní, pokud se předtím vyznají ze svých hříchů, počítat jako celé pokání, které jim bylo uloženo za hříchy, jichž se ve svém životě dopustili. Odpustky, které takto křižáci získali, se netýkaly hříchů, které mohli v průběhu výpravy spáchat, ani je neospravedlňovaly k jednání, které by bylo v rozporu s božím zákonem, ale měly jim zajistit odpuštěním trestů za hříchy, které spáchaly ve svém předešlém životě.
V průběhu středověku, v době, pro níž byla idea řádu a spravedlnosti navýsost důležitá, pak byla tato praxe zpracována i teoreticky, a to především v díle Alberta Velikého a Tomáše Akvinského.
Tato praxe, sama o sobě v žádném rozporu s evangeliem a s Písmem, v obecném povědomí, lidové tvořivosti a neznalosti, zdegenerovala. V době předhusitské i na začátku 16. století bylo důvodem nezměrného pohoršení, že dávání almužen (dnes bychom řekli „příspěvek“) na určité charitativní projekty (a posléze i stavební, jako například při obnově Svatopetrské baziliky v Římě) bylo využito jako příležitost, jak získat odpustky. Nebylo tedy možné „koupit si odpustek“, bylo ovšem možné přispět „na nějakou dobrou věc“, a tak získat odpustek. Zatímco u církevních otců 4. a 5. století je názor, že pomocí almužen člověk svolává boží milosrdenství a odpuštění i na sebe, je poměrně rozšířený (Ambrož, Petr Chrysologus), v pozdně středověké podobě se jednalo bezpochyby o snadno zneužitelný úpadek této prastaré církevní nauky. A tato úpadková praxe odstartovala v zásadě dvě velká reformační hnutí.
Teprve v této chvíli – a řekněme naplno, že příliš pozdě – Tridentský koncil (1545-63) prosadil zásadní reformu odpustkové praxe a papež Pius V. následně roku 1567 zcela zakázal, aby s odpustky byly spojovány jakékoli poplatky či finanční transakce. Lze pouze litovat, že k tomuto kroku nedošlo dříve; avšak z této reformy vyplývá jasně i to, že si církev byla vědoma určitého pokřivení a nakonec jej byla schopná napravit. Podobně i po 2. vatikánském koncilu roku 1967 papež Pavel VI. vydal konstituci, která reformovala praxi, týkající se odpustků. Na jedné straně církev provedla další opatření, aby se odpustky nemohly stát zdrojem pohoršení, na straně druhé je však uchovala, neboť nejsou zbytečné.
Co to tedy odpustky jsou a nejsou, co se jimi přesněji rozumí a jaký vztah mají k Písmu a k evangeliu Kristovu, se nyní pokusíme ukázat.
Co odpustky nejsou
Ať se zeptáte pohana, nekatolíka či katolíka, co to ty odpustky vlastně jsou, v naprosté většině případů se setkáte s dlouhou chvílí ticha, krčením rameny a dalšími znaky rozpaků.
Dříve než se pustíme do vysvětlování, co to ty odpustky vlastně jsou, vyjasněme si, co nejsou (nazvěme tuto část jakousi odpustkovou mytologií).
Odpustky v prvé řadě nejsou – ač se lze s tímto názorem setkat – prominutím budoucích hříchů či oficiálním povolením hřešit. To je evidentní: jak by mohl třeba dokonce Bůh odpouštět dopředu hřích, který člověk dosud nespáchal, jak by mohl člověku Bůh dovolovat, aby se prohřešoval proti jeho vůli!
Odpustky nejsou ani – jak by bylo možné nesprávně pochopit z trochu nešťastného českého označení – odpuštěním hříchů, nezbavují tedy viny, které se člověk hříchem dopustil. Odpustek může věřící získat, pouze pokud mu již byl spáchaný hřích odpuštěn a pokud on se smířil s Bohem a církví. Katolická církev označuje jako „odpustek“ to, že se „před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena“ (Katechismus katolické církve 1471). Odpustek tedy nesmývá vinu, ani nenahrazuje smíření s Bohem.
Odpustek také nezbavuje povinnosti nápravy situace, kterou hříchem spáchal. Konkrétněji: nezbavuje například zloděje povinnosti vrátit ukradenou věc, nezbavuje povinnosti výživy vlastního nemanželského dítěte, nezbavuje povinnosti snahy o nápravu narušených vztahů, nezbavuje vraha živitele rodiny povinnosti zasadit se o výživu rodiny své oběti, nezbavuje povinnosti uvést na pravou míru výpověď ohledně druhého člověka či pomluvu. Stejně tak odpustek nenapravuje situaci způsobenou hříchem: odpustek neuzdraví (byť abstinujícího) alkoholika cirhózy, nenavrátí zavražděnému život, nespraví jaksi automaticky rozvrácené manželství.
Odpustek nezbavuje žádným způsobem pokušení, ani nezaručuje, že věřící již znovu neupadne do hříchu, který spáchal.
Odpustek se nedá koupit. Církev nikdy neučila, že si lze penězi koupit spásu, vyhnout se věčnému zavržení, případně že si pomocí získaného odpustku může věřící zkrátit utrpení, které by jej čekalo po smrti v očistci. Opakuji: církev nikdy tuto věc neučila. Odpuštění si nelze koupit, nelze „kšeftovat“ tímto způsobem s Bohem. Jediným způsobem, jak se vyhnout věčnému trestu, je vložit ještě zaživa svou víru v boží milosrdenství, slitování a věrnost, kterou zjevil v Kristu Ježíši. V historické části se u problému zastavíme podrobněji.
Odpustek tedy žádným způsobem nenahrazuje ospravedlnění a nepopírá primát milosti boží, díky níž křesťan dochází spásy. Tridentský koncil jasně odsoudil názor, že člověk může být před Bohem ospravedlněn svými vlastními skutky bez potřeby boží milosti skrze Krista Ježíše (kánon 1 Dekretu o odpustcích).
Co odpustek znamená
Když katolická církev učí o odpustcích, netvoří portrét Boha-mstitele a toho, který především trestá. Naopak: při vědomí reality hříchu a jeho následků tímto způsobem vybízí k obrácení, k duchovnímu boji na cestě s Kristem, a to ve společenství celé církve, která žije z nevyčerpatelného pokladu milosti, jímž je Ježíš Kristus sám. Lze je tedy chápat především jako pobídku k obrácení, k plnějšímu odevzdání svého života Kristu.
Odpouští-li nám Bůh hřích, neznamená to, že „automaticky“ ihned zcela promění i naše srdce a naše motivace. Vzdálili jsme se hříchem od Boha, a je proto zapotřebí k němu plně nasměrovat své srdce, abychom mohli zcela milovat Boha a bližní. To, co se nesnese s boží láskou, co v nás v důsledku našeho hříchu, musí být ještě očištěno a proměněno, musí „projít ohněm“ božího soudu, než vejdeme do života věčného s Bohem (srv. 1Kor 3, 15). Když věřící křesťan konfrontuje svůj život s božím Slovem, pohlíží na sebe s pokorou před Bohem, s nímž se setkává, je toto setkání osvobozením a důvodem k radosti, ale zároveň může být bolestivé, neboť něco z našeho života před Pravdou zkrátka neobstojí. Za života nás toto setkání pohání k horlivosti, k tomu, abychom sebe přinášeli v rámci „duchovní bohoslužby“ jako „oběť čistou a svatou“ (srv. Řím 12, 1-2), v okamžiku smrti v nás Bůh tuto proměnu musí dokončit, musí nás od toho, co je s ním neslučitelné, očistit, abychom mohli vejít do Království. A zhruba toto se chce říci naukou o odpustcích: skutečnou změnou smýšlení jsme očišťováni od důsledků hříchu, který jsme zapříčinili, abychom mohli zcela žít pro Boha.
České slovo „odpustek“ se pokouší přeložit latinské indulgentia, které původně v klasické latině označovalo určitý milosrdný akt projevený autoritou vůči tomu, kdo se nachází v její moci – pohanští císaři takto odpouštěli podrobeným národům tribut či uvězněným trest. Theodosiův zákoník z 1. poloviny 5. století označuje tímto termínem amnestii, prominutí trestu, které křesťanští císaři udělovali vězňům o Velikonocích. Toto pojmosloví pak ve 13. století přejímá i církev, aby jím označila, že věřící již byl očištěn od důsledků hříchu, který spáchal a které přetrvaly i poté, co mu byl tento hřích Bohem odpuštěn. Jinými slovy, že prostřednictvím pokání a změny smýšlení, kterou vykonal, prostřednictvím úkonů víry, která se projevuje činně láskou, byl důsledek hříchu (obvykle označovaný jako trest) již skončen.
Pokusím se, ve vším vědomím, že každý pozemský příklad pokulhává, uvést přirovnání ze všedního života. Máme školáka, Pepíčka pochopitelně, který se nám flinká a jednoho dne si donese z písemky pětku. Maminka ho má pochopitelně ráda, takže, když Pepíček přijde s pětkou v žákovské pláčem a lítostí, mu to hned odpustí (způsobil si to sám svou leností, ač jej sama nabádala, ať se učí). Zároveň ale chce, aby z kluka něco bylo; sice se nad ním smilovala, ale chce jej také dovést někam dál: takhle to dál nejde, holt se musíš učit, a dokud se to nenaučíš, nikam ven nepůjdeš, abys dohnal, cos zameškal. Pepíček se opravdu učí, moc mu to sice nejde, ale projevuje nevšední vytrvalost a zdá se, že se v něm cosi změnilo. To maminka z kuchyně pochopitelně vidí, a tak se nad ním ještě v průběhu odpoledne smiluje a pustí ho, aby si s kamarády šel zakopat.
Se vším vědomím, že ono přirovnání je nedostatečné, takto můžeme chápat i tresty za hřích a jejich prominutí (odpustky): oním „trestem“ samým se ten, kdo se „hříchu“ dopustil, obrací, přibližuje Bohu, očišťuje od svých nedokonalostí a nešvarů (Pepíčkova lenost a nezájem), „odpustkem“ se míní „ukončení“ tohoto trestu, protože hříšník, kterému již bylo prominuto, si se jím nechal proměnit, očistit, nasměrovat na správnou cestu. Stejně jako nebyl krutý maminčin trest a nebyla nemoudrá její „amnestie“, tak není krutá ani katolická představa Boha, který nás pozvedá k podílu na své svatosti a očišťuje nás od toho, co v nás hřích způsobil a co se s jeho svatostí neslučuje.
V Písmu nalezneme doklady toho, že Bůh s člověkem někdy jedná podobně. V Listu Židům se dočteme, že Bůh s námi jedná jako se syny, že nás podle toho vychovává a že tato jeho výchova, která nám někdy připadá krušná, přináší své plody. Autor Listu píše:
„Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. ‚Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘ a ‚vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo“ (Žid 12, 5-13).
To, co se zde označuje jako „trest“ a „kárání“ je způsobem, pedagogickým prostředkem, jak Bůh nasměrovává člověka a vychovává jej ke svatosti. To je ale běžná realita života křesťana, který byl vírou a křtem ospravedlněn, jemuž byly odpuštěny hříchy a přesto se snaží „pracovat na vlastní spáse“ (srv. Flp 2, 12) a stát se podílníkem na boží svatosti. Náprava může přestat v okamžiku, kdy se křesťan naučil svou lekci, změnil nejenom své smýšlení, ale i jeho chování, poznamenané hříchem, bylo proměněno, očištěno, takže už není co napravovat. Kdyby se křesťan nenechal takto vychovávat a na Boha a spásu by stejně nebral ohled, s důsledky svého hříchu (který podle 1Jan 5, 17 nemusí nutně vést ke smrti) by se vyrovnával třeba až do smrti. Protože se ale napravil, důsledek hříchu dále netrvá, byl mu „prominut“, dostalo se mu toho, co katolická církev označuje jako „odpustek“. Terminologicky přesně to vyjadřuje následující definice:
„Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých“ (papež Pavel VI., Indulgentiarum doctrina 1 = KKC 1471 = Kodex kanonického práva 992).
„Časným hříchem“ se zde rozumí to, co hřích způsobil a přitom to není věčné (tedy smrt: srv. Řím 5, 12; Jak 1, 15), k tomu, kde se o něm hovoří v Písmu, se ještě vrátíme. V našem příkladu by to bylo „Pepíčkovo odpolední učení“. Odpustek neoznačuje odpuštění samotného hříchu, ale jenom tohoto časného trestu, a to v situaci, kdy se onen člověk již „napravil“, změnil své postoje („náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek“) a vykazuje známky obrácení (maminka vidí Pepíčkovo vytrvalé úsilí). Odpustek také předpokládá, že hřích jako takový byl již odpuštěn, že člověk se již s Bohem smířil, litoval svého činu, byl ospravedlněn, nečeká jej již věčná smrt.
To se ovšem děje ve společenství církve, která žije z plnosti Kristovy milosti, totiž z jeho smrti a vzkříšení, a která je tělem Kristovým (srv. 1Kor 12, 27). Celá církev trpí, trpí-li některý z údů těla Kristova (srv. 1Kor 12, 26), proto ani důsledky hříchů druhého nejsou zbytku církve ukradené. Proto se celá církev snaží, aby jednotlivé části Kristova těla rostly ke svatosti, žili v obrácení, spěly ke spáse, kterou byla zahrnuta.
Snad se mi pochopilo aspoň trochu srozumitelně vysvětlit, co katolická církev oněmi odpustky míní. Má to ale nějaké zakotvení v Písmu? Nestojí to celé na vodě? Trestá podle Písma Bůh lidi za spáchané hříchy? Existují nějaké případy lidí, které by potrestal takto „časně“? Existují v Písmu příklady lidí, jimž Bůh odpustil hřích, ale teprve následně jim zmírnil či odpustil trest, kterým byli potrestáni kvůli svému hříchu? Má církev nějakou moc promíjet takovéto následky hříchů? Neohrožuje to nějak biblické pojetí jediné Kristovy oběti? A má-li církev tuto moc, proč ty tresty neodpouští hned a všem? Těmto otázkám se budeme věnovat v následující části.
Důsledek hříchu
Má podle Písma hřích nějaké následky? Bezpochyby vede ke smrti (srv. Ex 10, 17; Řím 6, 23), ale to není jediný důsledek, který z vlastního hříchu může pro člověka vyplývat. Způsobuje jednak vinu před Bohem (hřích je porušením boží vůle, životem bez Boha), ale také určitý následek, který lze označit jako „trest“, cosi co se týká jednak samotného hříšníka, jednak lidského společenství.
O vině Písmo hovoří zcela jasně, například pomocí obrazu duše, která je zbarvena hříchem doruda a která se prostřednictvím božího odpuštění stává opět běloskvoucí jako sníh (srv. Iz 1, 18). David volá, aby mu byla odpuštěna vina:
„Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!“ (Žl 50 [51], 3-4).
Kromě toho ale také každý hříšný skutek bude vystaven božímu soudu, bude stíhán:
„A budu stíhat zlobu světa a nepravost svévolníků. Učiním přítrž pýše opovážlivců, ponížím troufalost ukrutníků“ (Iz 13, 11).
„Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé“ (Kaz 12, 14).
„Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest“ (Řím 2, 8).
„Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky, ale nespravedlivé uchovat pro trest v den soudu“ (2Pt 2, 9).
Samotné slovo trest v nás vyvolává představu soudní síně a Boha mstitele, který trestem postihuje hříšníka, neboť se prohřešil proti jeho zákonu. Trestem, o němž je zde řeč, se ale spíše rozumí důsledek, který vyplývá ze samotné podstaty hříchu, který je zlem či podílem na něm. Zmiňované biblické úryvky, které hovoří o trestu za hřích, pak nejsou pouze starozákonní, ale i novozákonní – trest za hřích existuje i v době po Kristově příchodu.
Věčné a časné tresty
Podle biblických spisů jsou některé tyto důsledky hříchu („tresty“) věčné a jiné časné, které netrvají věčně, ale pouze po určitý čas. O věčném trestu jak spisy starozákonní, tak novozákonní:
„Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze“ (Dn 12, 2)
„Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!‘“ (Mt 25, 41).
„Jejich trestem bude věčná záhuba ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘“ (2Sol 1, 9).
Věčný trest přitahuje pochopitelně naši pozornost nejvíce, avšak kromě něj biblické spisy hovoří i o časných trestech, které jsou taktéž skutečné a s nimiž se setkali i lidé, kteří podle líčení knihy Genesis na počátku zhřešili:
„Ženě [Bůh] řekl: ‚Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.‘ Adamovi řekl: ‚Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš‘“ (Gn 3, 16-19).
Podobně časným trestem je v Písmu např. Kainův trest za bratrovraždu (srv. Gn 4, 9-12) či varování Izraeli za nedodržení zákona (srv. Dt 28, 58-61). Tento časný trest však může zůstat, ačkoli samotný hřích, který byl spáchán, byl odpuštěn. Činí-li někdo pokání, Bůh odnímá jeho vinu (srv. Iz 1, 18) a věčný trest:
„Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu“ (Řím 5, 9).
Když David po hříchu, jehož se dopustil, jej vyzná, prorok Nátan mu odpoví:
„Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš. Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít (2Sam 12, 13-14).
Hospodin zde Davidovi odpustil a zachránil jeho život, když svým hříchem propadl smrti, přesto však musel vytrpět ztrátu svého syna, stejně tak jako další časné tresty (srv. 2Sam 12, 7-12). Zcela podobně v knize Numeri Hospodin sice odpouští svému lidu, avšak zároveň nenechá ty, kdo jej neuposlechli, vejít do zaslíbené země (srv. Nm 14, 13-23). Později je pro nevíru takto ztrestán i Mojžíš, který sice nevešel do zaslíbené země a mohl jí jen zpovzdálí spatřit (srv. Nm 20, 12), avšak nebyl potrestán věčně (jak je patrné z Mt 17, 1-5).
Tyto důsledky hříchu, něco, co hřích způsobuje, trvají ovšem i v čase Nového zákona. Gabriel například nechává oněmět při zvěstování narození Jana Křtitele jeho otce Zachariáše, „poněvadž neuvěřil jeho slovům“ (Lk 1, 20). Když ale vynecháme podobné nadpřirozené boží zásahy, realita toho, že některé následky našeho hříchu v nás poměrně vytrvale přetrvávají, neseme na svém těle dostatečně prokazatelně.
Společenství věřících v jednom těle
Viděli jsme na počátku, že katolická církev věří, že tresty za hřích může Bůh promíjet za „pomoci církve“, tj. dalších věřících, a to pro Kristovy zásluhy. V Písmu není nijak neobvyklé, že Bůh může tím, že nějakým způsobem požehná člověku, a tím samotným způsobí radost či vyslyší prosbu někoho druhého. Dovedeme si jistě představit např. rodiče, který žádá uzdravení svého dítěte: když je dítě uzdraveno, je to požehnáním a darem i pro tohoto rodiče. Klasickou situací tohoto druhu je i starozákonní přislíbení určené Abramovi:
„Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: ‚Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.‘ Abram však řekl: ‚Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.‘ Abram dále řekl: ‚Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?‘ Hospodin však prohlásil: ‚Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.‘ Vyvedl ho ven a pravil: ‚Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.‘ A dodal: ‚Tak tomu bude s tvým potomstvem.‘ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost“ (Gn 15, 1-6).
Hospodin zde zaslíbil Abrahámovi odměnu, totiž množství potomků, kteří by se jinak nenarodili. Tito lidé dostali velký dar – dar života – neboť Bůh odměnil praotce Abraháma. Hospodin dále řekl Abrahámovi, že z něj vzejdou národy a králové, že učiní smlouvu s jeho potomky a ti že zdědí zaslíbenou zemi (Gn 17, 6-8).
To platí i v Novém zákoně: Pavel říká o židech, že „pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce“ (Řím 11, 28). Podobně je i v evangeliu uzdravena posedlá dcera kananejské ženy, protože se za ní její matka přimluví a pro její víru (Mt 15, 22-28). „Židé“ samotní, stejně jako dcera kananejské ženy, se přitom o to, že jsou Bohu milí, nijak nezapříčinili, ale Bůh tak učinil kvůli jejich rodičům. V Písmu tedy nacházíme příklady situací, kdy Bůh obdarovává někoho kvůli někomu jinému, kvůli prosbě někoho jiného či jako odměnu pro někoho jiného.
Vedle toho, že Bůh v Písmu činí dobře jednomu, a to se stává darem či odměnou pro někoho jiného, také odpouští či zmírňuje dopady hříchu člověka (jeho „časné tresty“), protože se za něj někdo přimluvil. Nejedná se zde vůbec o hypotetickou konstrukci, doklad přesně takové situace nacházíme i v Písmu. Když například Šalomoun nechal ke konci svého života odvést své srdce od Hospodina, Bůh jej potrestal tím, že mu odňal jeho království, a to těmito slovy:
„Protože to s tebou dopadlo tak, že nedodržuješ mou smlouvu a má nařízení, která jsem ti přikázal, zcela jistě odtrhnu království od tebe a dám je tvému služebníku. Avšak za tvého života to neučiním kvůli tvému otci Davidovi. Odtrhnu je až z ruky tvého syna. Celé království však přece neodtrhnu, jeden kmen dám tvému synu kvůli svému služebníku Davidovi a kvůli Jeruzalému, který jsem vyvolil“ (1Kr 11, 11-13).
Bůh tedy zmírnil Šalomounovi časný trest za jeho hřích dvěma způsoby: jednak oddálil odnětí království až do dnů Šalomounova syna a jednak tím, že mu ponechal vedle vlastního kmene (Juda) vládu nad jedním dalším kmenem (Benjamin). Z líčení je také jasné, proč tak Bůh učinil: kvůli svému služebníku Davidovi. Pokud by David nebyl milý Bohu a pokud by mu Hospodin neslíbil určité věci ohledně jeho království, odňal by Šalomounovi celé království, a to ještě za jeho života. Příběh je tedy klasickým příkladem zmírnění trestu kvůli někomu jinému, kvůli jednomu ze svých svatých.
Hospodin slíbil Abrahámovi, že pokud nalezne v Sodomě určitý počet spravedlivých, tak odejme trest, který na město upadl, kvůli těmto spravedlivým (srv. Gn 18, 16-33). Další příklady čtenář jistě lehce nalezne. Pavel taktéž hovoří o svých židovských současnících:
„Pokud jde o evangelium, stali se [židé] Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná“ (Řím 11, 28-29).
Podle Pavlovy nauky v nejhutnějším z jeho listů bylo s židy v apoštolské době nakládáno šetrněji, než by tomu bylo v jiném případě, protože jejich předkové byli milí Bohu, který dává své dary – synovství, slávu, smlouvu s Bohem (srv. Řím 9, 4-5) – neodvolatelně.
Moc svazovat a rozvazovat
Viděli jsme tedy z Písma, že Bůh kvůli někomu dalšímu odpouští či zmírňuje časný trest za hřích. Domnívám se, že předchozí část ukazuje jasně, že odpustky v té podobě, jak je církev sama definuje, nikterak neodporují Písmu a že jednotlivé části tohoto učení jsou na Písmu postaveny. Kristus dal přece podle Písma svým služebníkům moc odpouštět hříchy, když jim řekl:
„Ježíš jim znovu řekl: ‚Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.‘ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou‘“ (Jn 20, 21-23).
Dal-li pak tedy Ježíš svým učedníkům schopnost odpouštět věčný trest za hřích, nedal by jim o to spíše moc odpouštět i časný trest za hřích? Odkud se tento důkaz bere? Jde o tzv. důkaz a forteriori, který argumentuje tak, že poukáže na nepravděpodobnější pravdu, na základě které je pravdivé i to, co je pravděpodobnější či snazší: „Je-li pravda X, o to spíše je pravda Y.“ Důkazy a forteriori s oblibou používá nejen apoštol Pavel (srv. Řím 11, 12. 24; 1Kor 6, 3), ale také Ježíš (Mt 7, 11; 10, 25; 12, 12; Lk 11, 13; 12, 24. 28). Kristus přitom krom toho dává také církvi moc svazovat a rozvazovat:
„Amen, pravím vám, cokoli svážete [ČEP: odmítnete] na zemi, bude svázáno [ČEP: odmítnuto] v nebi, a cokoli rozvážete [ČEP: přijmete] na zemi, bude rozvázáno [ČEP: přijato] v nebi“ (Mt 18, 18).
Z kontextu je zřejmé, že moc svazovat a rozvazovat se týká církevní discipliny, která obsahuje i záležitosti týkajících se časných trestů, kterými jsou též zamezení v účasti na svátostech a znovupřijetí do něj. Moc církve nakládat s časnými tresty za hřích tedy tvoří součást moci svazovat a rozvazovat, kterou jí Kristus svěřil. Bůh si používá své církve také proto, aby zrušil časné tresty za hřích. Vzpomeňme si na onu definici odpustku: „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy […], které věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve“.
To ovšem neznamená, že by kajícník dostal „amnestii“ od časného trestu za svůj hřích bez toho, aby nečinil pokání. Jak uvidíme dále, církev promíjí tento časný trest („uděluje odpustek“) pouze v případě, že se věřící obrací ke Kristu, činí nápravu, nechává svůj život očišťovat od toho, co jeho hřích napáchal, a nežije v rozdělenosti vlastního srdce, v jakési duchovní schizofrenii. Není tedy možné „cosi vykonat“ či splnit nějakou podmínku pro udělení odpustku, a zároveň si žít, jako kdyby se nic nestalo, netoužit po změně vlastního života a jeho připodobnění Kristu.
Odpustky a Kristovo vykupitelské dílo
Odpustky nikterak nenahrazují Kristovo spásonosné dílo a nečiní z nás sebespasitele. Takový názor pramení pouze z nepochopení, co to odpustky jsou. Odpustky nejsou, jak jsem již vícekrát napsal, odpuštěním hříchů, ani sejmutím věčného trestu, ale pouze trestu časného, pomocí v životě křesťana, který chce „běžet dobrý boj“ (srv. 1Tim 6, 12). Protože odpustky neodpouštějí hříchy a nesnímají věčný trest, nijak nenahrazují Kristovu oběť. Není ani pravda, že by církev takto stavěla na své samospasitelnosti, ale prostřednictvím prominutí časných trestů za již odpuštěné hříchy čerpá z nezměrného bohatství Kristových zásluh a z tohoto bohatství rozdává věřícím, aby uváděli ve skutek své spasení a docházeli cíle víry, spásy duše (srv. Flp 2, 12; 1Pt 1, 9).
Za celou naukou o odpustcích stojí také přesvědčení, že na cestě k cíli víry, totiž ke spáse duše, není křesťan sám, ale že je součástí těla Kristova, církve. Mezi křesťany, ať již těmi, kteří již dosáhli nebeského domova, tak těch, kteří tam dosud směřují, existují pouta lásky, která se projevuje také výměnou dober a darů mezi nimi. Tato dobra nejsou pouze materiální, nýbrž i duchovní. To, jak si křesťané projevují lásku a navzájem si pomáhají, nijak neumenšuje Kristovo dílo, ale naopak to velikost a hodnotu Kristovy oběti ještě zdůrazňuje. Odpustky lze chápat jako určitý aspekt této láskyplné přímluvy za druhé, která spoléhá v boží slitovnost a milost, kterou Bůh – pro Kristovy zásluhy – dává. Jen tak lze rozumět některým biblickým pasážím, mezi něž patří například slavný Pavlův výrok z listu Kolosanům:
„Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Kol 1, 24).
Kristus již ovšem zemřel za všechny, Pavlovo utrpení za druhé křesťany by pak nedávalo smysl, neboť jim nemůže přinést ospravedlnění. Avšak Pavel přesto může ke Kristovu utrpení cosi přidat, být církvi ku prospěchu, přispět do oné pokladnice zásluh Krista a svatých, o níž byla prve řeč v oné definici odpustku. Proč by jinak měl Pavel za druhé křesťany trpět a ještě se z toho radovat, kdyby jeho utrpení k ničemu nebylo? Hovořil-li takto Pavel, pak tak můžeme bezesporu hovořit i my a můžeme vydávat sami sebe a své utrpení za Kristovo tělo, tj. církev a konkrétní případy, kdy tato církev trpí. Pavlův jazyk je v jistém ohledu mnohem šokantní než církevní nauka o odpustcích! Ve světle tohoto úryvku tak můžeme odpustky v jejich nezkalené podobě chápat jako druh modlitby za druhé křesťany, ať živé, či zemřelé, jako druh duchovního boje, který předpokládá ze strany křesťana zřeknutí se hříchu a přinesení sebe sama jako oběť živou a svatou (srv. Řím 12, 1-2).
Konkrétně a prakticky
Církev jich v zásadě využívá, aby komunikovala svým věřícím: pokud některé věci budete dělat, ponesete plody obrácení a důsledky vašeho hříchu, totiž to, jak tvůj život hřích poničil, se napraví: obrátíš se více k Bohu a budeš lépe žít z jeho milosti. Současné normy o odpustcích (Enchiridion indulgentiarum, 4. vydání, 1999) hovoří o tom, že věřící získávají částečné odpustky tím, že vydávají v běžném životě svědectví víry před druhými lidmi. Tím se chce říci, že člověk, který vydává podobné svědectví, rozvíjí svou víru, žije z ní, v radosti a z lásky k druhému hlásá evangelium, roste určitým způsobem vev říe a posiluje jej v křesťanském boji, v procesu přetváření Kristova těla, aby byl Kristus jednou všechno ve všem. Tomuto vyjádření lze rozumět i tak, že vydávání svědectví víře je podle církve neodmyslitelnou součástí křesťanského života, která nás posvěcuje a otevírá činnosti Ducha svatého, že se jí křesťan otevírá i v jiných oblastech svého života boží milosti, která jej proměňuje a posiluje.
Tentýž Enchiridion pak například stanoví, že úplné odpustky lze získat denně tak, že křesťan zbožně čte Písmu, nebo mu naslouchá. Pochopitelně: v božím Slově se setkáváme s Kristem, vystavujeme svůj život tomu, který je Pravda a on v nás může působit svou milostí. Znovu získáváme posilu do každodenního života, protože se živíme poctivým pokrmem, jímž je Kristus, a získáváme odvahu vzdorovat tomu, co je pozemské a nízké a rozhodovat se pro to, co je svaté a přichází shůry, kde je Kristus po boží pravici. Touto normou se pak říká i to, že pozorná a zbožná četba Písma je tak obrovským zdrojem milosti (vždyť je to Kristus, s nímž se setkáváme), že může člověka úplně nechat vyrůst do podílu na boží svatosti a dát nám opustit vše, co je spojeno s hříchem a co před jeho tváří nemůže obstát. Zároveň je tento „odpustek“ ze strany církve i dalším povzbuzením k tomu, aby věřící četl Písmo, pokud jej dosud nečte, nebo aby šel do sebe a znovu jej začal číst.
Obecně pro získání odpustků je zapotřebí, aby člověk byl ve společenství s katolickou církví a aby byl ve stavu milosti, tj. aby byl smířen s Bohem, nežil ve smrtelném hříchu. Zároveň záleží na postoji srdce: nejde o to něco odříkat či se „odmodlit“, ale učinit tak se srdcem pokorným a zkroušeným, které Bůh neodmítá, aby měl vůli nechat se Bohem očistit a proměnit, znovu a radikálněji obrátit k němu.
Pro získání úplných (někdy též plnomocných) odpustků je pak zapotřebí, kromě dalšího, aby člověk nebyl žádným způsobem připoután k žádnému, byť jen všednímu hříchu. To je celkem pochopitelné, neboť Kristus nás právě od hříchu chce zcela osvobodit. Pokud tedy nadále ulpíváme na něčem, co je hříšné, a nacházíme v tom zalíbení (protože se k tomu stále vracíme), naše srdce doposud nebylo zcela přetvořeno, neoblékli jsme se vším všudy nového člověka, stále jsme ještě nebyli zcela proměněni v Kristu. Následky hříchu v nás stále trvají a jsou nám příležitostí k boji, abychom se naučili hřích s boží milostí přemáhat a obrátili se s nerozděleným srdcem k Bohu.
Odpustky a očistec
V katolických kostelích se ale můžete zvláště začátkem listopadu setkat na nástěnce s poznámkou či upozorněním, že v těchto dnech lze získat úplné odpustky pro duše v očistci, pokud se pomodlíte to a ano. Nekatolíka podobná cedulka bezpochyby vyděsí, ale pokusím se na základě toho, co již bylo řečeno, popsat, jak tomu katolíci rozumějí.
Křesťané umírají, stejně jako ostatní lidé. Ačkoli ale nezemřeli v žádném hříchu, který „je k smrti“ (1Jan 5, 16), přesto zůstává často v jejich životě leccos, co zůstává neproměněno, totiž věci či postoje, které jsou neslučitelné s božím životem a Bůh proto ještě musí člověka tyto neproměněné postoje proměnit, aby spasený mohl skutečně vejít do života. To, co zůstává v našem životě v rozporu s boží láskou a svatostí, musí být očištěno, jak to dosvědčují i některé biblické pasáže (např. 1Kor 3, 11-15). Tento proces přivádí ke svobodě od pomíjejících věcí, na nichž i zemřelý dosud může určitým způsobem lpět, totiž k naprosté svobodě pro Boha, o určité vystavení se tomu, který je Pravda – a to je sice plné naděje, ale každý dobře víme, že pravda o sobě samém může být velmi bolestivá. Tento proces či událost můžeme to označit jako oheň božího soudu, katolíci tuto skutečnost označují jako očistec.. Toto očištění v ohni božího soudu, které se neděje za života člověka, ale předtím, než smí vstoupit do Království, označují katolíci jako očistec; této otázce věnujeme samostatný článek.
V tomto ohni se má tedy křesťan dorůst do podílu na svatosti, má opustit definitivně vše špatné a nízké. Protože to je osvobozující a zároveň bolestivé, označuje se tradičně také toto očištění v ohni jako „časný trest“: není to nic příjemného, avšak zároveň to není věčná smrt coby následek hříchu, neboť tento hřích byl již odpuštěn, hříšník byl ospravedlněn. Ve společnosti s Bohem ale žádné zlo a špatné náklonnosti zůstat nemohou, musí být odstraněno jakési „zbytkové zlo“, které jsme svým hříchem způsobili.
Katoličtí křesťané věří, že i tento časný trest po smrti má svůj konec, a ze srdce jej zemřelým křesťanům, kteří tvoří součást Kristova těla, přejí, neboť konec tohoto očištění, tedy prominutí onoho časného trestu, představuje pro ně vstup do plnosti života, totiž do života s Kristem v jeho království. A protože věří, že církev je společenstvím všech svatých, ať již žijících na zemi, či u Boha (srv. Pavlův popis církve coby jednoho těla v 1Kor 12), věří, že jednotlivé údy církve zároveň trpí a zároveň se radují, existuje mezi nimi i společenství milosti. Proto se za zemřelé modlí, aby byli očištěni a mohli vstoupit do života, a věří, že i na jejich přímluvu a protože jsou Bohu nějakým způsobem milý, Bůh bude žehnat těm, kdo zemřeli, aby jejich proměna byla zdárně ukončena.
Účelem oněch odpustků určeným pro ty, kdo se v očistci nacházejí, je modlit se za ty, kdo zemřeli, aby mohli naplno vejít do božího pokoje, a to pro Kristovy zásluhy a na základě toho, že celá církev trpí, trpí-li některé z jejich údů. Vlastní obrácení, nasměrování k Bohu tak může být „přáno“ i někomu dalšímu, kdo již zemřel, aby jej Bůh zcela proměnil, očistil, zbavil onoho nebožího, co v něm dosud zůstává (a co se klasicky obvykle označuje coby důsledek lidského hříchu jako „časný trest“). Odpustek pro duše v očistci tak neznamená prominutí „času“ či „utrpení“, které by musely kvůli svému jednání po smrti podstoupit, nýbrž jakousi aktivní modlitbu, aby je Bůh svojí mocí přetvořil, a oni mohli vstoupit do života s ním.
Má-li církev moc odpouštět časné tresty za hřích, proč je všem neodpustí?
Dobrá otázka. Na základě toho, co jsme ale již řekli, na ni nalezneme odpověď, a to ve způsobu, jakým Písmo hovoří o Bohu. Museli bychom se totiž ptát: Proč Bůh, která má moc odpustit všem časné tresty, proč tak neodpustí rovnou všem? Proč člověka nepřetvoří v jediném okamžiku, když mu odpouští hřích? Podle Žid 12, 5-13, které jsme výše citovali, tak totiž opravdu Bůh nedělá; jako důvod uveďme to, co v tomto listě stojí, totiž důvod výchovný, pedagogický. Bůh si dokonce toho, co je negativním důsledkem hříchu a co lze vnímat jako časný trest, používá k něčemu pozitivnímu: totiž aby člověka naučil poslušnosti, která má v životě křesťana, který následuje Krista, jenž byl sám poslušný až k smrti (Flp 2, 8), své místo – připodobňuje ho právě tomuto Kristu.
Tak jako božím důvodem k trestu není sadismus, ale touha „vychovat k podílu na svatosti“ (srv. Žid 12, 10), tak je tomu i s církví, která se snaží vzít na sebe smýšlení Kristovo (srv. Flp 2, 5). Odpuštění časných hříchů proto církev – podobně jako onen úryvek v Žid 12 o boží pedagogice – předpokládá určitou dispozici ze strany křesťana („za určitých podmínek“). Tou podmínkou je obrácení, víra, vytrvalé nasměrování života ke Kristu a ve spojení s ním. Pokud křesťan připodobnil svůj život Kristu, změnil své smýšlení, svlékl starého člověka, pak se cosi podstatného naučil, byl k něčemu vyššímu vychován, má podíl na boží svatosti – a onen trest mu může být prominut, ukončen, neboť tento „trest“ již splnil svou výchovnou funkci.
* * *
Měli jsme možnost vidět, že přesvědčení, na němž stojí katolická nauka o odpustcích, zcela vychází z Písma a neprotiřečí mu. Viděli jsme, že i podle Písma zůstává po odpuštění hříchu nějaký jeho důsledek, pomocí něhož Bůh vychovává člověka ke své podobě a ke svatosti, a jak jej Bůh může svým působením dovést do konce či jej zmírnit. Písmo také hovoří o tom, jak Bůh může odpovědět na jednání či prosbu jednoho člověka, aby učinil něco dobrého pro někoho jiného kvůli tomu, že mu je onen první člověk v něčem milý. Měli jsme také možnost zaregistrovat, jak je tato vnitřní proměna, osvobozující a zároveň bolestivá, zapotřebí a jak tvoří integrální součást křesťanského života. A to stojí za naukou o odpustcích, která – pokud ji správně chápeme a žijeme – není s evangeliem a Písmem vůbec v rozporu. Neumenšuje nijak hodnotu Kristova vykupitelského díla, ale v důsledku ukazuje, že Kristus činí s člověkem mnohem víc, než že mu odpouští hříchy a smiřuje jej s Bohem, neboť jeho moc je taková, že přetváří člověka, aby mohl mít účast na boží svatosti a nést ovoce plného života v Kristu.
Proto se – přes veškeré nešvary, které s odpustky mohou být spojovány stejně jako s jakoukoli dobrou věcí – katolická církev této nauky nevzdává, neboť k ní poukazuje leccos, co učí biblické spisy a co potvrzuje prastará praxe křesťanů. Pokud by se jí vzdala, ochudila by nějakým způsobem radostnou zvěst Kristovu. Aniž bychom tedy tolerovali jakékoli nešvary či nevědomost, které jsou s odpustky spojovány, zkusme se spíše „držet toho, co je dobré“ (1Sol 5, 21), a nevylévejme příliš zbrkle vaničku i s dítětem.
Odkazy na literaturu k tématu:
- Katechismus katolické církve čl. 1471-1479; (online pouze po jednotlivých odstavcích)
- Kodex kanonického práva, kánony 992-997 (latinsky, anglicky)
- Tridentský koncil, Dekret o odpustcích (výňatky)
- Pavel VI., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina z 1. ledna 1967 o reformě praxe týkající se odpustků (anglicky, i v dalších evropských jazycích)
- Jan Pavel II., promluva při generální audienci 29. 9. 1999 na téma odpustků (anglicky)
- Tomáš Akvinský, Summa theologická III, 86 (česky/latinsky).
- Rino Fisichella, Odpustky a Boží milosrdenství. MKR Commumio 1, 4 (2000), s. 86-89.
V uplynulých dnech se v Čechách objevily dva počiny, které se věnují otázce osobnosti papeže Pia XII. a jeho údajného mlčení za poslední světové války. Nejsem historik a je obtížné vměstnat takto kontroverzní diskusi do pár odstavců, proto si dovolím upozornit jen na dobré dílo druhých.
